V pondělí 11. ledna 2021 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. III. ÚS 928/20, podle něhož platí, že neodůvodní-li Nejvyšší soud své úvahy k rozporům ve výpovědi svědka, která představuje jediný důkaz o vině obžalovaného, čímž nedostatečně objasní skutkový stav ohledně skutku, který je obžalovanému kladen za vinu, poruší princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z něj vyplývající princip rozhodování in dubio pro reo.

Agnoskace, jako důkazní prostředek, nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognicí“, a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu. Za situace, kdy jsou rozhodnutí soudů založena na jediném důkazu, je nezbytné, aby obecné soudy posoudily všechny důkazy v jejich celku a doplnily dokazování tak, aby byly naplněny požadavky vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 5 trestního řádu.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě uznán vinným dvěma zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mostě zamítl, přičemž dospěl k závěru, že rozsudek OS netrpí vadami ani nedostatky s tím, že dokazování označil za úplné.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť shledal, že podaným námitkám nebylo možno ani částečně přiznat relevanci ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že z důkazů, které byly provedeny před soudem prvního stupně, je možno dospět k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustil jednání, za něž mu byl uložen trest a uvádí, že došlo k porušení zásady presumpce neviny, z níž plyne pravidlo in dubio pro reo. Stěžovatel uvádí, že nebylo prokázáno mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, že se trestné činnosti dopustil. Uvádí, že svědecké výpovědi poškozených považuje za osamocené odsuzující důkazy. Dále stěžovatel namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s ústavními zásadami, když dle názoru stěžovatele rezignovaly na posouzení věrohodnosti svědka a dle stěžovatele nerespektovaly právní názor Ústavního soudu. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv, zvláště do práva na soudní ochranu zaručeného čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na presumpci neviny, zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

Jak mimo jiné konstatoval ÚS, k principům spravedlivého procesu patří i princip presumpce neviny, dle kterého je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Právní význam presumpce neviny spočívá v první řadě v povinnosti orgánů činných v trestním řízení hledět na toho, proti komu je vedeno trestní řízení, jako na nevinného, přičemž tato povinnost trvá až do vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku. Jde o jednu z nejvýznamnějších ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil, že princip presumpce neviny a z něj vyvěrající zásady a subprincipy (včetně zásady in dubio pro reo) vyžadují, aby to byl stát, kdo v trestním řízení nese důkazní břemeno a kdo je povinen prokázat obviněnému vinu. S výše uvedeným je nerozlučně spojena myšlenka, že existují-li jakékoliv důvodné pochybnosti právní nebo skutkové povahy, je nezbytné rozhodnout ve prospěch obviněného.

Podstatou principu in dubio pro reo je, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. o skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného [nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); nález sp. zn. II. ÚS 1975/08; nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Aplikace uvedeného principu je namístě především tehdy, lze-li rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje nebo není možné jednoznačně se přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)].

S ohledem na shora uvedené je v trestním řízení vyžadováno, aby obecné soudy dosáhly nejvyššího možného stupně jistoty, jenž lze od lidského poznání požadovat, a to přinejmenším na úrovni pravidla prokázání trestného činu bez důvodných pochybností.

Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) to shrnuje slovy, že princip presumpce neviny a z něho plynoucí zásada in dubio pro reo vyžadují, aby soudci „nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obžalovaný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obžalovaného“. Případná předpojatost soudu může být přitom dovozena nejen z výslovných vyjádření na adresu obviněného, nýbrž i ze způsobu, jakým jsou napadená rozhodnutí odůvodněna (rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Litvě ze dne 28. 11. 2002 č. 58442/00, § 125 až 126; rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 49). Pakliže soudy těmto požadavkům nedostojí, poruší stěžovatelovo právo podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

Na jedné straně je proto nutno zdůraznit, že posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska „běžné“ zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval.

Na druhé straně je však nezbytné připomenout, že obecné soudy nemají při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových zjištění absolutní, ničím neomezenou volnost. Její limity jsou vymezeny zejména základními právy dotčených osob (např. právem na spravedlivý proces nebo právem být omezen na svobodě pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon) a principy vyplývajícími z ústavního pořádku (např. zákazem svévole). Dokazováním si totiž obecné soudy, resp. orgány činné v trestním řízení zajišťují skutkový podklad pro své rozhodnutí, pročež na tom, do jaké míry úplně a věrně se jim to podaří, závisí správnost a spravedlnost jejich rozhodnutí (srov. např. Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 344). Z toho důvodu musejí dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů samotných, a jejich činnost podléhá, byť v značně omezené míře, ústavnímu přezkumu.

Ústavní soud tak opakovaně přistupuje ke kasaci rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán a logicky a přesvědčivě odůvodněn [např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267); nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241)]. Obdobně Ústavní soud zasahuje v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný [např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255); usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Onen extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo když hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela schází [usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich rozumném a logickém zhodnocení vyplývat nemohou [nález sp. zn. IV. ÚS 1291/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 77/69 SbNU 311); výše uvedený nález sp. zn. I. ÚS 3741/11].

Ústavní soud zformuloval zásadu, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu [výše uvedený nález sp. zn. IV. ÚS 260/05; nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)].

Otázka pachatelství stěžovatele ve vztahu k trestnému činu loupeže ze dne 1. 6. 2018 – na základě prozkoumaných materiálů ÚS dospěl k dílčímu závěru, že Nejvyšší soud založil svůj závěr o tom, že pachatelem trestného činu loupeže ze dne 1. 6. 2018, uvedené pod skutkem č. 2 napadeného rozsudku okresního soudu, byl stěžovatel, na osamoceném důkazu – tvrzení poškozeného K., že při hlavním líčení v obžalovaném poznává pachatele na 100 % (agnoskace). K tomu Ústavní soud dodává, že sice připustil možnost použití agnoskace (tj. ztotožnění svědkem v hlavním líčení) jako důkazního prostředku (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2/03, sp. zn. IV. ÚS 1335/11 či sp. zn. I. ÚS 2414/13), zároveň ale zdůraznil, že agnoskace nemá „kvalitu důkazního prostředku rekognicí“ (nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3579/17, usnesení sp. zn. III. ÚS 542/05), a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu.

Otázka pachatelství stěžovatele ve vztahu k trestnému činu loupeže ze dne 29. 4. 2018 – v projednávané věci z protokolu o rekognici osoby dle § 104b tr. řádu a fotografické dokumentace k rekognici (str. 482 trestního spisu) vyplývá, že předmětem poznávání byla jen jedna osoba (stěžovatel), která se od figurantů ani v obecných, ani ve specifických (popsaných) znacích neodlišovala. Ústavní soud dospěl k závěru, že pečlivým výběrem podobných figurantů orgány činné v trestním řízení podpořily důkazní sílu předmětné rekognice a že se jedná o důkaz, který může v dalším trestním řízení obstát. Ústavní soud však zároveň shledal, že obecnými soudy nebyla posuzována schopnost poškozeného V. Š. vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, a jeho schopnost zapamatovat si je, a to především v důsledku jeho ovlivnění alkoholem.

…

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřekonal uvedené rozpory ve výpovědi poškozeného a dostatečně neodůvodnil své závěry o jeho schopnosti vnímat okolnosti, o nichž má vypovídat, tedy napadení poškozeného stěžovatelem. Vzhledem k tomu, že výpověď poškozeného představuje jediný důkaz o vině obžalovaného, došlo k nedostatečnému objasnění skutkového stavu ohledně skutku, který byl stěžovateli kladen za vinu. Tímto postupem porušil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a z něj vyplývající princip rozhodování in dubio pro reo.

Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Na Nejvyšším soudu nyní bude, aby se znovu zabýval podaným dovoláním, a při uvážení všech v řízení provedených a použitelných důkazů pečlivě posoudil, zda vůbec bylo bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 trestního řádu), a tedy v souladu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo, prokázáno, že se staly oba skutky, z nichž byl stěžovatel obecnými soudy uznán vinným, resp. jestliže se staly, zda pachatelem obou skutků je skutečně stěžovatel.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 928/20 vyhlášený dne 11. ledna 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv AD