Dne 2. února 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. IV. ÚS 2103/20, podle něhož vyhověl ústavní stížnosti vážně nemocného seniora, který byl majitelem nemovitosti, vedlejším účastníkem, vyzván k vyklizení bytu. Postup majitele přitom odporoval dobrým mravům. ÚS výše uvedeným nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, které dospěly k závěru, že stěžovatel obývá byt neoprávněně, neboť vadnou interpretací a aplikací práva o dobrých mravech, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, došlo k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel (nar. 1939) čelil před obecnými soudy žalobě na vyklizení bytu o velikosti 1 + 1, který obývá se svou manželkou. V bytovém domě žije nepřetržitě od roku 1976, dříve obýval byt s větší výměrou (se sjednaným nájmem na dobu neurčitou), k přestěhování do menšího bytu pak došlo v květnu roku 2014 v souvislosti s výzvou majitele domu (v původním řízení žalobce, v řízení před Ústavním soudem vedlejšího účastníka), aby větší byt uvolnil za účelem výměny oken. Nová smlouva o nájmu byla stěžovateli vhozena do schránky v říjnu 2014, stěžovatel ho akceptoval svým podpisem v červenci 2015, kdy byl k podpisu nájemní smlouvy vyzván při jednání na úřadu práce v souvislosti s upozorněním úřednice, že bez platné nájemní smlouvy nemůže obdržet příspěvek na bydlení (při tomto jednání dopsala úřednice do textu nájemní smlouvy poznámku „na neurčito“).

Ve skutečnosti byla však smlouva uzavřena na dobu jednoho roku s tím, že je sjednáno automatické prodloužení nájmu, ledaže smluvní strana sdělí druhé smluvní straně do 31. 1. příslušného kalendářního roku, že na dalším pokračování nájmu bytu nemá zájem. Vedlejší účastník pak dopisem ze dne 12. 6. 2017 stěžovateli sdělil, že na dalším prodloužení nájmu nemá zájem a vyzval ho k vyklizení bytu. Stěžovatel s tím však nesouhlasil a vedlejší účastník začal řešit vyklizení bytu soudní cestou.

Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že stěžovatel obývá byt neoprávněně, neboť nájemní vztah na základě nájemní smlouvy skončil dne 31. 3. 2018. Na platnosti uzavřené nájemní smlouvy pak podle nich nic nemění ani věk či zdravotní stav stěžovatele a jeho manželky či citový vztah k domu, ve kterém prožil větší část života a v klidu by v něm chtěl dožít.

Soud prvního stupně uložil stěžovateli vyklidit byt do čtyř měsíců od právní moci rozsudku.

Odvolací soud s přihlédnutím k okolnostem věci prodloužil lhůtu na šest měsíců.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, když odmítly uplatnit tzv. korektiv dobrých mravů podle § 8 resp. § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Stěžovatel považuje uplatněný nárok na vyklizení bytu za rozporný s dobrými mravy a za zneužití práva, neboť namítá, že vedlejší účastník využil jeho tíživé situace, věku, nepříznivého zdravotního stavu a také faktické situace, kdy byl stěžovatel již přestěhován do nového bytu.

Ústavní soud na návrh stěžovatele usnesením ze dne 12. 8. 2020 odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

V posuzované věci vedlejší účastník, pohybující se jako majitel několika nájemních domů v oblasti realit, zneužil toho, že je stěžovatel s ohledem na svůj vysoký věk a nepříznivý zdravotní stav slabší smluvní stranou. Vedlejší účastník stěžovatele předtím, než mu byla předložena nová nájemní smlouva, přestěhoval do menšího bytu, obsah nájemní smlouvy mu nevysvětlil, přestože věděl, že jde o seniora v pokročilém věku se závažnými zdravotními problémy včetně psychických. Navíc nájemní smlouvu vhodil stěžovateli do poštovní schránky až pět měsíců poté, co se stěžovatel do menšího bytu přestěhoval. Využil přitom i toho, že stěžovatel ji podepsal až s delším časovým odstupem a z jeho hlediska pouze pro zachování nároku na příspěvek na bydlení.

Ústavní soud konstatuje, že se zřetelem k výše popsanému jednání vedlejšího účastníka, které odporuje dobrým mravům, jakož i s přihlédnutím k § 580 odst. 1 a § 588 věty první občanského zákoníku je nutno ujednání obsažené v předmětné nájemní smlouvě o tom, že se nájem sjednává na dobu určitou, považovat pro rozpor s dobrými mravy za absolutně neplatné, s tím, že se zde v důsledku této absolutní neplatnosti tohoto ujednání uplatní § 2204 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého, neujednají-li strany dobu trvání nebo den skončení nájmu, platí, že jde o nájem na dobu neurčitou. Uvedené pochybení Okresního soudu v Rakovníku a Krajského soudu v Praze pak nenapravil ani Nejvyšší soud.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Rakovníku, který při svém rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v připojeném nálezu.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2103/20 vyhlášený dne 2. února 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay