Ústavní soud zveřejnil ve středu 17. února 2021 svůj nález sp. zn. II. ÚS 1762/20, podle kterého platí, že má-li být odsuzující rozsudek v souladu s čl. 39 Listiny („jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit“), který zakotvuje zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, z jeho odůvodnění musí být patrné, že bylo prokázáno naplnění všech znaků trestného činu. Tento požadavek musí být dodržen i tam, kde dochází k uplatnění zásady zákazu reformationis in peius.

Krajský soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017 (dále jen „trestní zákoník“). Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že – jako zaměstnanec společnosti M., s. r. o., s předmětem podnikání kovoobráběčství, na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 4. 2011, ve funkci technolog a seřizovač, dostatečně obeznámen s podstatou podnikatelské činnosti uvedené společnosti, jejího technického a technologického zázemí a způsobu výroky, jakož i obchodní strategie, včetně znalosti charakteru prodeje, vyskladnění zboží a smluvních partnerů, a současně jako jediný jednatel a jediný společník společnosti A., s. r. o., s předmětem podnikání obráběčství, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, která zajišťovala obchodní činnost pro společnost M. – v úmyslu odebrat zboží a za dodané zboží řádně nezaplatit, a neoprávněně tak pro sebe a společnost A. získat prospěch, na základě osobně, či prostřednictvím své zaměstnankyně elektronicky realizovaných objednávek odebral v období od 30. 8. 2013 do 27. 11. 2013 od společnosti M. zboží v přesně nezjištěném množství a přesně nezjištěné ceně, převážně elektrody a trysky k autogenním nebo plazmovým hořákům, na jejichž výrobě či zajištění a vyskladnění se sám jako zaměstnanec společnosti M. spolupodílel. Dodané zboží bylo formálně vyfakturováno společnosti A. jedenácti fakturami se splatností 60 dnů a celkovou fakturační cenou 1 994 269,65 Kč. Následně společnost A. zboží prodala dalším subjektům, které jej převodem na účet či v hotovosti uhradily. Společnost A., zastoupená stěžovatelem, však na úkor společnosti M. fakticky odebrané zboží ani z části neuhradila a tímto jednáním získali stěžovatel a společnost A. neoprávněně prospěch.

Za tento přečin Krajský soud v Ostravě uložil stěžovateli peněžitý trest ve výměře 400 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy celkem 200 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Poškozená společnost M. byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozené. Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a uvedl, že stěžovatelovo jednání naplňuje všechny znaky přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2 trestního zákoníku, přičemž tento trestný čin je speciálním ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku.

Proti tomuto usnesení stěžovatel podal dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu není právní kvalifikace stěžovatelova jednání, kterou zvolily nižší soudy, výstižná, neboť „nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku“ podle § 255 odst. 2 trestního zákoníku. Skutek, který je stěžovateli kladen za vinu, měl být posouzen buď jako trestný čin podvodu [dle výše škody buď dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, nebo § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku], nebo zpronevěry [dle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku či § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku], a za určitých okolností by dle Nejvyššího soudu „nebylo vyloučeno“ spatřovat ve skutku kladeném za vinu stěžovateli ani trestný čin poškození věřitele [dle § 222 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku při způsobení značné škody]. Ve všech případech by však hrozil stěžovateli přísnější trest, takže se stěžovatel svým dovoláním dle Nejvyššího soudu v podstatě domáhá přísnějšího právního posouzení. I „nejmírnější možné správné právní posouzení tohoto skutku … by znamenalo změnu rozhodnutí soudů nižších stupňů v neprospěch obviněného“. Té podle Nejvyššího soudu brání zákaz reformationis in peius, konkretizovaný v § 265p odst. 1 a § 265s odst. 2 trestního řádu, který nedovoluje, aby nové rozhodnutí bylo pro obviněného nepříznivější, než jaké bylo původní rozhodnutí, tedy aby v jakémkoliv směru zhoršovalo jeho situaci. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat „mimo jiné i změnu v použité právní kvalifikaci“.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, princip legality trestní represe a presumpce neviny. Porušení svých základních práv stěžovatel vyvozuje především z toho, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání. Podle stěžovatele je neakceptovatelné, aby byl uznán vinným ze spáchání trestného činu, jehož skutkovou podstatu dle obecných soudů nenaplnil, a aby bylo rozhodnutí o vině ponecháno v platnosti jen proto, že trestní sazba jiných trestných činů, které by dle obecných soudů připadaly v úvahu, je vyšší.

Jak konstatoval ÚS, dle čl. 39 Listiny „jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit“. Toto ustanovení na ústavní úrovni zakotvuje zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege.

Má-li být odsuzující rozsudek v souladu s čl. 39 Listiny, z jeho odůvodnění musí být patrné, že bylo prokázáno naplnění všech znaků trestného činu [nález sp. zn. I. ÚS 1038/17 ze dne 21. 9. 2017 (N 177/86 SbNU 819), bod 18; nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853), bod 24; nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393); nález sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205)].

Tento požadavek musí být dodržen i tam, kde dochází k uplatnění zásady zákazu reformationis in peius. Tato zásada není na ústavní úrovni přímo chráněna a vychází z podústavní úpravy, jak Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. III. ÚS 525/15 ze dne 8. 11. 2016 (N 210/83 SbNU 341). Jde nicméně o jednu ze základních zásad trestního řízení, která obviněným osobám zaručuje, že se jejich postavení nemůže zhoršit tím, že využijí zákonem poskytnutý procesní opravný prostředek, není-li současně takový prostředek využit státním zástupcem, popř. poškozeným k návrhu v jejich neprospěch. Tato zásada, byť je zakotvena pouze v podústavním právu, se promítá do ústavních garancí zaručujících spravedlivý proces v trestních věcech (viz podrobněji citovaný nález, zejména body 11–16).

Zásada zákazu reformationis in peius má sloužit k posílení procesního postavení obviněného, a její výklad a aplikace nemohou mít za následek omezení jiných práv a garancí sloužících k ochraně práv obviněného, tím spíše ne těch, které mají ústavní zakotvení – jako jsou i garance plynoucí ze zásady nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny.

V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelovo jednání nenaplňuje znaky přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku (§ 255 odst. 2 trestního zákoníku), za který byl odsouzen. Dle Nejvyššího soudu by však jeho jednání bylo možné kvalifikovat jako trestný čin podvodu (§ 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku), zpronevěry (§ 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku) nebo poškození věřitele § 222 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Z odůvodnění napadeného usnesení tak plyne, že podle Nejvyššího soudu stěžovatel nespáchal trestný čin, za který byl odsouzen. Ačkoliv dle Nejvyššího soudu jeho jednání trestné je, Nejvyšší soud nepostavil na jisto, kterého trestného činu se stěžovatel dopustil.

Teprve v okamžiku, kdy bude postaveno na jisto, že jednání stěžovatele naplňuje veškeré znaky určitého trestného činu s přísnější trestní sazbou, je namístě zvažovat způsob aplikace zásady zákazu reformationis in peius (zda a jakým způsobem se projeví ve výroku o vině a trestu). K této otázce tak Ústavní soud nepovažuje za nezbytné se za této situace vyjadřovat. Při těchto úvahách bude nicméně třeba se vypořádat se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014 (N 230/75 SbNU 567), dle něhož nesprávná kvalifikace skutku porušuje právo na spravedlivý proces a princip legality trestní represe [body 20–28; srov. obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005 (N 34/36 SbNU 379)].

V dalším řízení bude nutné stěžovateli poskytnout prostor k účinné obhajobě. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že dle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy musí být obviněný neprodleně a podrobně „seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu“. Toto právo se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahuje na celé trestní řízení a zahrnuje povinnost informovat obviněného o změně právní kvalifikace skutků, které jsou mu kladeny za vinu.

ÚS dále konstatoval, že budou-li obecné soudy zvažovat, zda jednání stěžovatele nenaplňuje znaky některého z trestných činů přísněji trestných, je třeba, aby stěžovateli zajistily možnost účinné obhajoby i ve vztahu k jimi zvažované právní kvalifikaci, a to i v případě, kdy se dle jejich názoru nemusí projevit dle zásady zákazu reformationis in peius přímo ve výroku o vině.

Je na Nejvyšším soudu, aby posoudil, zda lze nápravy dosáhnout v řízení o dovolání, nebo zda je nezbytné věc vrátit krajskému či vrchnímu soudu. V řízení před obecnými soudy bude mít stěžovatel možnost uplatnit své další námitky.

Usnesením Nejvyššího soudu byla porušena zásada nullum crimen sine lege chráněná čl. 39 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1762/20 vyhlášený dne 17. února 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com