Dne 20. ledna 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. I. ÚS 1107/20, podle něhož se Vrchní soud v Praze musí znovu zabývat odvoláním jednoho z obžalovaných v případu podvodu se žádostmi o výplatu prostředků z penzijního připojištění. Povinností VS v Praze bude posoudit, zda je účast stěžovatele na podvodu skutečně spolehlivě prokazatelná v celém jeho rozsahu.

První senát Ústavního soudu částečně vyhověl ústavní stížnosti M. B. a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j. 3 Tdo 479/2019-3008 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 To 57/2017-2826, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Stěžovatel se měl dopustit skutku, který sestával z 39 dílčích útoků spočívajících, stručně řečeno, v tom, že spolu s dalšími spolupachateli použil data klientů Penzijního fondu České pojišťovny a. s. (dále jen „fond“), které jeden ze spolupachatelů neoprávněně získal z elektronické databáze fondu, vyplnili žádosti o výplatu z penzijního připojištění, opatřili je nepravdivými údaji a zfalšovanými podpisy klientů a zaslali je fondu v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch. Fond pak provedl výplatu u tří těchto žádostí v celkové výši 1 411 458 Kč, k výplatě na základě dalších žádostí v celkové výši 12 927 250 Kč nedošlo.

Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, za což (a za další sbíhající trestnou činnost) mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, peněžitý trest ve výši 15 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku.

Stěžovatel zejména nesouhlasil se závěrem trestních soudů, že jeho odpovědnost za popsaný skutek lze dovodit ze schůzky obžalovaných v pražské cukrárně, kde byly ujednány kontury podvodu. Z provedených důkazů podle něj vyplynulo, že tato schůzka proběhla až po výplatě peněz z prvních dvou smluv. Tudíž je podle něj zřejmé, že se na uvedených útocích nemohl podílet. Stejně tak soudy podle názoru stěžovatele přehlédly absenci jakýchkoliv důkazů spojujících ho s posledními dvěma útoky.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

Vrchní soud v Praze ani Nejvyšší soud totiž ve svých rozhodnutích nereagovaly na podstatné námitky stěžovatele proti skutkovým a právním závěrům, k nimž dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích, a které se týkaly jeho účasti na prvních dvou a posledních dvou útocích.

Věc se nyní vrací k Vrchnímu soudu v Praze, jehož povinností bude posoudit, zda je účast stěžovatele na uvedených čtyřech dílčích útocích pokračujícího podvodu skutečně spolehlivě prokazatelná. Pokud tomu tak bude, musí takový svůj závěr náležitě odůvodnit a důsledně se vypořádat s námitkami stěžovatele. V opačném případě přichází v úvahu uznat stěžovatele vinným pouze z části pokračujícího zločinu podvodu, tedy v rozsahu dílčích útoků, na nichž bude jeho účast bez důvodných pochybností prokázána.

Ústavní soud pro úplnost dodal, že k tomu, aby došlo k nápravě zjištěného porušení základních práv stěžovatele, dostačuje zrušení rozhodnutí Vrchního a Nejvyššího soudu. Z toho důvodu část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2017 č. j. 17 T 32/2015-2504, odmítl pro nepřípustnost.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1107/20 vyhlášený dne 20. ledna 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay