ÚS: I řízení o nákladech nařízené exekuce musí být kontradiktorní

Ve čtvrtek 28. ledna 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. II. ÚS 3395/20, podle něhož platí, že i v případě, že soud rozhoduje toliko o výši nákladů exekuce, je třeba zajistit kontradiktorní povahu řízení. Účastník řízení tak musí být informován, že řízení, které již pravomocně skončilo, v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí dále pokračuje, a musí dostat prostor na takto vzniklou procesní situaci reagovat. – Pokud obecný soud neinformuje účastníka o zrušení pravomocného rozhodnutí a o pokračování v řízení pravomocně skončeném, porušuje tímto postupem zejména právo stěžovatele na rovné zacházení v řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny, a to i když jde „pouze“ o řízení o nákladech exekuce.

 

Stěžovatelka, společnost VOP 014, se domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále také „odvolací soud“), protože jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a princip rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, a v důsledku toho i vlastnické právo stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny.

Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 11 EXE 755/2013 zjistil následující:

V roce 2008 byla uzavřena úvěrová smlouva mezi věřitelkou Volksbank CZ, a.s. a dlužníkem Ing. JR – ROTRADE ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím, její plnění bylo zajištěno zástavním právem na nemovitostech stěžovatelky. Dlužník včas nesplnil, proto mělo dojít k uhrazení dluhu z prodeje zástavy (nemovitostí stěžovatelky). Prodejem zástavy (vedením exekuce) byl v roce 2014 soudně pověřen soudní exekutor Mgr. JK (dále jen „soudní exekutor“).

Po zahájení exekuce došlo k postoupení pohledávky a novou věřitelkou (oprávněnou v exekučním řízení) se stala WF Group, s.r.o.; s touto oprávněnou se koncem roku 2014 stěžovatelka písemně dohodla, že pohledávka bude splněna „jiným způsobem než vymožením v exekuci“ a oprávněná podá návrh na zastavení exekuce. Později, ke konci roku 2015, opět došlo k postoupení pohledávky a novou věřitelkou (oprávněnou) se stala sama stěžovatelka (došlo tedy ke splynutí osoby věřitele a zástavního dlužníka. Po zahájení exekuce bylo podáno několik návrhů na její zastavení.

První návrh na zastavení exekuce podala v prosinci roku 2014 na základě dohody se stěžovatelkou oprávněná WF Group, s.r.o.; tento návrh byl úspěšný jen zčásti, neboť byl odvolacím soudem povolen prodej zástavy za účelem vymožení nákladů exekuce. Ty soudní exekutor vyčíslil na 666 092,69 Kč. Námitky stěžovatelky proti příkazu soudního exekutora k úhradě těchto nákladů byly prvostupňovým soudem zamítnuty.

Proti příkazu soudního exekutora a rozhodnutí prvostupňového soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1776/16 ze dne 13. 12. 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud tehdy neshledal důvod, aby „z ústavního hlediska zpochybňoval závěry soudu o adekvátnosti výše vyčíslených nákladů“.

Druhý návrh na zastavení exekuce podala stěžovatelka v dubnu roku 2016, přičemž oprávněná WF Group, s.r.o., s ním souhlasila. Tento návrh, odůvodněný nepřípustností prodeje zástavy přes nesouhlas zástavního věřitele, byl odvolacím soudem zamítnut.

Třetí návrh na zastavení exekuce podala stěžovatelka v listopadu roku 2017 a odůvodnila jej zánikem pohledávky v důsledku splynutí osoby věřitele a zástavního dlužníka (k němuž došlo ale již ke konci roku 2015, aniž by bylo soudnímu exekutorovi oznámeno). Tento návrh byl úspěšný. Odvolací soud rozhodl, že se exekuce zastavuje a že stěžovatelka je povinna soudnímu exekutorovi uhradit náklady exekuce ve výši 17 569 Kč. Dovolání soudního exekutora Nejvyšší soud odmítl.

Na základě ústavní stížnosti soudního exekutora se pak věcí zabýval Ústavní soud. Ten v nálezu sp. zn. I. ÚS 905/19 ze dne 14. 1. 2020 označil ústavní stížnost jako částečně důvodnou, neboť při vyčíslení nákladů soudního exekutora odvolací soud „neposoudil věc v jejím celém kontextu s přihlédnutím k předchozímu procesnímu vývoji“. Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 905/19 bylo zjištěno, že ústavní stížnost byla tehdy zaslána k vyjádření toliko WF Group, s.r.o. (která svého oprávnění nevyužila), a nikoliv stěžovatelce, a stěžovatelce nebylo tedy zasláno ani rozhodnutí. Ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti bylo zjištěno, že prvostupňový soud po obdržení rozhodnutí Ústavního soudu dal pokyn k založení spisu do spisovny bez dalšího, k rozhodnutí jej odvolacímu soudu předal až k jeho urgenci (následující po dotazu soudního exekutora) a rozhodnutí Ústavního soudu nebylo ani prvostupňovým, ani odvolacím soudem nikomu zasíláno.

Odvolací soud následně rozhodl touto ústavní stížností napadeným usnesením, že je stěžovatelka povinna soudnímu exekutorovi uhradit náklady exekuce ve výši 669 722,90 Kč. Do odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zcela převzal odůvodnění vyčíslení nákladů exekuce, které provedl soudní exekutor (výsledná částka se mírně liší, neboť soudní exekutor v tehdejším příkazu zohledňoval to, že již dříve vydal jiný příkaz částečně vyčíslující náklady exekuce).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že jí nebylo známo, že soudní exekutor podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost a že tato byla úspěšná a vedla ke zrušení nákladového výroku v již pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu. Možnost reagovat na tuto situaci nedostala ani v řízení, z nějž vzešlo touto ústavní stížností napadené rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 936/07 ze dne 6. 9. 2007 (N 137/46 SbNU 295), dle nějž je porušením práva na rovné zacházení a na spravedlivé řízení, není-li účastník řízení vyrozuměn o tom, že řízení, které bylo pravomocně skončeno, v důsledku nálezu Ústavního soudu pokračuje, byť jen v rozsahu rozhodování o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka dále polemizuje s právními závěry odvolacího soudu. Především má za to, že je neudržitelný výklad, podle nějž lze v exekučním řízení vydat rozhodnutí zavazující zástavního dlužníka k plnění z veškerého majetku (nikoliv jen zástavy). Za absurdní dále označuje výpočet odměny exekutora na základě stupně (fáze) provedení exekuce. Konečně pak má stěžovatelka za to, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil, proč by měl exekutor, který ničeho nevymohl, za ryze rutinní úkony obdržet tak vysokou odměnu.

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby skončení řízení o ústavní stížnosti.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, který však ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Toto jeho vyjádření proto ani nebylo stěžovatelce zasíláno k replice.

O vyjádření byli požádáni i účastníci řízení před odvolacím soudem, tedy WF Group, s.r.o., a soudní exekutor. WF Group, s.r.o., se ztotožnila s argumentací stěžovatelky, a proto stěžovatelce její vyjádření nebylo zasláno k replice. Soudní exekutor ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru (založeném na textu rozhodnutí Ústavního soudu) byla jeho ústavní stížnost stěžovatelce zaslána a že výši nákladů (respektive způsob jejího výpočtu) již jednou Ústavní soud označil za ústavně konformní. Proto soudní exekutor navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Vyjádření soudního exekutora nebylo stěžovatelce zasláno k replice, neboť polemika stran (ne)informování stěžovatelky o pokračování v minulosti již pravomocně skončeného řízení by byla ve světle zjištění učiněných studiem relevantních spisů Okresního soudu v Uherském Hradišti a Ústavního soudu bezpředmětná a jinými argumenty soudního exekutora se Ústavní soud při svém rozhodování nezabýval.

Ústavní soud vyhodnotil stížnost jako důvodnou.

Ústavní soud konstatoval, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se uchyluje jen zcela výjimečně. Činí tak například, když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Již v minulosti ÚS konstatoval, že i řízení o nákladech řízení je svou povahou kontradiktorní. Z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení, respektive z principu rovnosti zbraní, pak vyplývá například povinnost soudu doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv [srov. III. ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193)].

Závěry týkající se rozhodování o nákladech soudního řízení shrnuté v předchozím bodě lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech soudem nařízené exekuce [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1398/12 ze dne 1. 7. 2014 (N 133/74 SbNU 25)]. I v případě, že je odvolací řízení vedeno pouze v rozsahu rozhodování o výši nákladů exekuce, je tedy třeba zajistit jeho kontradiktorní povahu. Rozhodnutí v takovém řízení vydané pak Ústavní soud zruší, nebyla-li kontradiktornost řízení zajištěna. K takové situaci (absenci rovnosti mezi účastníky) přitom může dojít i v důsledku toho, že účastník řízení nebyl informován, že řízení, které již pravomocně skončilo, v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí dále pokračuje [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 936/07 ze dne 6. 9. 2007 (N 137/46 SbNU 295)].

Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka nebyla, v rozporu s § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzvána, aby se vyjádřila k ústavní stížnosti soudního exekutora vedené pod sp. zn. I. ÚS 905/19. Bylo jí tedy upřeno právo vystupovat v řízení před Ústavním soudem jako vedlejší účastník, a v důsledku toho jí ani nebylo Ústavním soudem doručeno rozhodnutí o dané ústavní stížnosti. Za této situace bylo na místě, aby Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, stěžovatelku o pokračování odvolacího řízení informoval a dal jí prostor se k věci ve světle nové procesní situace vyjádřit. Tím, že tak neučinil, porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pro porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, bude při rozhodování ve věci stěžovatelky vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu. Bude tedy zejména povinen umožnit stěžovatelce, aby se vyjádřila k otázce vyčíslení nákladů exekuce.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3395/20 vyhlášený dne 28. ledna 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay

 

 

Go to TOP