Může covid-19 způsobit konec demokracie, jak ji známe?

Preambule Listiny základních práv a svobod je uvozena takto: „Federální shromáždění … pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány…“ Obdobné preambule má mnoho ústavních zákonů napříč demokratickými státy. Přesto v souvislosti s pandemií onemocnění covid-19 dochází v rámci celé Evropské unie k masivnímu omezování základních lidských práv, zvláště pak k omezování svobody pohybu, vyznání a shromažďování.

 

Ronald Němec

Dne 29.11.2020 předseda Ústavního soudu ČR veřejně uvedl, tedy nikoliv jménem České republiky v nálezu Ústavního soudu, ale v přímém vysílání České televize, že omezení pohybu na jaře 2020 bylo absolutně protiprávní, a označil je za brutální zásah do lidských práv[1]. Jeho výrok vyvolal řadu debat v právnických kruzích napříč Českou republikou.

Dne 26. 11. 2020 Nejvyšší soud Spojených států amerických zrušil řadu omezení v nejpostiženějším státě New York. Soudu by nevadila „přísnost“, ale minimální průkaznost vztahu omezení svobody pohybu a výkonu náboženských práv na straně jedné a přínosy tohoto zákazu v omezení šíření covid-19. Jak uvedl Michael W. McConnell, bývalý federální soudce, který je nyní profesorem práva a ředitelem Centra ústavního práva na Stanfordské právnické fakultě: „Nejvyšší soud minulý týden učinil zásadní krok směrem k ústavní normálnosti: zablokoval vymáhání hyper-restriktivních pravidel guvernéra Andrewa Cuomo ve vztahu k bohoslužbám v New Yorku, dokud vláda neposkytne logické zdůvodnění pro drsnější zacházení s bohoslužbami, oproti jiným neomezeným činnostem.“[2]

Zkusme si položit otázku: Proč vlády po celém světě omezily jako první náboženskou svobodu a svobodu shromažďování?

Někteří lidé, ať již praktikující či nepraktikující víru, si uvědomují, že existuje nadpozitivní právo. Tito lidé jsou a budou vždy ohrožením pro pozitivistické zákonodárství, které není limitováno morálkou ani jiným naturalistickým principem. Toto ohrožení spočívá v kritičnosti hlasu, který v dlouhodobé perspektivě vždy vede k uvěznění či hrdelnímu trestu pozitivistických zákonodárců.

Lidé, kteří jsou ochotni se účastnit demonstrací, jsou též zásadním ohrožením pro zákonodárce. Vnitřní statečnost jedince, který je ochoten se aktivizovat nad rámec volebního práva s vědomím, že z projevu vůle může mít osobní postih, je postoj, který ohrožuje nastolený stav. Ten může být jak demokratický, tak diktátorský. Vůdcovství vzniká z dominance ve skupině, kdy vůdce reprezentuje danou skupinu, vytváří cíle, čímž získává respekt a důvěru, která plodí odhodlání vůdce následovat.[3] To ohrožuje autoritářského zákonodárce/výkon moci.

Proto je nutná zvýšená pozornost, když dochází k omezení práva se shromažďovat, pohybovat se a vyznávat svoji víru.

Domnívám se, že omezení, která souvisejí s onemocnění covid-19 je nutné bedlivě a velmi kriticky zkoumat právě ve vztahu k těmto svobodám, kdy jejich potlačení vždy vede k diktatuře. Nelze si totiž nemyslet, že diktatura v Evropě již nikdy nemůže vzniknout. Nemusí jít o diktaturu, jak ji známe, ale o postupné omezování práv, které končí diktaturou, kterou již známe. Vzhledem k nálezu Ústavního soudu ČR ve věci částečného zrušení volebního zákona, pak může vzniknout situace, kdy zde bude vládnout jen Vláda ČR bez kontroly Poslanecké sněmovny ČR, a to v opakovaném režimu nouzového stavu.[4]

 

Judikatura soudů v Evropské unii k právu na náboženský projev a svobodu shromažďování

Francie

Francouzská vláda již na počátku února 2020 v souvislosti s pandemií onemocnění covid-19 radikálně omezila možnost výkonu náboženských práv – shromažďování se v kostele či modlitbě, vč. práva na shromáždění obecně. Proti tomuto nařízení byla podána řada žalob, kdy jedné z nich Nejvyšší soud Francie (Stání rada – pozn.) vyhověl. Bylo konstatováno, že Státní rada nařizuje vládě, aby zrušila obecný a absolutní zákaz shromažďování na bohoslužbách a přijala na jejím místě opatření přísně úměrná zdravotním rizikům.[5]

Francouzská vláda proto přijala novou vyhlášku č. 2020 – 1310 ze dne 29. října 2020, která v čl. 3 odst. III omezila náboženské shromáždění na celkový počet šest osob. Zároveň však v čl. 3 odst. II připustila právo na demonstrace de facto bez omezení.

I toto nařízení bylo soudně napadeno, když Státní rada sice náboženská omezení nezrušila en bloc, ale redefinovala omezení. Umožnila konání individuálních bohoslužeb a náboženských procesí, a to bez limitu. Zdůraznila, že zásah do náboženských práv je sice možný, ale jen po krátkou dobu, kdy s ohledem na platnost vyhlášky do 16. 11. 2020 není nutné nyní rušit napadenou vyhlášku. Tedy nezrušení en bloc byla skutečnost krátkého omezení.

Spolková republika Německo

Spolková republika Německo je federalistickou zemí, kde se právě v souvislosti s pandemií onemocnění covid-19 ukazuje, jak obtížné a nelogické může být, pokud každá spolková země má svůj právní řád a „nejvyšší soud“, který je sice limitován Spolkovým nejvyšším soudem, kam však vede zdlouhavá a komplikovaná soudní cesta, jak ostatně podotýká Markus Müller, profesor ústavního a správního práva na univerzitě v Bernu.[6]

Zatímco v některých spolkových zemích soudy připouštějí omezení náboženských svobod a práva na shromažďování, jinde je zcela odmítají.

Tak např. Hessischer Verwaltungsgerichtshof (Hesenský správní soud) zamítl žalobu na zrušení vyhlášek, které omezují právo na shromáždění a náboženské akce, když uvedl, že ochrana zdraví má přednost.[7]

Obdobný je názor Správního soudu v Berlíně, který uvedl, že zákaz shromažďování je přiměřený s ohledem na legitimní cíl udržení fungujícího systému veřejného zdraví, zejména proto, že věřící mohou stále navštěvovat kostely, mešity a synagógy jako jednotlivci, i když jen pro individuální tiché rozjímání. To znamená, že je stále možné praktikovat náboženské zvyky, přinejmenším v osobním prostředí. Základní oblast náboženské svobody proto zůstane zachována. Kromě toho jsou zákazy časově omezené, takže omezení náboženské svobody pro věřícího jednotlivce je přiměřené s ohledem na naléhavou ochranu zdraví široké veřejnosti a věřících.[8]

Zákaz shromažďování a náboženských práv byl napaden také v Dolním Sasku, kdy soud žalobě též nevyhověl [9]. Avšak Spolkový Nejvyšší soud v žalobě na Dolní Sasko názor soudu nižší instance nepodpořil a uvedl: „Zákaz shromažďování v kostelech, mešitách a synagógách, jakož i zákaz shromažďování jiných náboženských komunit pro běžnou náboženskou praxi uvedené v § 1 odst. 5 věta 1 číslo 3 Dolnosaské vyhlášky o ochraně před novými infekcemi virem Corona ze dne 17. dubna 2020 ve znění Vyhlášky o změně ze dne 24. dubna 2020 se dočasně pozastavuje“.[10]

Španělské království

I Španělské království přijalo omezení počtu osob na shromáždění – a to na šest osob, jak v kruhu rodiny, tak při výkonu náboženských práv. Nepřijalo však omezení svobody shromažďování en bloc. Osmá sekce senátu Nejvyššího soudního dvora v Madridu se omezeními zabývala, když je nechala v planosti, ale za podmínky, že jsou časově limitována.[11]

 

Částečný závěr

Při komparaci všech výše uvedených rozhodnutí je zřejmé, že pokud soudy nezrušily omezení, pak vždy meritorní odůvodnění směřovalo k časovému hledisku, kdy se zohledňovala skutečnost, že omezení má platit na velmi krátkou dobu v řádu týdnů a omezení by mělo být průkazné, co do rozsahu proporcionality.

 

Česká republika

Vzhledem k nestálosti vládních nařízení České republiky se nelze zaměřit na jedno konkrétní vládní nařízení, které se týká omezení shromažďování a výkonu náboženské svobody v kostelech a modlitebnách – a práva se shromažďovat.

Usnesení vlády České republiky ze dne 26. října 2020 č. 1102: „…IV. omezuje právo pokojně se shromažďovat podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, tak, že shromáždění se může účastnit celkem nejvýše 100 účastníků, a to ve skupinách po nejvýše 20 účastnících a při zachování rozestupů mezi skupinami účastníků alespoň 2 metry, přičemž každý účastník je povinen mít ochranný prostředek dýchacích cest (nos, ústa), který brání šíření kapének.“

Usnesení vlády České republiky ze dne 12. října 2020 č. 1021, čl. I zakazuje hromadné akce konané v počtu vyšším než 6 osob ve vnitřních prostorech staveb nebo ve vnějších prostorech, nejde-li o členy domácnosti. Dle písm. a) zákaz podle tohoto bodu se vztahuje i na bohoslužby a jiné náboženské obřady, slavnosti, taneční akce, spolkové akce, sportovní akce, přehlídky a ochutnávky.

Na obecné soudy se obracejí fyzické i právnické osoby, ve věci zrušení různých usnesení Vlády či Ministerstva zdravotnictví ČR. Problém těchto správních žalob souvisí s neustále se měnícími usneseními Vlády ČR, kdy ústřední výkonné orgány de facto znemožňují soudní přezkum a zákonnost těchto opatření. Než soudy stihnou rozhodnout, dochází ke změně obsahu usnesení vlády ČR, což komplikuje žalobní petit i obsah žaloby. Toto ostatně zdůrazňoval JUDr. Rychetský v deníku HN dne 1. prosince 2020, když se hájil, proč jeho senát v březnu 2020 ústavní stížnosti nevyhověl. Na problém se stále měnícími se vládními nařízeními již také v několika rozhovorech upozorňoval docent Kysela.

Pokud jde o judikaturu v České republice, např. Městský soud v Praze, sp. zn. 18 A 59/2020 ze dne 13. 11. 2020 zrušil Mimořádné opatření ze dne 19. 10. 2020, čj. MZDR 15757/2020-37/MIN/KAN, když uvedl, ve výroku I: „…nařízení se ruší, a to dnem 21. 11. 2020.“ Zároveň však odmítl návrhy na zrušení ze dne 17. 9. 2020, čj. MZDR 15757/2020-35/MIN/KAN.

V bodě 63 a 64 rozsudku soud prvního stupně zcela správně provedl test ústavnosti o změnách obsahu žaloby, kdy účastníci žádali o změnu žaloby právě z důvodu proměnlivosti vládních usnesení, aby mohlo být zrušeno to, které je aktuálně platné. Pokud by soud vůbec nevyhověl žalobě, právě z důvodu již neaktuálnosti platnosti vládního nařízení, pak by došlo k porušení základních principů vyjádřených v LZPS – Právo na soudní a jinou právní ochranu, když de facto by nebylo možné zažalovat napadené usnesení.

Z rozsudku se pak podává, že v souladu s rozhodovací praxí ESLP platí, že i v režimu čl. 15 Úmluvy mohou být přijata pouze opatření odpovídající rozsahu přísně vyžadované naléhavostí situace (rozsudek ze dne 20. 3. 2018, stížnost č. 13237/17, ve věci Mehmet Hasan Altan proti Turecku).

Rovněž obecné kompetenční ustanovení dle § 69 odst. 1 písm. i) Ústavy je tak třeba vykládat restriktivně ve světle konkrétních oprávnění dle písm. a) až h).

Domnívám se však, že právě zde se ukazuje slabina soudního systému. Pokud se moci zákonodárné ujme uskupení, které bude prodlužovat výjimečný stav a vláda ČR bude svá nařízení měnit v krátkých časových intervalech, je otázkou, zdali soudní systém dokáže pružně reagovat a chránit hodnoty zakotvené v Listině. Nejde totiž jen o zrušení napadeného usnesení, ale o zabránění omezování práv vyjádřených v Listině.

Pokud se blíže podíváme na Plenární usnesení[12] ve věci nemoci covid-19 a omezení vládních nařízení, pak za zmínku stojí následující:

26.  Vyhlášení nouzového stavu vládou je v nyní projednávané věci primárně aktem aplikace ústavního práva; představuje „akt vládnutí“, který má normativní dopad, zásadně nepodléhá kontrole Ústavního soudu a je „přezkoumatelný“ primárně demokraticky zvoleným politickým („nesoudním“) orgánem, kterým je Poslanecká sněmovna. Nestanovil-li zákonodárce vhodný standard soudního přezkumu formou speciálních procesních pravidel, nelze na politické rozhodnutí o nouzovém stavu aplikovat tradiční ústavněprávní přezkum proporcionality.

Ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu, že stěžovatel neměl aktivní legitimaci. Jak Ústavní soud ČR podotýká, neodmítl by přijetí ústavní stížnosti, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Byť tedy zatím nemáme žádný závěr Ústavního soudu ČR pokud jde o limity vládních opatřeních ve vztahu k omezení svobod, mám za to, že se můžeme plně inspirovat judikáty ze zahraničí, když naše právní úprava LZPS je velmi obdobná německé právní úpravě.

 

Test proporcionality

Čl. 16 odst. 1 Listiny stanoví, že každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

Vláda ČR omezila toto právo odkazem na ústavní zákon č. 110/1998 Sb. Mám však za to, že je sporné, nakolik má vláda ČR legální právo odkazem na tento ústavní zákon zasáhnout do základních práv garantovaných ústavním zákonem č. 2/1991 Sb. vyjádřených v čl. 16 Listiny. Skutečnost, že si je vláda ČR vědoma nedokonalosti zákona č. 110/1998 Sb. se pak odráží i v unesení vlády ze dne 12. října 2020, č. 1021, kdy stanovila v čl. II bod 6: právo pokojně se shromažďovat v omezení na shromáždění na 500 účastníků. Nelze nevidět, že při výkonu náboženských práv dochází také ke shromáždění věřících, např. při bohoslužbě. Účastí na bohoslužbě pak není naplňováno jen právo pramenící z čl. 16 odst. 1, ale také z čl. 19 odst. 1 Listiny. S odkazem na § 1 odst. 2 zákona č. 84/1990 Sb. lze uzavřít, že každá bohoslužba je shromážděním podle zákona o právu shromažďovacím. Usnesení vlády tak vlastně vytváří dvojí režim shromáždění – přísnější v případě bohoslužeb a privilegovaný v případě jiných shromáždění. Nesystematičnost nařízení je ještě podtržena usnesením vlády č. 1375 z 23. prosince 2020, kterým je účast na bohoslužbách omezena co do počtu míst – na 10 % ze všech míst, kde může věřící sedět. Tak např. do katedrály sv. Víta, která má cca 2500 m2, se vejde přibližně 1500 osob, ale dle počtu míst k sezení může toho nařízení navštívit najednou jen cca 40 osob.

Každé omezení základních práv vyjádřených v Listině je nutné podrobit testu proporcionality, což vyplývá i z čl. 16 odst. 4 Listiny. Odkazuji např. na plenární nález[13], kdy Ústavní soud ČR judikoval: Ústavní soud tedy v prvé řadě musel rozhodnout, zda v této věci podrobí napadený zákon přísnějšímu testu proporcionality, či mírnějšímu testu racionality (rozumnosti). Zákony, které se dotýkají hospodářských, sociálních a kulturních práv uvedených v čl. 41 odst. 1 Listiny, jsou při zkoumání případného rozporu s ústavou poměřovány mírnějším testem racionality.

Z výše uvedeného nálezu, ale např. i z komentářové literatury (KLÍMA, Karel a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str. 961) je zřejmé, že omezení výkonu náboženských práv je nutné podrobit přísnějšímu testu proporcionality, nikoliv testu racionality.

Při aplikaci testu proporcionality je nutné zkoumat níže uvedená kritéria:

Ad I) Kritérium vhodnosti

Na základě opakovaných zrušujících rozhodnutí obecných soudů vláda ČR slíbila svá usnesení, kterými omezuje život občanů, více zdůvodňovat. Pokud se podíváme na odůvodnění usnesení č. 1021, žádné odůvodnění však nenajdeme, taktéž ne u posledního usnesení č. 1375 ze dne 23. prosince 2020, resp. č. 12 ze dne 7. ledna 2021. Můžeme se domnívat, že důvodem pro omezení bohoslužeb a omezení shromažďování je přenos kapénkové infekce. Jak ale můžeme číst v odůvodnění Spolkového Nejvyššího soudu, pak takový argument sám o sobě nepostačuje, protože nezohledňuje skutečnost, že každý kostel je jinak velký. Obdobně to platí pro náměstí či jiné veřejné prostory. Analogicky lze poukázat na zavření maloprodejen, ale nezavření velkoobchodů. Nelze tvrdit, že v katedrále je stejné nebezpečí nakažení, jako v malém kostele na vesnici. Nelze tvrdit, že Václavské náměstí je stejné, jako náměstí na vesnici. Aby tato omezení obstála, pak by bylo nutné, aby usnesení odkazovalo na velikost kostela/veřejného prostoru.

Ad II) kritérium potřebnosti (nutnosti)

Je nesporné, že je třeba být ohleduplný k systému zdravotnictví a lidem, kteří jsou rizikovými osobami. Proto je regulace nesporná. Mám však za to, že tato nespornost je limitována právě skutečností, když se omezení nezakládají na žádných datech, která jsou verifikována a věrohodně prezentována.

Přenos viru v kostelech či na náměstích je zcela jistě možný, ale nijak vyšší, než např. právě v obchodních domech.

Totéž platí o shromáždění na otevřených prostranstvích. Vláda ČR nepředstavila žádnou studii, jak se onemocnění covid-19 šíří na takovémto venkovním shromáždění, kde fouká vítr a jsou dobré rozptylové podmínky. Pro tak drastický zásah, jako je omezení práva shromažďovacího by vláda ČR měla vždy předložit věrohodné studie.

Ad III) kritérium poměřování

Jak již bylo uvedeno, obecné soudy ruší nařízení vlády z důvodu neodůvodnění. Soud musí porovnat „závažnost obou v kolizi stojících základních práv“, což „spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů“.

Nabízí se otázka, která práva jsou ve střetu. Na jedné straně stojí právo se shromažďovat a vyznávat svoji víru, na druhé straně však není žádný jiný nositel práva, který žádá omezení těchto dvou práv. V anglosaském právu bychom mohli uvažovat o pojmu „Lid vs. …věřící/demonstrant“, kdy – zatímco věřící jsou jakousi homogenní skupinou – osoby, které se chtějí shromažďovat a protestovat, jsou lid velice obecný. A nelze postavit lid proti lidu v nároku, resp. omezení základních práv. Ostatně mám za to, že nelze postavit ani práva věřícího lidu vůči lidu, který do kostela nechodí.

Omezení lze hájit jen na základě vyšších principů, což ochrana zdraví jistě je. Jak ale podotýkaly všechny výše uvedené judikáty ze zahraničí, takovýto zásah je přípustný jen na základě úzkého časového omezení a skvělého zdůvodnění. To však v žádném usnesení české vlády není, odkazy na studie nejsou žádné. Usnesení je sice limitováno do času platnosti, ale řetězením usneseních lze takový stav prodlužovat do nekonečna. Právě kritérium poměřování nejlépe ukazuje bezprecedentní zásah do těchto dvou svobod. Vláda ČR sice stanovila jakýsi systém uvolňování zvaný PES, ale tento systém není opřen o žádný ústavní zákon a jeho parametry mění jen výkonná moc.

Tento systém je nutné považovat za odporující ústavním principům, které předpokládají omezení základních lidských práv.  Není opřen o žádný ústavní předpis, dokonce nelze dohledat žádný právní předpis, na jehož základě je systém zřízen. Vláda ČR k tomuto systému uvedla jen tiskovou zprávu: „Ministerstvo zdravotnictví bude aktuální epidemiologickou situaci nově mapovat pomocí rizikového skóre PES (protiepidemický systém). Kraje budou řazené do pěti úrovní, od kterých budou odvislá také příslušná protiepidemická opatření. Nový systém hodnocení přinese lepší čitelnost a predikovatelnost epidemiologického vývoje.“[14]

Původní systém stanovil ke dni 5. prosince 2020 pět stupňů, podle kterých dochází k omezování ústavních práv občanů. Nejen, že samotné stupně nejsou odůvodněny, tedy není uvedeno, proč zrovna hodnota souhrnného indexu rizika, který je větší či rovný počtu 76, je hranicí maximálního omezení základních lidských práv, ale předně není stanoven žádný nástroj polemiky či přezkumu takovéhoto indexu. Výkonné moci nikdo nebrání, aby hodnoty upravovala dle svých potřeb. Tak např. dne 27. listopadu 2020 začal premiér Babiš zpochybňovat hodnoty, které se vážou k systému PES, tedy, že sice hodnoty jsou „vhodné“ ke stupni 3, ale objektivní stav epidemie tomu neodpovídá. Proto k přechodu na stupeň č. 4 ke dni 30. listopadu 2020 asi nedojde. Ke dni 30. listopadu 2020 k přechodu opravdu nedošlo, byť hodnoty byly splněny, bude k němu docházet ke dni 4. prosince 2020. Od 6. ledna 2021 je index rizika kalkulován ve verzi 2.0 dle nové metodiky[15]. Tato metodika neprošla žádnou oponenturou a není de facto ani soudně napadnutelná, protože nejde o právní předpis. Jde jen o rozhodnutí de facto jediné osoby, což je ministr zdravotnictví. Tím dochází k ohromné kumulaci moci, která je pro demokratický stát bezprecedentní. Jak uvedl ministr Zaorálek v DVTV, pak de facto s názory ministra zdravotnictví se nelze přít, protože s ním není možná diskuse z hlediska odborného a časového. Je nutné je spíše akceptovat[16].  Od 14. ledna 2021 je hodnota bodu PES na 72 a níže. To odpovídá 4. stupni. Přesto další jeden měsíc je PES v 5. stupni. Tuto skutečnost se již nikdo nenamáhá komunikovat a vláda ČR k tomu raději de facto odborně mlčí.

 

Závěr

Nástup totalitarismu je často provázen demokratickým procesem. Ani Hitler, ani Stalin se moci nechopil tím, že šel proti systému. Naopak. Hledal vnějšího a vnitřního nepřítele. Současný vnější nepřítel je coronavirus. Vnitřní nepřítel jsou osoby, které poukazují na přílišné zásahy do lidských práv a nesouhlasí s omezeními. Ty nejsou k diskusi relevantně připouštěny, jsou často dehonestovány a není jim dán takový mediální prostor. Jako ilustrativní případ lze poukázat na žalobu Unie obhájců České republiky, z. s., která se po České televizi domáhala sdělení, mj. kolikrát byl do pořadu Otázky Václava Moravce v období od 1. ledna 2012 do 22. června 2017 pozván a) státní zástupce, b) soudce, c) advokát. Důvodem byla ta skutečnost, že Unii přišlo podivné, jak málo jsou právní odborníci zváni do tohoto pořadu, pokud se probírají témata spojená s právem. ČT odmítla informace podat. Vydala je až na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 A 182/2017, a to ještě pod hrozbou exekuce. Analogie pak spočívá ve skutečnosti, že pokud medium má svůj názor, který nekoreluje s jiným názorem, pak nositele jiného názoru buď připustí do veřejného prostoru minimálně, anebo vůbec ne.

Možnost logické kritiky a nesouhlas s výkonnou mocí, je základní pojistkou demokracie. Přesto jsou tito lidé nazývání jako antirouškaři, odpírači, popírači a jiným dehonestujícím způsobem. Ministerstvo zdravotnictví ČR na svých webových stránkách zřídilo rubriku „Dezinformace o covid-19“. Odkazuje tam na nepravdivá tvrzení, dezinformační servery a hoaxy.

Ke vzniku nedemokratických režimu na naší planetě dochází i nyní.  Často nedojde k násilnému převzetí moci, ale k postupnému oklešťování základních práv. Jako silně varující informaci bychom měli brát možnost (HN tisk 3. prosince 2020), dnes již standartně připouštěnou, že ten, kdo se nenechá očkovat proti čínskému viru, bude mít omezeny některé možnosti výkonu svých práv, jako např. účasti na některých akcích či cestování. Jistě nelze nic namítat proti povinnému očkování u vakcíny, která se vyvíjí řadu let a kriticky se zkoumají účinky. Očkovaný má právo si vybrat mezi vakcínami a má právo si ji nenechat aplikovat, např. z důvodu hodnotového postoje[17]. Domnívám se, že demokratický stát nemůže svým rozhodnutím omezit práva osob, které nemají důvěru v ad hoc vakcínu, jakkoliv je potřebná a vhodná. Ani nelze říct, že očkování budou mít zvláštní „vyšší práva“. Takové úvahy jsou vysoce nebezpečné, protože posunují limity, kam až může stát ohledně imanentních práv člověka, zasahovat.

Nerovný boj státu lze pak vidět ve zřízení webu, kde budete veřejně označeni a dehonestováni, pokud nebudete souhlasit s vládou ČR či s informacemi, které jsou prezentovány v mediích jako jediné pravdivé. Nelze nevzpomínat na doby nedávno minulé, které reflektovalo Rudé právo ve věci názorů Václava Havla, Václava Bendy, J. Dienstbiera st. a jiných, které „jsou protispolečenské a nepřijatelné“, tedy vedoucích k nepodmíněnému odnětí svobody.

 

Autor JUDr. ICLic. Ronald Němec, Ph.D., působí jako advokát
Foto: canva.com a archiv AD


[1] https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3233632-omezeni-svobody-pohybu-a-podnikani-brutalne-zasahlo-do-lidskych-prav-rika-rychetsky

[2] https://www.nytimes.com/2020/12/01/opinion/supreme-court-Covid-19-religion.html

[3] Srov. Výrost J. a kol., Sociální psychologie, Grada 2019, ISBN: 978-80-247-5775-9.

[4] https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ustavni-soud-poslanecka-snemovna-senat-zakon-snemovni-volby-2021_2102031836_miz

[5] https://www.conseil-etat.fr/ressources/decisions-contentieuses/dernieres-decisions-importantes/conseil-d-etat-18-mai-2020-rassemblements-dans-les-lieux-de-culte

[6] Srov. https://www.kath.ch/newsd/corona-massnahmen-unlogischer-und-unschoener-flickenteppich/

[7] VGH Kassel, rozhodnutí ze dne 7. dubna 2020, 8 B 892 / 20.N.

[8] VG Berlin, rozhodnutí ze dne 7. dubna 2020, 14 L 32/20.

[9] VG Leipzig, rozhodnutí ze dne 6. dubna 2020, 3 L 182/20.

[10] – 1 BvQ 44/20 –

[11] Publikováno v BOCM č. 228 ze dne 19. září 2020.

[12] [Usnesení Ústavního soudu – pléna ze dne 22. dubna2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20 – 2 [ASPI ID: JUD445385CZ]].

[13] Pl. ÚS 37/16

[14] https://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/epidemiologickou-situaci-bude-nove-znazornovat-system-hodnoceni-pes-184861/

[15] https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/pes

[16] https://video.aktualne.cz/dvtv/zaoralek-babis-mi-rekl-at-kafe-v-sacku-neresim-posledni-slov/r~8f7b885e3f1e11eb8b230cc47ab5f122/

[17]  Srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 62/2020 – 33 z 10. prosince 2020.

Go to TOP