Obhajoba se v praxi setkává s tím, že policejní orgán zahájí trestní stíhání obviněného z trestného činu spáchaného ve formě organizátorství, a to přesto, že není stíhán pachatel trestné činnosti. V menším počtu případů pak podá státní zástupce obžalobu na organizátora a následně předseda senátu nařídí hlavní líčení, i když není obžalován pachatel trestné činnosti. V tomto článku se proto zabývám závislostí trestního stíhání organizátora trestné činnosti na trestním stíhání pachatele.

K zahájení trestního stíhání

Policejní orgán rozhodne o zahájení trestního stíhání osoby jako obviněného tehdy, nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (§ 160 odst. 1 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, dále „tr. řád“). V odůvodnění usnesení je pak třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.

V praxi se obhajoba neshoduje s orgány činnými v přípravném řízení v odpovědi na zásadní otázku. Jsou splněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání obviněného XY z trestného činu ve formě organizátorství dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále „tr. zákoník“, i když není stíhán pachatel trestného činu? K tomu dochází v situaci, kdy ve výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného XY není uvedeno, kdo je pachatelem trestné činnosti, na níž se měl XY podílet jako organizátor.

V dalším textu budu hovořit příkladmo o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Dle § 24 odst. 1 tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně

a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),

b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo

c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

„Účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství.“[1]

„Předpokladem trestní odpovědnosti účastenství na trestném činu je existence příčinného vztahu mezi jednáním účastníka a trestným činem spáchaným hlavním pachatelem. Pomocník je tak trestný jen za čin, k jehož spáchání napomohl alespoň psychickou pomocí, návodce odpovídá jen za čin, k němuž naváděl, a organizátor je trestný jen za čin, který zosnoval nebo jehož provedení řídil.“[2]

Organizátorem dokonaného trestného činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil [§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Proto se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka, tedy i organizátora, užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného (§ 24 odst. 2 tr. zákoníku).

„Akcesoritou účastenství na trestném činu se rozumí závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele trestného činu.“[3]

Trestní zákoník používá v § 24 odst. 2 pojem pachatel. Komentáře k trestnímu zákoníku vydané nakladatelstvím C. H. Beck, Wolters Kluwer a Linde[4] a vesměs také judikáty soudů užívají pojem hlavní pachatel. O. Novotný a spol.[5] a V. Kratochvíl a kol.[6] pak užívají v učebnicích trestního práva hmotného pojem přímý pachatel. V souladu s § 24 odst. 2 tr. zákoníku budu dále užívat pojem pachatel, příp. hlavní pachatel.

Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 Tz 128/2006 mj. uvedl, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), navedl jiného ke spáchání trestného činu (návodce) nebo poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje.

Trestní zákoník je vybudován na zásadě akcesority účastenství, tedy na závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti pachatele. Proto by nemělo docházet k trestnímu stíhání obviněného XY pro organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pokud stejným ani předchozím usnesením o zahájení trestního stíhání není pod stejnou sp. zn. stíhán pachatel trestné činnosti. Totéž platí i ve vztahu organizátorství k jiným trestným činům.

Protože v trestním zákoníku není výslovně uvedeno, že organizátorství je nezávislé na trestní odpovědnosti pachatele, nemůže být XY stíhán jako obviněný pro trestný čin dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě organizátorství dle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ani pro jiný trestný čin, pokud není stíhán pachatel hlavního trestného činu.

„Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Organizátor je odpovědný jen za čin, jehož provedení zosnoval nebo řídil, návodce je odpovědný jen za čin, k němuž naváděl. Tento příčinný vztah musí být dán i u pomocníka, neboť čin s pomocí bude proveden vždy jinak než bez pomoci.“[7]

Pokud není stíhán pachatel trestné činnosti, nedochází v praxi k trestnímu stíhání obviněných zejména z konkrétního majetkového nebo hospodářského trestného činu, spáchaného ve formě návodu [§ 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] nebo pomoci [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. I když jsou v ust. § 24 odst. 1 tr. zákoníku tři formy účastenství, tedy organizátorství, návod a pomoc, nedochází v praxi ke stíhání návodce ani pomocníka, pokud není stíhán pachatel.[8] Proč tedy dochází ke stíhání organizátora, i když není stíhán pachatel? Odpověď na tuto otázku není známa. Mnohé poznatky však nasvědčují tomu, že policejní orgán, který v těchto případech zahajuje trestní stíhání, mylně předpokládá, že organizátor, obdobně jako spolupachatel, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.

Odpověď na tuto otázku by mohl poskytnout jen policejní orgán, který v takových případech zahajuje trestní stíhání, nebo státní zástupce vykonávající dozor nad přípravným řízením. K tomu však nedochází ani po stížnosti obhajoby do usnesení o zahájení trestního stíhání. Státní zástupce vykonávající dozor nad přípravným řízením zpravidla nereaguje na stíhání organizátora, i když není stíhán pachatel. Jen výjimečně zazní v reakci na stížnost obecný názor, že organizátorství je výrazně závažnější a společensky škodlivější formou účastenství na trestné činnosti než návod a pomoc, protože naplňuje znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu. Tento názor však neuvádí, proč došlo ke stíhání organizátora v situaci, kdy není stíhán pachatel trestné činnosti.

Účastník na trestném činu, jak organizátor, tak návodce, stejně jako pomocník, se sám trestného činu nedopouští, protože nenaplňuje znaky jeho skutkové podstaty, přispívá však k tomu, aby došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. „Formy účastenství tvoří určitou hierarchii odvíjející se od jejich typové závažnosti. Na jejím nejvyšším stupni stojí organizátorství, po něm následuje návod a nejníže v této hierarchii je pomoc, která je podpůrná ke všem ostatním formám účastenství.“[9]

Někdy státní zástupce zahájí trestní stíhání nebo výjimečně sám provede celé vyšetřování [§ 174 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. V těchto případech jsem v praxi nezaznamenal stíhání organizátora, pokud není stíhán pachatel. Zahájí-li trestní stíhání organizátora bez stíhání pachatele policejní orgán, pak však státní zástupce v rámci dozoru nad přípravným řízením vesměs nenapravuje zmíněné pochybení policejního orgánu, nečiní to sám ani k tomu nedává policejnímu orgánu závazný pokyn [§ 174 odst. 2 písm. d), e) tr. řádu].

V mnohých případech podává obhájce stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 7 tr. řádu, v níž kromě jiných důvodů uvádí, že trestní stíhání organizátora je neoprávněné, protože policejní orgán nezná (neustanovil) pachatele trestného činu, a proto jej nestíhá. O stížnosti rozhoduje státní zástupce, který vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, pokud k usnesení nedal souhlas nebo pokyn. Protože ve stížnosti do usnesení je namítáno více vad, dozorový státní zástupce se zabývá většinou namítaných vad, nereaguje však zpravidla na trestní stíhání organizátora bez stíhání pachatele. Zaznamenal jsem případy, kdy ke stížnosti obviněného státní zástupce zrušil podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání vzhledem k některým vadám, které obviněný ve stížnosti namítl, a sám nově rozhodl o zahájení trestního stíhání usnesením podle § 160 odst. 1 tr. řádu. Nadále však byl stíhán pouze organizátor, nikoliv pachatel trestné činnosti, kterého se nepodařilo zjistit (ustanovit). Proti tomuto novému usnesení již není stížnost přípustná (II. ÚS 3682/13).

Nejednou pak podává obhajoba žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a odst. 1 tr. řádu, protože je stíhán pouze organizátor trestného činu, nikoliv pachatel. Žádost však je zpravidla označena dozorovým státním zástupcem za nedůvodnou. Schází však reakce na trestní stíhání organizátora bez stíhání pachatele trestné činnosti. 

Míra podezření z trestného činu

Beckův komentář k trestnímu řádu k míře podezření z trestného činu pro zahájení trestního stíhání uvádí: „Míra podezření z trestného činu pro zahájení trestního stíhání. Ze znění první věty § 160 odst. 1 tr. řádu vyplývá, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti (arg. „…nasvědčují-li…“), který však musí být konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn, není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby. Nestačí všeobecné podezření z trestné činnosti konkrétně nedoložené.“[10] Tento závěr se týká jak pachatele, tak účastníka na trestném činu, včetně organizátora.

Komentář Wolters Kluwer k § 160 odst. 1 tr. řádu uvádí: „Pro zahájení trestního stíhání postačí – oproti zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu – vyšší míra podezření, že došlo ke spáchání trestného činu a že jej spáchala konkrétní osoba. Toto podezření však už musí mít takové konkrétní obrysy, z nichž je možné dovodit naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku.“[11] Znaky skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku musí naplnit pachatel, nenaplňuje je organizátor ani jiný účastník na trestné činnosti.

Usnesení o zahájení trestního stíhání má v zásadě dvojí význam: jednak vymezuje skutek, pro který se trestní řízení vede, neboť pouze pro tento skutek může být později podána obžaloba (§ 176 odst. 2) a pouze o tomto skutku může soud rozhodnout (§ 220 odst. 1), jednak určí osobu, proti níž se trestní stíhání vede a která se doručením usnesení stává obviněným (§ 32). Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (II. ÚS 1465/13, III. ÚS 693/06). Důvodnost obvinění je pak předmětem celého trestního řízení (I. ÚS 452/16).

Popis skutku ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat také údaje charakterizující všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v něm spatřován, včetně formy zavinění. Tyto znaky skutkové podstaty, stejně jako forma trestné součinnosti, musí být popsány konkrétními skutkovými okolnostmi týkajícími se pachatelova jednání, od něhož se může odvíjet jednání účastníka na trestném činu, který spáchal pachatel.

Někdy není v usnesení o zahájení trestního stíhání XY jako organizátora trestného činu dle § 24 odst. 1 písm. a) k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ani zmínka o pachateli trestného činu dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V důsledku toho není v usnesení uvedena důvodnost podezření vůči tomuto neznámému pachateli, je uvedeno pouze odůvodnění podezření vůči XY jako organizátorovi. Policejní orgán při závěru o spáchání trestného činu obviněným XY jako organizátorem nevychází z vyššího stupně pravděpodobnosti, nýbrž z pouhého vágního podezření, že organizoval trestnou činnost neustanoveného a nestíhaného pachatele.

Znakem objektivní stránky organizátorství je jednání spočívající v zosnování trestné činnosti pachatele (hlavního pachatele), tzn. v iniciování nebo plánování jeho trestné činnosti, pokud pachatel trestný čin dokonal nebo se o něj alespoň pokusil. „Z povahy organizátorství plyne též jeho kauzální význam pro hlavní delikt. Hlavní delikt představuje následek, jehož příčinou musí být jednání organizátora.“[12]

Jaký kauzální význam mělo jednání XY jako organizátora pro hlavní delikt pachatele? Odpověď na tuto otázku není v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného XY uvedena, pokud proti pachateli nebylo zahájeno trestní stíhání. Trestní stíhání obviněného XY mělo být dle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu státním zástupcem zastaveno, protože skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

Nelze pominout judikát R 52/2010-I (uveřejněný pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu z roku 2010). K naplnění objektivní stránky účastenství ve formě organizátorství dle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se vyžaduje, aby organizátor zosnoval nebo řídil spáchání trestného činu. Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymýšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledávání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v zajištění odbytu ze zamýšleného trestného činu apod. Řízením trestného činu je činnost, která spadá do stadia páchání trestného činu a jejíž podstatou jsou typicky úkony spočívající zejména v usměrňování osob podílejících se na spáchání trestného činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny.

„Znak subjektivní stránky organizátorství zastupuje úmysl organizátora zahrnující zmíněné zosnování nebo řízení určitého hlavního deliktu: vyloučen nemusí být ani dolus eventualis, typický je však dolus directus. Úmyslu organizátora nemusí odpovídat vědomí pachatele hlavního deliktu o tom, že je organizován někým dalším. Stačí jednostranné subjektivní propojení, tedy od organizátora k hlavnímu pachateli.“[13] Vzhledem k nestíhání pachatele je nedůvodné stíhání organizátora trestné činnosti.

Policejní orgán mohl obviněného XY stíhat jako organizátora trestného činu pouze v případě, pokud by jeho jednání, jehož provedení dle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zosnoval nebo řídil, směřovalo vůči pachateli konkrétně určenému v usnesení o zahájení trestního stíhání a k úmyslnému trestnému činu dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který tento pachatel spáchal a pro který by byl stíhán nejpozději usnesením, jímž je XY stíhán jako organizátor. Skutek by musel být konkretizován individuálními rysy, nikoliv jen znaky skutkové podstaty.

Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. 

Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání organizátora

Podle § 160 odst. 1 věty druhé tr. řádu výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2 tr. řádu).

V rozporu s § 160 odst. 1 větou druhou tr. řádu nejsou v odůvodnění usnesení organizátora, při nestíhání pachatele, přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání obviněného XY dle výrokové části usnesení, nýbrž jsou zde jen vágní neodůvodněná a nepřezkoumatelná tvrzení, z nichž mnohá jsou v rozporu s důkazy či poznatky zjištěnými postupem dle § 158 a násl. tr. řádu.

V usnesení o zahájení trestního stíhání XY jako organizátora trestného činu dle § 23 odst. 1 písm. a) k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku není uvedeno, kdo je pachatelem trestného činu dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy čí trestnou činnost měl XY organizovat. To je v rozporu se závislostí účastenství v užším smyslu, včetně organizátorství, na trestné činnosti pachatele. Není-li nejpozději v usnesení o zahájení trestního stíhání uveden pachatel trestného činu, je trestní stíhání XY jako organizátora trestného činu dle § 23 odst. 1 písm. a) k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku v rozporu se zákonem. To znamená, že k zahájení trestního stíhání XY jako obviněného z nejzávažnější formy účastenství dle § 23 tr. zákoníku došlo přesto, že nebyl dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala jako pachatel určitá osoba. Je nedostatečné, pokud v rámci popisu skutku jsou uvedeny pouze zákonné znaky trestného činu. U skutku, jehož se měl dopustit organizátor, tvoří popis skutku mnohdy jen pouhé citace zákona.

Výroková část usnesení o zahájení trestního stíhání organizátora bez stíhání pachatele je v příkrém rozporu se zásadou akcesority účastenství, která vychází ze závislosti trestní odpovědnosti kteréhokoliv účastníka, tedy i organizátora a pomocníka, na trestní odpovědnosti pachatele (hlavního pachatele). U organizátora XY by mohlo jít o organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jako formu účastenství k trestnému činu pouze v případě, že by byl stíhán pachatel, který trestný čin dle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dokonal (účastenství na dokonaném trestném činu), nebo se o jeho spáchání alespoň pokusil (účastenství na jeho pokusu).

K obžalobě organizátora, i když není stíhán pachatel

Pokud státní zástupce podá na stíhaného organizátora obžalobu přesto, že není obžalován pachatel, pak to vesměs nezůstává bez reakce obhajoby. Obviněný, je-li zastoupen obhájcem, podá k soudu návrh, aby předseda senátu vzhledem k okolnostem uvedeným v § 186 písm. c) tr. řádu nařídil předběžné projednání obžaloby a aby soud v neveřejném zasedání rozhodl, že trestní stíhání organizátora dle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu, zastaví, protože svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.

Předseda senátu po prostudování obžaloby a spisu, včetně návrhu na předběžné projednání obžaloby (§ 185 odst. 1 tr. řádu), by měl v těchto případech zjistit, že je dán konkrétní důvod pro předběžné projednání obžaloby podle § 186 písm. c) tr. řádu, a proto by měl nařídit neveřejné zasedání (§ 240 tr. řádu). Pokud tak učiní a předběžné projednání obžaloby nařídí, pak senát trestní stíhání organizátora dle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu zastaví, vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu, protože svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Obhajoba toto rozhodnutí očekává.

Někdy však místo tohoto rozhodnutí obdrží obviněný a jeho obhájce obžalobu s předvoláním k hlavnímu líčení. Pak není obhajoba obeznámena s důvody, proč jejímu návrhu na předběžné projednání obžaloby a na zastavení trestního stíhání organizátora nebylo vyhověno.

Poté, co je obhajoba vyrozuměna o podání obžaloby, tak obhájce nejednou podá na pokyn obviněného podnět k výkonu dohledu vyššího státního zastupitelství nad činností nižšího státního zastupitelství, kde je činný státní zástupce, který podal obžalobu. K výkonu dohledu však nedojde, s poučením, že po podání obžaloby je příslušným rozhodovat ve věci výlučně soud. To je také důvod, proč uvedený podnět k dohledu podal obhájce až po pokynu obviněného.

K postupu předsedy senátu a obhajoby po podání obžaloby

Obviněný, zastoupený obhájcem, pak v návrhu na předběžné projednání obžaloby např. uvádí: „Trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti pachatele. Vzhledem k závislosti trestní odpovědnosti organizátora na trestní odpovědnosti pachatele, který však nebyl obžalován, nejsou splněny zákonné podmínky pro to, abych byl jako organizátor obžalován pro trestný čin zkrácení daně dle § 24 odst. 1 písm. a) k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že není obžalován pachatel trestné činnosti, je podání obžaloby na moji osobu jako organizátora trestné činnosti v rozporu se zákonem. Obžaloba nedává odpověď na otázku, jaký kauzální význam mělo mé jednání jako organizátora pro hlavní delikt pachatele, který není stíhán.“

Povinností předsedy senátu je přezkoumat podanou obžalobu z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186 tr. řádu a posoudit, zda je třeba nařídit její předběžné projednání, nebo lze nařídit ve věci hlavní líčení. Ustanovení § 185 odst. 1 tr. řádu pak zakotvuje obligatorní povinnost předsedy senátu podrobit obžalobu i obsah připojeného trestního spisu kritickému přezkumu. Pokud tak předseda senátu postupuje, pak učiní odpovědný závěr, zda obžaloba a spis poskytují spolehlivý podklad k projednání věci před soudem, nebo zda je nutné nejprve nařídit předběžné projednání obžaloby v zasedání senátu pro některý z důvodů uvedených v § 186 písm. a) až g) tr. řádu. Poznatky z praxe ukazují, že předsedové senátů se v naprosté většině podrobně seznamují s obžalobou i spisem.

Jsou však také případy, kdy předseda senátu prostuduje pouze obžalobu, v níž nejsou zpravidla uvedeny názory obhajoby, a proto zná výsledky přípravného řízení jen z pohledu státního zástupce, který skutečnosti ve prospěch obviněného v obžalobě neuvádí, protože mu to ust. § 177 tr. řádu neukládá.

Ojediněle dochází k tomu, že předseda senátu z důvodů, které obhajoba nezná, v rozporu s § 185 odst. 1 tr. řádu nepřezkoumá obžalobu ani připojený trestní spis. V těchto případech se i obviněný, jehož trestní stíhání mělo být dle obhajoby zastaveno nejpozději v předběžném projednání obžaloby, zodpovídá z trestné činnosti v hlavním líčení jako obžalovaný.

Obhájce pak jen obtížně vysvětluje obviněnému, že předseda senátu postupoval v rozporu s trestním řádem. Obviněný se odmítá smířit s tím, že předseda senátu nepřezkoumal obžalobu, spis, ani obhajobou podaný návrh na předběžné projednání obžaloby a na zastavení jeho trestního stíhání jako organizátora. Obviněný považuje za podstatné, že se bude muset v hlavním líčení, za účasti veřejnosti, zodpovídat z trestné činnosti jako obžalovaný. Vesměs pak viní obhájce z toho, že nedokázal zabránit konání hlavního líčení.

Přitom obhájce po vyrozumění státního zástupce o podání obžaloby nahlédl u soudu do spisu, vyžádal si obžalobu a na jejím základě sepsal odůvodněný návrh na předběžné projednání obžaloby a na zastavení trestního stíhání obžalovaného organizátora. To, že si předseda senátu tento návrh obhajoby ani další části spisu nepřečetl, nemůže obhájce dokázat.

Je pozoruhodné, že pokud pasivní obhájce nečinně vyčkává dodání obžaloby a nařízení hlavního líčení, pak má obviněný zpravidla pocit, že pro něj obhájce učinil vše, co bylo v jeho silách. Pak nelibost obviněného po nařízení hlavního líčení směřuje proti předsedovi senátu, nikoliv proti obhájci, který od vyrozumění o podání obžaloby nečinil v zájmu obviněného nic, čím by se snažil zabránit konání hlavního líčení. Přitom je v rozporu se zájmem obviněného, pokud v době několika týdnů či měsíců od vyrozumění o podání obžaloby nezná obhájce její obsah, a proto neví, jak její podání odůvodnil státní zástupce. Převezme-li obhájce obžalobu až s předvoláním k hlavnímu líčení, mnohdy zjistí, že je důvod navrhnout předběžné projednání obžaloby, avšak tento návrh již nemůže úspěšně podat. Pasivní obhájce obviněnému zamlčí, že již po vyrozumění o podání obžaloby mohl nahlédnout do spisu a vyžádat si obžalobu, což by mu po jejím prostudování umožnilo podat včasný návrh na její předběžné projednání a na odpovídající rozhodnutí soudu ve věci.

„Pokud předseda senátu nebo samosoudce nařídí hlavní líčení unáhleně a bez důkladné znalosti spisu, není zpravidla schopen odpovídajícím způsobem posoudit, jaký podklad ve skutečnosti skýtají výsledky přípravného řízení. Před soud tak může být postaven v procesním postavení obžalovaného také ten obviněný, jehož trestní stíhání by jinak bylo v rámci předběžného projednání obžaloby zastaveno [188 odst. 1 písm. c) nebo § 188 odst. 2 tr. řádu].“[14] Tento názor z komentáře k trestnímu řádu plně platí i v případech stíhání organizátora, není-li stíhán pachatel. Pak se může stát obžalovaným také obviněný, jehož trestní stíhání mělo být zastaveno při skončení vyšetřování, nebo nejpozději při předběžném projednání obžaloby.

Pro většinu předsedů senátu je samozřejmé přezkoumání obžaloby i spisu, včetně návrhů obhajoby na předběžné projednání obžaloby. Někteří soudci, zejména u soudů prvního stupně s velkým nápadem trestních věcí, v časové tísni nařizují hlavní líčení jen podle obsahu obžaloby, přičemž se spisem se seznamují později, zpravidla před konáním hlavního líčení, v době, kdy předběžné projednání obžaloby již není možné.

„Základní chybou předsedy senátu, jejíž důsledky se zpravidla vždy projeví v průběhu hlavního líčení nebo později, např. ve stadiu odvolacího řízení, je unáhlené či mechanické nařízení hlavního líčení jen na podkladě obžaloby a v ní uvedených návrhů, tj. bez důkladného prostudování spisu z toho hlediska, jaký podklad ve skutečnosti skýtají výsledky přípravného řízení. Nekritický vztah k obžalobě se předsedovi senátu zpravidla vymstí nebo mu alespoň způsobí nečekané komplikace. Předseda senátu by se nikdy neměl spokojit s tím, co je uvedeno v odůvodnění obžaloby, ani s tím, jaké důkazy v obžalobě navrhl státní zástupce.“[15]

Obhájce by měl vždy prostudovat podanou obžalobu, a to co nejdříve poté, co jej státní zástupce vyrozumí o jejím podání. Pokud zjistí, že obžaloba neodráží výsledky přípravného řízení a nejsou důvody pro nařízení hlavního líčení, měl by podat návrh na předběžné projednání obžaloby dle příslušného písmene § 186 tr. řádu a s návrhem na rozhodnutí dle § 188 odst. 1 příslušného písmene tr. řádu. V případě stíhání organizátora, bez stíhání pachatele, by pak měl navrhnout, aby soud po předběžném projednání obžaloby zastavil trestní stíhání dle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, vzhledem k tomu, že organizátorův skutek není trestným činem [§ 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Pak už jde jen o to, aby předseda senátu prostudoval kromě obžaloby také spis včetně návrhu obhajoby a aby sám shledal důvod pro nařízení předběžného projednání obžaloby a rozhodnutí senátu o něm.

V praxi je vesměs vyloučeno, aby byl obhájce schopen dokladovat, že před nařízením hlavního líčení předseda senátu neprostudoval spis. Za takový důvod není považováno ani zjištění obhajoby, že u soudu prvního stupně byl předseda senátu dlouhodobě nepřítomný, a přesto v době nepřítomnosti nařídil hlavní líčení. Z toho lze dovodit, že nařídil hlavní líčení bez znalosti spisu, někdy v době své dlouhodobé nemoci nebo stáže na soudu vyššího stupně.

V případech, kdy předseda senátu nařídí hlavní líčení, aniž by prostudoval spis, může dojít k tomu, že soud projednává v hlavním líčení věc, ve které výsledky přípravného řízení neodůvodňují dostatečně postavení obviněného před soud. Stává se to i tehdy, když se předseda senátu s obsahem spisu seznamuje, avšak až po nařízení hlavního líčení. Vzhledem k tomu nemohl v době, kdy nařídil hlavní líčení, posoudit, zda existují důvody k předběžnému projednání obžaloby, či nikoliv.[16]

Pokud tedy předseda senátu nařídí hlavní líčení, má se za to, že po prostudování obžaloby a spisu neshledal důvody dle § 186 tr. řádu k předběžnému projednání obžaloby, a proto nařídil hlavní líčení. Je zjevné, že zákonodárce nepředpokládal, že by předseda senátu nařídil hlavní líčení bez znalosti spisu, či dokonce i obžaloby. 

Návrhy de lege ferenda

Z pohledu řízení před soudem považuji za nutné doplnění ust. § 177 písm. d) tr. řádu tak, aby zavazovalo státního zástupce k tomu, aby v obžalobě uváděl obhajobu obviněného a zdůvodnil, proč ji pokládá za vyvrácenou nebo za nerozhodnou. De lege ferenda navrhuji doplnění ust. § 177 písm. d) tr. řádu o slova, která jsem zvýraznil tučně: „Obžaloba musí obsahovat d) odůvodnění žalovaného skutku s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, včetně zdůvodnění, proč pokládá obhajobu za vyvrácenou nebo za nerozhodnou, …“ Bez tohoto nebo obdobného doplnění cit. ustanovení nelze ani v budoucnu očekávat, že se v obžalobě bude objevovat stanovisko státního zástupce k obhajobě obviněného.

Považuji také za nezbytné sladění ust. § 181 odst. 1 a § 185 odst. 1 tr. řádu. Zatímco ust. § 185 odst. 1 tr. řádu zavazuje předsedu senátu přezkoumat obžalobu i spis, tak ust. § 181 odst. 1 tr. řádu zavazuje předsedu senátu pouze k přezkoumání obžaloby, nikoliv spisu. Proto de lege ferenda navrhuji doplnění ust. § 181 odst. 1 tr. řádu o slova psaná tučně:

„Podanou obžalobu, stejně jako spis, je třeba u soudu nejprve přezkoumat, za účelem zjištění, zda obžaloba pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad.“

Státní zástupce by měl v trestním řádu zakotvenou povinnost vypořádat se již v obžalobě s obhajobou obviněného uplatněnou v průběhu vyšetřování.

De lege ferenda by bylo možné navrhnout doplnění § 185 tr. řádu o odst. 3 tohoto znění:

„Zjistí-li předseda senátu po nařízení hlavního líčení dodatečně důvody předběžného projednání obžaloby, zruší hlavní líčení a nařídí předběžné projednání obžaloby.“ Nelze však vyloučit, že by toto ustanovení nebylo v praxi dostatečně využíváno, neboť předsedové senátu by k sobě nechtěli přitahovat nežádoucí pozornost.

Závěr

Pokud policejní orgán zahájí trestní stíhání obviněného z trestného činu spáchaného ve formě organizátorství [§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] přesto, že není stíhán pachatel trestné činnosti, postupuje v rozporu se zákonem. Stejně si počíná státní zástupce, pokud podá obžalobu pouze na organizátora, nikoliv na pachatele, nebo pokud předseda senátu nařídí hlavní líčení proti obžalovanému organizátorovi, i když není obžalován pachatel trestné činnosti. V těchto případech policejní orgán, státní zástupce i předseda senátu ignorují závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele trestného činu. Mylně si počínají tak, jako by existovala nezávislost organizátorství na trestném činu spáchaném pachatelem. Takový postup je však v rozporu s ust. § 24 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

 

doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., je bývalým advokátem a vysokoškolským učitelem.

---

[1] P. Šámal a kol.: Trestní zákoník I., § 1 až 139, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 343.

[2] A. Draštík a kol.: Trestní zákoník, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 205.

[3] Tamtéž.

[4] J. Fenyk, R. Hájek, I. Stříž, P. Polák: Trestní zákoník a trestní řád, Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou, Linde, Praha 2010, str. 155.

[5] O. Novotný a spol.: Trestní právo hmotné – I., Obecná část, Aspi Publishing, Praha 2010, str. 326.

[6] V. Kratochvíl a kol.: Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 302.

[7] P. Šámal, a kol., op. cit. sub 1, str. 344.

[8] Jako obhájce jsem se za 25 let praxe setkal zcela výjimečně se stíháním návodce, když nebyl stíhán pachatel. Taková pochybení policejního orgánu byla patrně jen náhodná. K jejich nápravě došlo neprodleně po stížnosti obviněného do usnesení o zahájení trestního stíhání. V některých případech vyhověl stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání autoremedurou sám policejní orgán, který napadené usnesení vydal (§ 146 odst. 1 tr. řádu). Se stíháním pomocníka, pokud nebyl stíhán pachatel trestného činu, jsem se nesetkal.

[9] Op. cit. sub 2, str. 209.

[10] P. Šámal a kol.: Trestní řád II., § 157-314a, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 2063.

[11] A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 1224.

[12] V. Kratochvíl a kol., op. cit. sub 6, str. 301.

[13] Tamtéž, str. 302.

[14] A. Draštík, J. Fenyk: Trestní řád, Komentář, II. díl, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 209.

[15] P. Šámal, P. Hrachovec, Z. Sovák, F. Púry: Trestní řízení před soudem prvního stupně, C. H. Beck, Praha 1996, str. 103.

[16] Stává se, že předseda senátu při zahájení hlavního líčení uvede, že na soudu několik měsíců nebyl a přijel až včera, aby studoval spis. Pak je nepochybné, že předseda senátu před nařízením hlavního líčení obžalobu ani spis nepřezkoumal, ani sám nemohl nařídit hlavní líčení. To patrně učinila jeho jménem, na jeho telefonickou, e-mailovou či jinou žádost pracovnice trestní kanceláře.