Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2968/2018

I. Východisko a vymezení právní otázky 

Dne 19. 3. 2019 vydal Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 2968/2018 rozhodnutí, v němž se vyjadřuje k právnímu základu odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče. Před rokem 2014 neexistovala v praxi jednota ohledně toho, zda se poskytnutí zdravotní péče realizuje na základě smlouvy nebo zda jde ze strany zdravotnického zařízení o plnění zákonné povinnosti. Dokonce ještě v rámci přípravy nového o. z. nebylo stanovisko zástupců Ministerstva zdravotnictví v této věci jednotné. I předchozí právní úprava byla založena zásadně na smluvním poskytování zdravotní péče. V nové právní úpravě tuto skutečnost jasně potvrzuje úprava péče o zdraví (§ 2636 a násl. o. z.), byť konkrétní obsah takového smluvního vztahu je velmi podstatně regulován zvláštními předpisy o poskytování zdravotních služeb.

Současně však předpisy o zdravotních službách upravují řadu povinností, které nejsou vázány na uzavření smlouvy. Vzniká tak otázka, jaký je vztah těchto zákonných povinností a povinností plynoucích ze smlouvy. To se projevuje i ve vztahu k případnému právu na náhradu škody, neboť na řešení této otázky závisí, zda je právním základem odškodňovacího nároku zejména § 2910 nebo 2913, případně jiná smluvní nebo deliktní skutková podstata náhrady škody. Nejde přitom jen o specifickou otázku zdravotnického práva, nýbrž o obecný problém konkurence smluvních a deliktních nároků.

II. Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu 

Soudy vyšly ze skutkového závěru, že žalobkyně se dne 10. 12. 2014, tj. po nabytí účinnosti o. z., u žalované podrobila plánovanému operačnímu zákroku umělého přerušení těhotenství ze zdravotní indikace. V průběhu operačního zákroku však došlo k perforaci dělohy, což znalec popsal jako vzniklou operační komplikaci s tím, že míru přiměřeného násilí potřebného k proniknutí nástrojem do dělohy nelze přesně odhadnout, proto může dojít k její perforaci. K perforaci dělohy došlo manipulací nástrojem operatéra.

Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že při lékařském zákroku, jemuž se žalobkyně podrobila a jenž byl jinak proveden „lege artis“, došlo k pochybení operatéra, které mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně. Mělo se jednat o nedbalostní porušení povinnosti poskytnout zdravotní péči na odborné úrovni ve smyslu § 2643 a 2645 o. z., v důsledku čehož žalovaná odpovídá žalobkyni za vzniklou újmu podle § 2913 odst. 1 o. z.

NS však neuvádí, zda odvolací soud konkretizoval, v čem mělo toto porušení povinnosti spočívat; zcela jistě je totiž nelze dovodit jen z toho, že nastal nějaký následek. Přitom není zřejmé, zda specifikace porušení povinnosti řádné péče vůbec byla obsažena v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, popř. – pokud byla – proč ji NS nepřevzal do odůvodnění svého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že právě tato skutečnost je podstatou dovolacích námitek žalované, nepřispívá uvedený přístup NS přesvědčivosti citovaného rozhodnutí. Poukazuje-li NS na to, že znalec uvedl, „že u operatérů, stejně jako u jiných odborností, erudice stoupá, stejně tak záleží na osobní zručnosti operatéra“, neplyne z toho nijak závěr o jednání non lege artis v konkrétním případě. Tato glosa se však věnuje jen výše uvedené otázce, a proto tyto aspekty uvedeného rozhodnutí ponechává stranou.

III. Rozhodnutí NS 

NS se nejprve vyjadřuje k povaze posouzení, zda lékař postupoval lege artis, tj. s péčí řádného odborníka či jinými slovy, s náležitou odbornou úrovní, zejména zda je toto posouzení právní nebo skutkové: „Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče (jak podle původní právní úpravy – zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen ‚obč. zák. č. 40/1964 Sb.‘, tak podle o. z.) spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutné posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. T. Holčapek: Dokazování v medicínskoprávních sporech, Wolters Kluwer ČR, Praha 2011, str. 96). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 15605, dále jen ‚Soubor‘). Uvedené platí i při posuzování předpokladů odpovědnosti podle nové právní úpravy a ustálená judikatura k této otázce je i nadále použitelná.“

Je-li poskytnutí zdravotní péče založeno na smlouvě, pak se lékař, resp. zdravotnické zařízení, zavazuje k péči řádného odborníka: „V oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé zdravotní péče povinni postupovat podle smlouvy (je-li uzavřena) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.). Pojem péče řádného odborníka užitý v občanském zákoníku pro závazek ze smlouvy o péči o zdraví navazuje na tradiční chápání pojmu lex artis (tzv. náležitá odborná úroveň) podle zákona o zdravotních službách. Péče řádného odborníka je takový výkon činnosti poskytovatele zdravotních služeb, který je prováděn na základě dostatečných informací, odborně a dovedně, s potřebnou pečlivostí a s odpovídající znalostí. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním – jedním z předpokladů odpovědnosti podle § 2913 ve spojení s § 2645 o. z. Odpovědnost podle § 2645 ve spojení s § 2913 o. z. není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku, tj. za jeho provedení s péčí řádného odborníka. Nejde o deliktní odpovědnost (odpovědnost za porušení zákona), ale o odpovědnost za porušení smlouvy, která je postavena na objektivním principu, zavinění se nezkoumá. Základní předpoklady pro vznik odpovědnosti podle § 2913 o. z. jsou: protiprávní jednání škůdce spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a vznikem škody.“

Konečně se NS obiter dictum vyslovuje k problematice konkurence deliktních a smluvních nároků: „I když pro projednávanou věc to není významné, dovolací soud považuje za nutné na tomto místě uvést, že povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni plyne též přímo ze zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (§ 4 odst. 5 a § 28 odst. 2), a její porušení zakládá i povinnost k náhradě podle § 2910 o. z.“

IV. Kritické hodnocení 

S řešením první otázky je třeba v zásadě souhlasit. Nejde však jen o specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, nýbrž o řešení všech případů, kdy je třeba posoudit standardy odborné péče. Posouzení, jaká míra znalostí a schopností je obvykle spojena s určitou odborností, je jistě otázka skutková. Ta však může být modifikována určitými normativními hledisky. Soud může určitou běžnou praxi shledat za nepřiměřenou. Hypoteticky si lze představit, že v některých případech, kdy by praxe určité postupy běžně považovala za marnou léčbu, a proto je neprovádí, soud toto posoudí jako neproporcionální zásah do zdraví a života pacienta. Nebo může běžnou praxi ovlivňovat finanční hledisko, které může soud v rámci poměřování považovat buď za zcela irelevantní, nebo za nedostatečné, aby ospravedlnilo určitou volbu léčebného postupu. Skutková a normativní hlediska je třeba od sebe odlišovat. Je však nepochybné, že normativní hlediska budou modifikovat závěry, ke kterým dospěla praxe dané odbornosti, jen ve zcela zvláštních případech.

Zejména v oblasti deliktní odpovědnosti odborníka vyvstávají otázky, zda pravidla odborné péče vymezují rozsah povinnosti, a proto jejich porušení spadá do kategorie protiprávnosti, nebo zda jsou mírou, kterou posuzujeme zavinění odborníka (srov. § 2912 odst. 2 o. z.). Z hlediska smluvní odpovědnosti však tento problém nevzniká: odborník se zavazuje, že bude jednat se standardem řádné odborné péče. Standard odborné péče je tedy obsahem závazku, obsahem smluvní povinnosti. I v tomto směru jde tedy předmětné rozhodnutí správným směrem.

Určitou poznámku však vyžaduje závěr, že odpovědnost podle § 2645 ve spojení s § 2913 o. z. není odpovědností za výsledek, nýbrž za správnost provedení lékařského zákroku. Dikce základního ust. § 2636 se skutečně zdá směřovat jen na případy, kdy se poskytovatel zavazuje k určité činnosti („zavazuje pečovat“), smysl a účel této úpravy však zcela totožně dopadá i na případy, kdy se poskytovatel zavazuje k výsledku ve smyslu smlouvy o dílo.¹ Základní účel zvláštní úpravy spočívající v ochraně zdraví příkazce (pacienta) je zde naplněn zcela totožně. Pak by však poskytovatel odpovídal nejen za porušení povinnosti jednat s řádnou péčí, nýbrž i jen za to, že nenastal výsledek, ke kterému se zavázal; liberovat by se mohl jen z důvodu uvedených v § 2913 odst. 2 o. z.

Tento problém lze řešit dvojím způsobem. Jedním je závěr, že péče o zdraví je svojí podstatou příkazní smlouva, a aplikace pravidel tohoto smluvního typu na smlouvy, které odpovídají smlouvě o dílo, by byla možná pomocí analogie. Druhé řešení pak spočívá v tom, že ustanovení o péči o zdraví mají být aplikována na všechny případy, kdy se poskytovatel zavazuje pečovat o zdraví, a to bez ohledu na to, zda se nad rámec této povinnosti péče zavázal i k určitému výsledku. Při tomto pohledu by ustanovení o péči o zdraví byla aplikovatelná na uvedené případy přímo. Úprava péče o zdraví by při tomto přístupu nebyla základním smluvním typem, nýbrž spíše určitou nadstavbou, která v případě, že obsahem závazku je (také) péče o zdraví ošetřovaného, stanoví zvláštní nebo doplňující pravidla pro určité základní smluvní typy (zejména příkaz a dílo). Toto druhé řešení, které je též slučitelné s dikcí § 2636, avšak nevyžaduje dotváření práva, upřednostňujeme.

Snad nejvýznamnějším sdělením, které je obsaženo v citovaném rozhodnutí, je závěr připouštějící konkurenci (kumulaci) smluvních a deliktních nároků. Podle našeho názoru jde o správný přístup, který je zcela v souladu s koncepcí úpravy náhrady škody v o. z. Odlišný přístup, který je znám např. z francouzského práva jako tzv. doktrína „non-cumul“, je spojen s velmi širokou generální klauzulí, kterou však již aktuální české právo nemá. Důvody pro tento přístup tedy již v českém právu v dostatečné intenzitě nenalezneme. Naopak zvolené řešení plně odpovídá závěrům, ze kterých vycházejí příbuzné právní řády.²

Rozhodnutí okomentovali doc. JUDr. PETR TÉGL, Ph.D., a doc. JUDr. FILIP MELZER, LL.M., Ph.D. Oba jsou advokáty a současně působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.