Dne 17. prosince 2020 Ústavní soud zveřejnil nález sp. zn. II. ÚS 623/20, ve kterém mimo jiné konstatoval, že soudy, které rozhodovaly ve věci vlastnických práv k nemovitostem v k. ú. Praha, Nové Město, se nevypořádaly s námitkami, které uplatňovala stěžovatelka, neprovedly dokazování ke všem okolnostem, významné pro rozhodnutí, a zároveň ani dostatečně neodůvodnily neprovedení důkazů navržených stěžovatelkou. Uvedené soudy si počínaly libovolně, posuzovaly-li dobrou víru, dobré mravy a zásady poctivého obchodního styku izolovaně od stěžovatelkou namítaných skutečností a bez provedení stěžovatelkou navržených důkazů.

Stěžovatelka se žalobou ze dne 27. 12. 2016 domáhala po žalovaných  OGH Czech, s.r.o. a Kinsfolk Invest, a. s., určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem v katastrálním území Nové Město, obec Praha.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 1. 2018 žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení prvé žalované ve výši 872 652 Kč a druhé žalované ve výši 290 884 Kč.

Stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2019 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení prvé žalované částku 290 884 Kč a druhé žalované částku 290 884 Kč.

Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou usnesením ze dne 31. 1. 2020 odmítl, stěžovatelce uložil povinnost na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit prvé žalované částku 29 088,40 Kč a ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou rozhodl, že žádná z těchto účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka pokládala závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, za nesprávné a ústavně nekonformní, přičemž podle jejího názoru měly soudy posuzovat jako předběžnou otázku neplatnost obou kupních smluv, kterých byla první žalovaná přímým účastníkem, a je zde proto dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví proti oběma žalovaným. Stěžovatelka rovněž namítala, že obecné soudy neprovedly důkazní řízení ke zjištění stavu dobré víry druhé žalované a akceptovaly pouze vyjádření jejího advokáta o její dobré víře. Stěžovatelka je názoru, že v daném případě převažuje její zájem na ochraně vlastnického práva nad zájmem na ochraně údajně dobré víry druhé žalované, jež dobrou víru neprokázala, a naopak byl stěžovatelkou prokázán její nedostatek.

Ústavní soud vyzval ve věci rozhodující soudy a žalované, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily.

Obvodní soud ve vyjádření ze dne 17. 7. 2020 uvedl, že v daném sporu považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a zcela odkázal na odůvodnění vydaného rozhodnutí. Městský soud ve vyjádření ze dne 22. 7. 2020 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud ve vyjádření ze dne 28. 7. 2020 rovněž zcela odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení ústavní stížností dotčeného usnesení Nejvyššího soudu a nad rozsah jeho odůvodnění uvedl, že stěžovatelka v podaném dovolání v zásadě zpochybňovala skutkový stav a v řízení provedené dokazování, jehož rozsah a hodnocení v dovolacím řízení nelze revidovat, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá. Dovolací argumentace směřovala proti výsledkům dokazování a zjištěnému skutkovému stavu, přičemž ani s přihlédnutím k (nálezové) judikatuře Ústavního soudu nebyl shledán zřejmý případný exces na skutkovém poli. V této souvislosti nelze dovodit, že by odvolací soud z prohledu stěžovatelky v dovolání namítané skutkové a právní polemiky pochybil, jelikož závěry, k nimž odvolací soud dospěl k odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, neobsahují ani prvky svévole, ani nejsou projevem hrubého formalismu.

Ústavní soud doručil předmětnou ústavní stížnost i oběma žalovaným, které se k ní ve stanovené 30 denní lhůtě nevyjádřily.

Ústavní soud zaslal doručená vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelce, která se ve své replice ze dne 16. 10. 2020 soustředila zejména na vyjádření Nejvyššího soudu. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že v řízení prokázala zlou víru obou žalovaných při převodech předmětných nemovitostí, organizovaných stejnou skupinou osob, nebo alespoň existenci podezřelých okolností svědčících o zlé víře obou žalovaných, odůvodňujících nutnost důkladného zkoumání jejich úmyslů a víry při nabývání nemovitostí. Přes opakované návrhy stěžovatelky se však žádný ze soudů zkoumáním víry žalovaných při převodech vůbec nezabýval, neprovedl ucelený řetězec předchozích důkazů a spokojil se pouze s vyjádřením advokátů, že byla dobrá.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, v mezích výše limitovaného přezkumu Ústavní soud zvážil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 86/61 SbNU 359), jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

Podle zjištění ÚS výsledek řízení před ve věci rozhodujícími soudy nevyhověl kritériím spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení obsahuje základní zásady spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu.

Jestliže Obvodní soud učinil závěr ohledně skutečností rozhodných pro výsledek svého rozhodování, aniž by vzal do úvahy veškeré okolnosti posuzované věci v jeho širším kontextu, nelze mít za to, že proběhnuvší proces vyhovuje zákonnému postupu soudu v řízení. Toto pochybení pak nenapravil v rámci opravných prostředků ani odvolací a poté ani dovolací soud.

Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly se stěžovatelkou uplatněnými námitkami, neprovedly dokazování ke všem okolnostem, významným pro rozhodnutí, přičemž ani dostatečně neodůvodnily neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů. Tyto soudy si počínaly libovolně, posuzovaly-li dobrou víru, dobré mravy a zásady poctivého obchodního styku izolovaně od stěžovatelkou namítaných skutečností a bez provedení stěžovatelkou navržených důkazů. Závěr o neexistenci dobré víry musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a zároveň i práva vlastnického zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížností napadených rozhodnutích jsou úvahy soudů natolik nepřiléhavé a nepřesvědčivé, že nezbývá než konstatovat, že k takovému porušení došlo.

Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2020 č. j. 24 Cdo 3167/2019-331, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019 č. j. 69 Co 428/2018-255 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2018 č. j. 17 C 230/2016-151 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2020 č. j. 24 Cdo 3167/2019-331, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019 č. j. 69 Co 428/2018-255 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2018 č. j. 17 C 230/2016-151 se ruší.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 623/20 vyhlášený dne 17. prosince 2020 naleznete ZDE.

Zdroj: ÚS
Foto: Pixabay