V pondělí 4. ledna 2021 zveřejnil Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 2595/20, podle kterého shledal, že postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, a to tím, že stížnostní soud rozhodl o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění stěžovatele v neveřejném zasedání, aniž by ho předem seznámil s tvrzeními vznesenými druhou procesní stranou (s nimiž se posléze ztotožnil) a poskytl mu příležitost se k nim vyjádřit, případně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch. V souladu s tím ÚS usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem týkající se žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zrušil.

Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou byl stěžovatel podmíněně propuštěn na svobodu z výkonu trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, přičemž byla stanovena zkušební doba v délce pěti let s dohledem.

Na základě stížnosti státní zástupkyně bylo uvedené usnesení OS Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočkou v Liberci, zrušeno a žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byla zamítnuta.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, zrušil. Podle stěžovatele došlo – vydáním napadeného rozhodnutí – k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, je v rozporu s požadavkem na kontradiktornost trestního řízení a zásadou rovnosti zbraní. Poté, co soud prvního stupně rozhodl o podmíněném propuštění stěžovatele, stížnostní soud jej neseznámil s textem stížnosti státní zástupkyně a neposkytl mu ani příležitost se k této stížnosti vyjádřit, neboť rozhodl v neveřejném zasedání. V tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález sp. zn. II. ÚS 1735/10.

Stěžovatel uvádí též další námitky směřující proti důvodům, na jejichž základě krajský soud dospěl k závěru, že v jeho případě není splněna podmínka pro podmíněné propuštění spočívající v předpokladu vedení řádného života. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, podle něj v tomto směru postupoval v rozporu se zákazem dvojího přičítání. Poukazuje rovněž na řádné plnění veškerých podmínek trestu po celou dobu jeho výkonu a považuje za absurdní, pokud mu je v napadeném rozhodnutí (ze strany věznice) vytýkáno toto řádné plnění povinností. Tvrdí, že krajský soud vycházel ve svém rozhodnutí z důkazu, který vůbec není v soudních spisech, a brojí proti způsobu, jakým Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, interpretoval závěry znaleckého posudku znalkyň z oboru psychologie a psychiatrie. Stěžovatel uvádí některé další námitky, avšak Ústavní soud neshledal důvody je podrobně rekapitulovat.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení § 88 trestního zákoníku (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu se proto jeví otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu.

V projednávané věci se musel Ústavní soud nejprve zabývat stěžovatelovým tvrzením, že stížnostní soud porušil ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť zamítl jeho návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v neveřejném zasedání v rozporu s příslušnými procesními pravidly.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10, na nějž odkazuje i stěžovatel, zdůraznil, že také v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří princip rovnosti zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet argumenty protistrany; v této souvislosti rovněž připomněl (mutatis mutandis) závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan a ostatní proti Velké Británii, stížnost č. 11209/84, bod 65.

Z konstantní judikatury ESLP vyplývá, že „pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit“ (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03, nebo rozhodnutí ESLP ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, stížnost č. 35376/97).

Ústavní soud rovněž opakovaně připomíná, že mezi neopominutelné prvky práva na spravedlivý (řádný) proces patří i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.

V již zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 Ústavní soud označil za porušení čl. 38 odst. 2 Listiny postup, kdy soud druhé instance své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval soud první instance, aniž by přitom stěžovatelovi poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. Šlo přitom o situaci, kdy své rozhodnutí soud učinil v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.

V projednávaném případě stěžovatel také nedostal žádný prostor, aby se svou argumentací pokusil ovlivnit rozhodování stížnostního soudu, resp. aby reagoval na argumentaci obsaženou ve stížnosti státní zástupkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ústavní soud nemůže akceptovat argumentaci předloženou krajským soudem. Je sice pravdou, že trestní řád nestanoví povinnost seznamovat ostatní strany řízení s obsahem stížnosti podané proti určitému usnesení a umožňuje konat neveřejné zasedání i při rozhodování o stížnosti v rámci řízení o podmíněném propuštění. To však nic nemění na tom, že kumulace těchto postupů (neseznámení odsouzeného s obsahem stížnosti státního zástupce a následné konání neveřejného zasedání) ve výsledku představuje porušení práva odsouzeného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny.

Jelikož Ústavní soud neshledal důvod se v projednávané věci odchýlit od právních závěrů přijatých ve výše citovaných nálezech sp. zn. III. ÚS 1735/10, III. ÚS 4851/12 a III. ÚS 599/14, shledal, že postupem krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, a to tím, že stížnostní soud rozhodl o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění v neveřejném zasedání, aniž by stěžovatele předem seznámil s tvrzeními vznesenými druhou procesní stranou (s nimiž se posléze ztotožnil) a poskytl mu příležitost se k nim vyjádřit, případně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch.

Za situace, kdy toliko z důvodu popsaného procesního pochybení stížnostního soudu je namístě (bez dalšího) přistoupit ke kasaci napadeného usnesení krajského soudu, Ústavní soud reflektoval aplikační důsledky principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno, a proto se již věcně nezabýval dalšími námitkami vznesenými v ústavní stížnosti.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2595/20 vyhlášený dne 4. ledna 2021 naleznete ZDE. 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay