Právní věty rozhodnutí schválené na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu 9. prosince 2020.

 

Neplatnost právního jednání, Společník, Společnost s ručením omezeným, Veřejný pořádek (o. z.), Započtení pohledávky, § 13 předpisu č. 90/2012 Sb., § 580 o. z., § 588 o. z., § 1 odst. 2 o. z.

Výraz „zjevně“, užitý v § 588 o. z. nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné.

Podle § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. jsou zakázána (nepřípustná) pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot. Proto je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy či zda tento smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy.

Ustanovení § 13 z. o. k. patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek. Je-li v důsledku nedodržení požadavku na písemnou formu právního jednání a úřední ověření podpisu jednajícího společníka narušen veřejný pořádek, je toto jednání neplatné; soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.).

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020)

 

Společné jmění manželů, Cena věci (o. z.), Vypořádání SJM, § 740 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 1. 1. 2014

Při vypořádání společného jmění manželů zaniklého podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019)

 

Bezdůvodné obohacení, § 2992 o. z.

Jednání ochuzeného na vlastní nebezpečí ve smyslu § 2992 o. z. se vyznačuje tím, že ochuzený nemá objektivně žádný opodstatněný důvod spoléhat se na to, že se mu za jeho plnění má od jiné osoby (či osob) něčeho dostat, přesto je jednání ochuzeného na tuto osobu (či osoby) orientováno, a to zpravidla v očekávání majetkové či jiné výhody, protislužby nebo jiného prospěchu jako projevu slušnosti, vděčnosti či společenského uznání apod., jež nelze právně vynutit, aniž by zároveň šlo o vědomé obohacení jiného plněním nedluhu (vnucené obohacení) podle § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Jde o jednání, jež ochuzený činí s celkově nejistým výsledkem.

Ochuzený nejedná na vlastní nebezpečí pouze proto, že poskytuje obohacenému majetkový prospěch bez právního důvodu.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019)

 

Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení (o. z.), § 2900 o. z., § 2901 o. z., § 2910 o. z., § 2918 o. z.

Závěr, že poskytovatel zdravotní péče ve vztahu k pacientovi porušil generální prevenční povinnost (§ 2900 o. z.) či zakročovací povinnost (§ 2901 o. z.), se může týkat jen vedlejších či podpůrných činností, které nemají charakter individuálních léčebných postupů, u nichž je náležitá péče popsána odbornou literaturou či profesními standardy.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4536/2018)

 

Náhrada škody, Duševní útrapy (o. z.), [Náhrada při újmě na přirozených právech člověka (o. z.)], § 2959 o. z.

Rozvoj duševního onemocnění u pozůstalého (druhotné oběti) v důsledku úmrtí blízkého člověka je důvodem pro přiměřené zvýšení peněžité náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z., a to při respektování právně významných kritérií a pravidel pro rozhodování o její výši.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 281/2019)

 

Nájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.), Výpověď z nájmu nebytových prostor, § 2314 o. z., § 1763 o. z.

Ustanovení § 2314 o. z. je ustanovením dispozitivním; je-li jeho použití vyloučeno dohodou smluvních stran, lze výpovědní důvod zpochybnit bez časového omezení a lze jej zkoumat jako předběžnou otázku i v jiných sporech (např. ve sporu o dlužné nájemné a vyklizení).
Smlouva o nájmu není neplatná jen proto, že stejná věc byla pronajata více smlouvami několika nájemcům.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019)

 

Smlouva o úvěru, Insolvenční řízení, Úroky, § 5 IZ., § 170 IZ., § 121 odst. 3 obč. zák., § 497 obch. zák.

Možnost ujednat si v úvěrové smlouvě splatnost celého dluhu (včetně sjednaných úroků) pro případ, že (úvěrový) dlužník na sebe podá insolvenční návrh (zahájí insolvenční řízení), neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení zákona, včetně ustanovení § 170 písm. a) a b) insolvenčního zákona, ani základním zásadám insolvenčního řízení, jak jsou vyjádřeny především v § 5 insolvenčního zákona.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018)

 

Insolvenční řízení, Incidenční spory, Neúčinnost právního jednání, Odporovatelnost, Mzda (a jiné obdobné příjmy), § 111 IZ., § 169 odst. 1 písm. a) IZ., § 1 IZ

Z ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona plyne, že nerovné zacházení s věřiteli pracovněprávních pohledávek zásadně stejného nebo obdobného postavení poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, může dlužník ospravedlnit jen tím, že prokáže (nad rámec § 111 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona), že úhrada příslušné pohledávky byla „nutná“ ve smyslu § 111 odst. 2 věty první insolvenčního zákona.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sen. zn. 29 ICdo 68/2018)

 

Insolvenční řízení, Rozhodnutí o úpadku, § 97 IZ., § 101 IZ., § 430 IZ., čl. 2 Nařízení (ES) č. 1346/2000, čl. 2 Nařízení (EU) č. 848/2015, čl. 84 Nařízení (EU) č. 848/2015

„Zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu unijního práva představovaného článkem 2 písm. e) a f) nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 nebo článkem 2 body 7) a 8) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 nelze ztotožnit s okamžikem zahájení insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona, ani s okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku (§ 101 odst. 1 insolvenčního zákona). Nevydá-li insolvenční soud v době od zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku žádné jiné (dřívější) rozhodnutí zahrnující zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 nebo insolvenčního správce uvedeného v příloze B nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, rozumí se „okamžikem zahájení řízení“ ve smyslu obou těchto nařízení pro poměry upravené insolvenčním zákonem okamžik zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 NSČR 105/2018)

 

Insolvenční řízení, Vady podání, § 173 odst. 1 IZ., § 174 odst. 1 IZ., § 188 odst. 2 IZ

Podání, jímž věřitel opravuje nebo doplňuje přihlášku pohledávky, je včasné jen tehdy, jestliže je věřitel v určené procesní lhůtě zašle insolvenčnímu soudu; to platí bez zřetele k tomu, zda tím, kdo věřitele vyzval k odstranění vad přihlášky nebo k jejímu doplnění, byl insolvenční správce nebo insolvenční soud. Jestliže věřitel přes řádné poučení ve výzvě zašle opravu nebo doplnění přihlášky pohledávky pouze insolvenčnímu správci, je taková oprava nebo doplnění včasná jen tehdy, odevzdá-li insolvenční správce opravu nebo doplnění přihlášky nejpozději posledního dne lhůty určené k opravě nebo doplnění přihlášky ve výzvě orgánu, který má povinnost doručit podání insolvenčnímu soudu.

Následek spočívající v tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží pro vady (§ 185, § 188 odst. 2 insolvenčního zákona), nemůže vyvolat existence těch vad přihlášky, k jejichž odstranění insolvenční správce nebo insolvenční soud věřitele nevyzval. Takový následek pak lze uplatnit jen pro tu část přihlášené pohledávky, která je takovou vadou (nebo nedostatkem doplnění) postižena (pro tu část přihlášené pohledávky, u které přetrvávající vady přihlášky nebo přetrvávající nedostatek doplnění přihlášky brání řádnému přezkoumání).

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019)

 

Příslušnost soudu mezinárodní, čl. 17 odst. 1 bod c Nařízení (EU) č. 1215/2012, § 25 odst. 1 a 2 předpisu č. 256/2004 Sb.

Při výkladu pojmu „zaměřování činnosti“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis je třeba přihlédnout i k tomu, že zahraniční podnikatel, který poskytl investiční služby spotřebiteli s bydlištěm v České republice a nemá na území České republiky zřízenu svou pobočku, k poskytování takových služeb přistoupil poté, kdy byly splněny podmínky stanovené v § 25 odst. 1 a 2 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019)

 

Zdroj: Nejvyšší soud
Foto: Pixabay