Je-li účastníkem trestního řízení osoba, jež nemá obhájce, a hodlá-li podat dovolání, musí si advokáta včas sama zajistit, anebo včas žádat soud o bezplatnou obhajobu či ustanovení advokáta. Dovolací lhůta obviněnému běží od doručení rozhodnutí k jeho rukám, a tato lhůta se ničím nepřerušuje ani neprodlužuje, a to ani v případě ustanovení advokáta v době jejího běhu. Pokud jde o vyhodnocení žádosti účastníka o bezplatnou obhajobu a ustanovení obhájce soudem, nelze pominout „určitý časový prostor nutný pro posouzení podkladů pro rozhodnutí podle § 33 odst. 2 tr. ř. “ [1] Pokud však jde o posouzení následných kroků soudem ustanoveného obhájce, zjevně platí jiný metr?

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 142/2019

Účastník nezastoupený advokátem v trestním řízení se rozhodl k podání dovolání. Běh dvouměsíční dovolací lhůty počal od data doručení rozhodnutí obviněnému. Obviněný v době probíhající lhůty k podání dovolání, a to dvacet dnů před jejím uplynutím, požádal soud prvního stupně o bezplatné právní zastoupení pro podání dovolání. Následně soudem ustanovený advokát však podal dovolání pozdě. Výsledek soudního rozhodnutí není nikterak překvapivý, to se však nedá říct o argumentaci soudu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, tedy v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 142/2019. Ve vztahu k našemu advokátnímu stavu toto zdůvodnění soudu nepovažuji v žádném případě za korektní. Navíc zjevná záměna pojmu „dodání“ a „doručení“ do datové schránky, pak vnáší do daného rozhodnutí i určitou nejasnost, jež však nemá vliv na jednoznačné závěry o běhu lhůt v daném případě. Dané soudní rozhodnutí si v každém případě zaslouží naši bližší pozornost.

V prvé řadě si dovolím, obdobně jako soud dovolací, nejprve zmínit časový postup soudu, při vyřízení podání obviněného, jímž ke konci běžící lhůty, žádal o bezplatné právní zastoupení. Posouzení této žádosti a vydání usnesení, jímž jeho žádosti vyhověl, totiž trvalo soudu prvého stupně třináct dnů. Hned následující den pak soud vydal usnesení o ustanovení konkrétního obhájce (stalo se tak tedy šest dnů před koncem lhůty k podání dovolání). Obě usnesení soud doručoval ustanovenému obhájci do datové schránky. Nutno rovněž zdůraznit, že spolu s nimi nebylo obhájci doručeno rozhodnutí, proti němuž má dovolání směřovat. Právě v této části odůvodnění soudního rozhodnutí se nachází zmíněné nejasnosti. Soud zde totiž uvádí, že usnesení ze dne 13. 9. 2018 „doručil“ téhož dne do datové schránky advokáta. Následně soud přitom konstatuje, že k přihlášení oprávněné osoby do dané datové schránky však došlo „až po čtyřech dnech“, a to 17. 9. 2018. Marně tak přemýšlím nad tím, jak by mohl tedy mít advokát předmětná usnesení doručena o čtyři dny dříve, než se do své datové schránky přihlásil (když fikci doručení můžeme s ohledem na datum vzniku usnesení vyloučit)? Z další části publikovaného zdůvodnění se vysvětlení nedočteme a jeví se tak více než pravděpodobným, že dne 13. 9. došlo k dodání a dne 17. 9. k doručení předmětných usnesení. Konstatování soudu, že se oprávněná osoba do datové schránky přihlásila „až po čtyřech dnech“ mi však přijde minimálně nemístné.

V určitém časovém presu se přeci nacházel jak soud, tak ustanovený advokát, když situace obou byla způsobena laxním konáním obviněného. Advokát přeci nemohl tušit, že mu soud potřebuje dodat zprávu tak závažnou a spěšnou a jen využil svého práva přihlásit se do své schránky dle svých možností a v rozsahu doby, která je stanovena pro případnou fikci doručení. Ostatně „ruku na srdce“, kdo z nás (dovolím si nyní směřovat své zobecnění zejména na advokáty se samostatnou praxí), kontroluje svou datovou schránku denně. Sama se snažím neopakovat své začátečnické chyby, kdy jsem se do datové schránky přihlásila mnohdy v pátek před plánovaným odchodem z kanceláře. Má touha po klidném víkendu a odchodu z kanceláře s čistým stolem se tímto mnohdy proměnila v řešení např. včasného zaplacení soudního poplatku klientem v třídenní lhůtě až do večerních hodin či v zařizování jiných nepříjemných lapálií. Dnes se tedy snažím přihlašovat tak, abych mohla reagovat i na nepředvídané zprávy. Nicméně jako advokátka-matka musím říct, že bez nekalého úmyslu mnohdy využívám i onu desetidenní dobu k přihlášení před doručením fikcí, např. k uzdravení dětí či vyřešení jiných osobních záležitostí a zajištění si dostatku času k reakci na došlá rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud však doslova uvádí, když se nemohu ubránit pejorativnímu dojmu, jež ve mně dané konstatování vyvolává, že se advokát přihlásil do své datové schránky „až po čtyřech dnech“. Nelze navíc neuvést, že šlo o datum 17. 9. 2018, což jest den vycházející na pondělí! Kdo počítá běh shora uvedené dovolací lhůty se mnou, ví, že nyní již do konce možnosti podat včas dovolání zbývaly pouhé dva dny a advokát měl k dispozici toliko usnesení o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a o ustanovení obhájce, bez rozhodnutí, proti němuž má dovolání směřovat. Nezbytně nutným na straně onoho advokáta tak byl postup zjištění tohoto rozhodnutí, což nebylo možno učinit jinak než nahlédnutím do spisu. Ustanovený advokát do spisu skutečně nahlédl ještě v den doručení obou soudních usnesení prostřednictvím patrně své koncipientky.

Zde zjevně, a naznačil tak i Nejvyšší soud, mělo následovat bianco podání dovolání v poslední den oné dovolací lhůty. K tomuto však bohužel nedošlo, a následné kroky se pak snažily uhasit neuhasitelné. Je zřejmě i otázkou, a nyní spíše objektivní, zda se advokát vůbec mohl během jednoho dne stihnout od své koncipientky dozvědět obsah spisu, zjistit, jak daleko dospěl běh dovolací lhůty, a bianco dovolání ve zbývajícím časovém prostoru učinit. Přeci i my advokáti potřebujeme onen „časový prostor nutný pro posouzení podkladů“ stejně jako soud. Čím větší kancelář, tím patrně složitější bude předání podkladů od koncipienta ke školiteli, který mnohdy zajišťuje chod více poboček, naopak čím menší kancelář tím složitější je možnost okamžitého studia spisu a učinění podání v dvoudenní lhůtě. To vše navíc za předpokladu, že navštěvujete svou datovou schránku v takových časových intervalech, aby soud nemusel zmiňovat „prodlení“ v tomto směru. Jak z uvedeného vyplývá, advokát navíc potřebné podklady ani neměl k dispozici, a tyto si tak musel sám opatřit, na rozdíl od soudu. Nepovažuji tak nyní za nutné zabývat se následným postupem daného kolegy, ale vraťme se k závěrům dovolacího soudu.

Nejvyšší soud logicky konstatoval pozdní podání dovolání. Nemohu se však neptat, bylo nutné za strany soudu hodnotit po kolika dnech se advokát přihlásil do datové schránky, když tak činil zcela v souladu se svými povinnostmi? Bylo nutné zdůrazňovat v dané věci pochybení advokáta a doslova citovat jeho povinnosti, mimo jiné jednat čestně a svědomitě v souladu s povinnostmi plynoucími ze zákona o advokacii, když na provedení úkonu včetně jeho přípravy měl advokát dva dny? Jedním dechem dovolací soud přitom ospravedlnil postup soudu prvého stupně, kterému trvalo třináct dnů rozhodnout o podání obviněného tím, že jde o časový prostor nutný pro posouzení podkladů? Vždyť tento soud měl k onomu posouzení více jak šestkrát tolik času jako daný advokát? Zásadní přeci pro věc byl nedbalý postup samotného účastníka řízení, který, ač rozhodnutím poučen o podmínkách podání dovolání, měsíc a deset dnů nečinil ničeho, když konstatování této skutečnosti se, ve světle ostatních argumentů soudu, tak trochu v daném rozhodnutí bohužel ztrácí. Dovolacím soudem navíc dostal obviněný do rukou argument proti svému ustanovenému obhájci. Zde kolegiálně doufám, že alespoň on snad vůči němu zachoval korektní postoj, anebo věc i nadále řešil stejně nedbale, resp. neřešil vůbec.

ZÁVĚR

Závěry soudu jsou zřejmé, na běh dovolací lhůty v trestním řízení nemá vliv ustanovení obhájce v jejím průběhu. Tato lhůta běží od doručení obviněnému a nikterak se neprodlužuje. Pro obhájce to znamená vyšší míru obezřetnosti při doručení ustanovení ve věci podání dovolání v trestním řízení a v zásadě okamžité jednání vedoucí k zjištění počátku běhu lhůty. Nutno rovněž zmínit judikovanou možnost podání bianco dovolání v trestních věcech. Současně se však domnívám, že je zajímavé sledovat i postoj soudu k přihlašování do datových schránek advokáty. Patrně lze souhlasit, že advokát provozující praxi zaměřenou na trestní řízení by v tomto ohledu měl být aktivní a obezřetný více, neboť z pohledu žádného řízení, a tím měně trestního, není žádoucí jeho protahování v důsledku dlouhého doručování. Nicméně ona zákonná lhůta vedoucí k fikci doručení má rovněž své důvody, a tedy využití možnosti jistého časového prostoru k doručení a následnému seznámení se s doručovanými písemnostmi, nelze a priory odsoudit. Za vhodné považuji rovněž zmínit, že občanský soudní řád je k nám advokátům v tomto milosrdnější, neboť pokud v občanskoprávním řízení požádá dovolatel o ustanovení zástupce, běží zákonem stanovená lhůta k podání dovolání, resp. opravě či doplnění, znovu od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Tento zásadní rozdíl mezi občanskoprávním řízením a řízením trestním je tak třeba vždy mít na paměti. De lege ferenda by bylo vhodné sjednotit v tomto ohledu trestní řád s úpravou občanskoprávní a vyhnout se tak žonglování s časem v rámci běžící lhůty mezi soudy a advokáty.

JUDr. Monika Bernardová, samostatná advokátka v Jablonci nad Nisou

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 142/2019