Dne 5. ledna 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. IV. ÚS 2611/20, podle kterého byla rozsudkem Krajského soudu v Praze porušena podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte práva stěžovatele a jeho syna. V souladu s nálezem ÚS měl krajský soud v rámci projednání střídavé péče o dítě upravit i styk otce s jeho malým synem, který byl nově svěřen do výlučné péče matky. Podle Ústavního soudu je třeba řízení o úpravě poměrů k dítěti chápat komplexně a tak, že zahrnuje jak rozhodnutí o péči, tak i o styku, neboť tato dvě rozhodnutí spolu velmi úzce souvisejí.

 

Okresní soud v Berouně svěřil nezletilého syna (narozeného v prosinci 2014) stěžovatele do střídavé péče obou rodičů s frekvencí střídání po týdnu. Proti tomuto rozhodnutí podala matka nezletilého (1. vedlejší účastnice řízení) odvolání.

Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu změnil a nezletilého svěřil do výlučné péče matky. Krajský soud přitom přihlédl k přání nezletilého, který si již vyzkoušel, v důsledku neschopnosti rodičů domluvit se na další péči o něj, různé způsoby střídání u každého z nich. KS uzavřel, že vzhledem k nízkému věku nezletilého je pro něj aktuálně nejvhodnější výlučná péče matky, která byla od narození ve funkci hlavního pečovatele, maje za to, že při stejném podílu rodičů na výchově by bylo poloviční zastoupení matky předčasné. Krajský soud žádným způsobem nerozhodl o úpravě styku nezletilého s otcem.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že odvolací soud rozhodl v rozporu se zájmem nezletilého, a to překvapivě a bezdůvodně.

Ústavní soud posuzoval důvodnost ústavní stížnosti ve dvou „parametrech“ – posuzoval změnu péče o nezletilého a absentující úpravu styku otce s nezletilým.

ÚS ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění při přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, 4) přání dítěte. Je proto především úkolem civilních soudů, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilých dětí do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte, a nikoliv přání rodiče (srov. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20).

Ústavní soud zdůrazňuje, že v případě, kdy jeden z rodičů naplňuje čtyři shora vymezená kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. Naopak v případě, naplňují-li oba rodiče tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. nálezy ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) a ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)].

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu ovšem současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, vyžadují-li to specifické okolnosti projednávaného případu, a která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče, a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče.

Ústavní soud tedy posuzoval, zda krajský soud, jenž nezletilého svěřil do výlučné péče matky, respektoval závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházel z premisy, že „svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou“ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13), resp. zda dostatečně odůvodnil, že v nyní projednávaném případě nastala okolnost, která zmíněnou presumpci ve prospěch střídavé péče vylučuje. Jak se podává z navazující judikatury zdejšího soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14), tato premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2831/14 Ústavní soud uvedl, že „teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy [viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739)] nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14, ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13 aj.)“. Je nutno respektovat jedinečnost každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud těmto požadavkům dostál.

Po studiu předloženého soudního spisu ÚS shledal, že krajský soud rozhodoval po doplnění dokazování na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami vedlejší účastnice uplatněnými v odvolání proti rozsudku okresního soudu se řádně zabýval a objasnil na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým závěrům o svěření nezletilého do výlučné péče matky. Ústavní soud přisvědčil závěrům KS, že vzhledem k nízkému věku nezletilého a s přihlédnutím k jeho přání je pro něj aktuálně nejvhodnější výlučná péče matky. Nelze než souhlasit s názorem krajského soudu, že nezletilý potřebuje snadnou dostupnost matky, která je pro něj zdrojem bezpečí a jistoty, a že není v jeho zájmu, aby jeho předškolní vzdělávání bylo tříštěno.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu je však současně zřejmé, že krajský soud neupravil styk stěžovatele s nezletilým, což není slučitelné s nejlepším zájmem dítěte. Toto opomenutí krajského soudu je zvlášť překvapivé, neboť sám poukázal na špatnou komunikaci a vztah mezi rodiči, a nemohl tedy předpokládat, že se na styku stěžovatele s nezletilým dohodnou.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem.

Z napadeného rozsudku ani ze soudního spisu se nijak nepodává, že by měl být vyloučen styk otce s nezletilým. Jak se podává i z pohovorů kolizního opatrovníka s nezletilým, tak jeho vztah k oběma rodičům je veskrze pozitivní. Podle Ústavního soudu tedy není ústavně konformní, že styk s otcem nebyl nijak upraven, čímž formálně hrozilo nebezpečí (i když stěžovatelka tvrdí, že styku otce s nezletilým nebránila ani po vydání napadeného rozhodnutí) přerušení jakýchkoliv jejich kontaktů, a to až do případného nového rozhodnutí soudu o styku. Ústavní soud má za to, že taková situace je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a krajský soud i v tomto ohledu pochybil.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v daném řízení se rozhodovalo o péči o dítě, nikoliv o styku s ním. Procesní předpisy však nijak krajskému soudu nebránily o styku rozhodnout, když z čl. 32 odst. 4 Listiny a mezinárodních závazků České republiky plyne požadavek opačný. Podle Ústavního soudu je třeba řízení o úpravě poměrů k dítěti chápat komplexně a tak, že zahrnuje jak rozhodnutí o péči, tak i o styku, neboť tato dvě rozhodnutí spolu velmi úzce souvisejí.

Krajský soud, který hodlal zásadně změnit dosavadní uspořádání péče o dítě, měl dát dostatečný procesní prostor účastníkům se k takové možnosti vyjádřit, neboť jinak dojde k porušení jejich práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny (srov. nález ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20).

Postupem krajského soudu, který neupravil styk otce s nezletilým, tedy došlo k porušení práva stěžovatele/otce a 2. vedlejšího účastníka/dítěte podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s právy 2. vedlejšího účastníka podle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy (výrok I.).

Ratio decidendi tohoto nálezu však Ústavní soud nemohl zohlednit ve výroku svého nálezu zrušením napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť se tento rozsudek ve výrokových částech úpravou styku otce s vedlejším účastníkem nezabývá a nebylo by možné ani část výroků napadeného rozsudku zrušit. Jde o obdobnou situaci jako v případě, kdy je napadána neústavnost zákona z důvodu, že v něm nějaká věc upravena není, ač upravena být má.

Nálezová forma rozhodnutí je podle Ústavního soudu potřebná nejen pro naplnění subjektivní funkce řízení o ústavní stížnosti, neboť jím Ústavní soud obecně závaznými výrokovými závěry poskytuje stěžovateli určitou satisfakci v podobě konstatování porušení jeho ústavně zaručeného práva. Současně tím Ústavní soud naplňuje objektivní funkci ústavní stížnosti, protože svým výrokem [nálezy ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401), ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3429/17] vymezuje hranice dalšího postupu soudů v obdobných případech. Byť se tímto závěrem dosavadní postup krajského soudu nenapraví, může mít pro stěžovatele a vedlejšího účastníka právní význam.

Ústavně garantovaná práva zaručená Listinou a plnění závazků, které pro Českou republiku vyplývají z Úmluvy, musí být aplikovány bezvýjimečně, a zjistil-li Ústavní soud, a to bez jakýchkoliv pochybností, že ve věci stěžovatele a vedlejšího účastníka bylo řízení v jeho celku nutno považovat za proces porušující shora uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy, bylo by popřením úlohy Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy toto zjištění bez dalšího přejít. Úlohou obecných soudů je pak toto pochybení bez zbytečných průtahů napravit.

Ve zbývající části [srov. důvody v části V. a) tohoto nálezu] Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v této části odmítl.

K výroku i odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2611/20 vyhlášený dne 5. ledna 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay