Následující článek shrnuje zkušenosti z insolvenčního řízení, které projednával Vrchní soud v Praze. Klade důraz na to, že jedním ze základních principů reorganizace je poctivost. Ta se projevuje především v tom, že osoba, jež prosazuje sanační řešení úpadku, bude mít snahu vyřešit úpadek způsobem, který zohlední oprávněné zájmy věřitelů, a to zejména co nejrychlejší, nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek při dodržení postupů stanovených insolvenčním zákonem.

Poctivý záměr předkladatele reorganizačního plánu je jedním z předpokladů pro schválení reorganizačního plánu. Jestliže po jeho předložení insolvenční soud se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládá, že předkladatel sleduje jeho předložením nepoctivý záměr, reorganizační plán zamítne. Zamítnutí reorganizačního plánu může následně vést k přeměně reorganizace v konkurs. Závěr, že osoba prosazující řešení úpadku sanačním způsobem sleduje nepoctivý záměr, bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011 při posuzování důvodnosti vícero odvolání zabýval podmínkami, jež musí být zásadně splněny, aby dlužníkův úpadek mohl být řešen jedním ze zákonem [míněn tím zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – dále v článku též „ins. zák.“] předvídaných sanačních způsobů, tedy reorganizací. Především v usneseních ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 4 VSPH 1217/2019, a ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 VSPH 3/2020, dospěl k následujícím závěrům:

1. Reorganizace patří k tzv. sanačním způsobům řešení dlužníkova úpadku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněno jako R 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněno jako R 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jehož cílem je náprava nepříznivých finančních poměrů dlužníka do té míry, aby se vyřešil jeho úpadek a zároveň se umožnilo další ekonomické fungování, nebo alespoň dosáhlo vyššího uspokojení věřitelů než v případě řešení úpadku konkursem.
2. Základním principem je zde poctivost, jíž se do ins. zák. promítá právní zásada nemo turpitudinem suam allegare potest (nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání). Samotná poctivost se projevuje především v tom, že osoba, jež prosazuje sanační řešení úpadku (v případě reorganizace navrhovatel reorganizace či předkladatel reorganizačního plánu), bude mít snahu vyřešit úpadek způsobem, který zohlední oprávněné zájmy věřitelů, a to zejména co nejrychlejší, nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek při dodržení postupů stanovených ins. zák.

Právní normy obsahující požadavek poctivosti přitom patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že osoba prosazující řešení úpadku sanačním způsobem sleduje nepoctivý záměr, bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 29 NSČR 8/2012, uveřejněno v Soudní judikatuře č. 4/2015, pod č. 47, v němž je shrnuta judikatura k nepoctivému záměru dlužníka při oddlužení).

3. Posouzení toho, zda dlužník (ne)sleduje návrhem na povolení reorganizace nepoctivý záměr [§ 326 odst. 1 písm. a) ins. zák.], je logicky navázáno na hodnocení všech okolností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu [§ 348 odst. 1 písm. b) ins. zák.] je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.
4. Reorganizace spočívá většinou v tom, že dlužník – podnikatel jako osoba s plným dispozičním oprávněním vyvine činnost k „přežití“ podniku (obchodního závodu) podle reorganizačního plánu, který má být základem jak pro řešení dlužníkova úpadku, tak pro další fungování dlužníka v průběhu plnění reorganizačního plánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněno jako R 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5. Při řešení úpadku reorganizací požaduje ins. zák. poctivý záměr vždy s ohledem na danou fázi reorganizace. Ve fázi od podání návrhu na povolení reorganizace do rozhodnutí o tomto návrhu brání nepoctivý záměr povolení reorganizace [§ 326 odst. 1 písm. a) ins. zák.]. Nepoctivý záměr může být dále důvodem k tomu, aby insolvenční soud omezil dispoziční oprávnění dlužníka (§ 332 ins. zák.). Od povolení reorganizace do uplynutí lhůty k předložení reorganizačního plánu se pak případná nepoctivost záměru (spočívající v tom, že není řádně pokračováno v sestavování plánu, event. v postupu, který by mohl reorganizaci zmařit) osoby, jež připravuje reorganizační plán, může projevit tak, že insolvenční soud podle § 339 odst. 4 ins. zák. tuto osobu z přípravy reorganizačního plánu vyřadí.
6. Podmínkou schválení reorganizačního plánu je přitom kumulativní naplnění všech předpokladů uvedených v § 348 odst. 1 ins. zák., kdy každý z těchto předpokladů se posuzuje samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 NSČR 43/2013, uveřejněno jako R 23/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při nesplnění byť jediného předpokladu (s výjimkou uvedenou v § 348 odst. 2 ins. zák.) musí insolvenční soud reorganizační plán zamítnout.
7. Poctivý záměr předkladatele reorganizačního plánu je jedním z předpokladů pro schválení reorganizačního plánu [§ 348 odst. 1 písm. b) ins. zák.]. Jestliže po předložení reorganizačního plánu insolvenční soud se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládá, že předkladatel sleduje reorganizačním plánem nepoctivý záměr, reorganizační plán zamítne. Zamítnutí reorganizačního plánu může následně vést k přeměně reorganizace v konkurs podle § 363 odst. 1 písm. c) ins. zák.
8. Podle ustálené judikatury se poctivost projevuje především v tom, že osoba, jež prosazuje řešení úpadku tímto způsobem (v případě oddlužení dlužník, v případě reorganizace navrhovatel reorganizace či předkladatel reorganizačního plánu), bude mít snahu vyřešit úpadek způsobem, který zohlední oprávněné zájmy věřitelů, a to zejména co nejrychlejší, nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek při dodržení postupů stanovených ins. zák.

V situaci, kdy je reorganizační plán předložen, však musí insolvenční soud o tomto plánu rozhodnout (s výjimkou případu, kdy bude vzat zpět podle § 350 odst. 2 ins. zák.), a to tak, že reorganizační plán buď schválí, anebo jej zamítne. Jestliže po předložení reorganizačního plánu insolvenční soud se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládá, že předkladatel sleduje nepoctivý záměr, reorganizační plán zamítne (srov. usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 NSČR 15/2016-B-332).

9. Z uvedeného je zřejmé, že ins. zák. stejně jako judikatura rozlišuje jednotlivé fáze insolvenčního řízení, resp. v daném případě fázi do povolení reorganizace a fázi, kdy již byl reorganizační plán předložen; zde je úkolem insolvenčního soudu (mimo jiné) posoudit jeho poctivost. To sice neznamená, že by měl soud ve všech případech zcela rezignovat na posuzování pohnutek (poctivosti) předkladatele reorganizačního plánu, ale pouze ve vztahu k poctivosti reorganizačního plánu. Je tomu tak mj. proto, že ins. zák. sice dává přednostní právo k sestavení reorganizačního plánu dlužníkovi (§ 339 odst. 1 ins. zák.), přiznává však právo na jeho sestavení i dalším dlužníkovým věřitelům; mohla by tedy zcela jistě nastat situace, kdy by se na základě usnesení schůze věřitelů sestavení reorganizačního plánu ujal některý z „neutrálních“ věřitelů, jenž by veden zájmem na co nejvyšším uspokojení své pohledávky předložil totožný reorganizační plán, který by ovšem argumentací odvolatelů ve vztahu k jeho (ne)poctivosti rozhodně postižen být nemohl. Je podstatné, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení [§ 348 odst. 1 písm. b) ins. zák.] je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.
10. Skutečnost, že předjednaná reorganizace byla prohlasována rovněž hlasy věřitelů, jejichž pohledávky byly následně při přezkumném jednání popřeny (např. pohledávky z předsmluvní odpovědnosti), není v rozporu s ins. zák. a nelze z ní dovozovat ani nepoctivý záměr dlužníka, což potvrzuje rovněž judikatura insolvenčních soudů, které povolují reorganizaci dle § 148 odst. 2 ins. zák. na základě seznamu sestaveného dlužníkem v době vydání takového rozhodnutí (bez toho, aniž by takový seznam musel nutně přesně korespondovat se seznamem přihlášených věřitelů, resp. výsledky přezkumu).
11. Domněnka nepoctivosti záměru podle § 326 odst. 2 písm. b) ins. zák. založená na trestním stíhání členů statutárního orgánu se vztahuje na osoby, které jimi byly v okamžiku rozhodování o povolení reorganizace. Nelze trestat dlužníka domněnkou nepoctivého záměru pouze proto, že v jeho statutárních orgánech historicky působily osoby, které byly za svou činnost trestně stíhány, obžalovány či odsouzeny, rozhodující v daném případě je, že dlouho před podáním návrhu na povolení reorganizace tyto osoby členem představenstva dlužníka nebyly.
12. Výčet základních reorganizačních opatření uvedený v § 341 odst. 1 ins. zák. je jen příkladmý a v reorganizačním plánu může být uplatněno i více opatření, pokud to jejich povaha připouští. Proto ve snížení základního kapitálu dlužníka na nulu, zrušení současných akcií a vydání nových akcií, které budou upsány věřitelem, a v kapitalizaci, tj. započtení přihlášené pohledávky věřitele a pohledávky dlužníka na zaplacení emisního kurzu nových akcií, neshledává odvolací soud ničeho nepřijatelného.

Právní praxe shora uvedená reorganizační opatření běžně akceptuje. Tak např. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 3. 2019, č. j. KSOS 37 INS 4078/2018-B-240, jež nabylo právní moci dne 17. 4. 2019, schválil reorganizaci dlužníka VÍTKOVICE HEAVY MACHINERY, a. s., jež spočívala právě ve snížení a následném zvýšení základního kapitálu dlužníka, ve zrušení současných akcií a ve vydání nových akcií, které budou upsány investorem a věřiteli, kteří projevili zájem o uspokojení svých pohledávek prostřednictvím kapitalizace, a s tím související změna stanov dlužníka.

Snížení základního kapitálu na nulu spojené s „vytěsněním“ dosavadního společníka a s následným zvýšením základního kapitálu obsahoval též reorganizační plán dlužníka Ernst Leopold, s. r. o., jenž byl schválen Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 13. 10. 2016, č. j. KSBR 33 INS 30979/2015-B-128, jež nabylo právní moci dne 1. 11. 2016.

Taktéž Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 5. 3. 2018, č. j. KSPH 66 INS 7580/2017-B-69, jež nabylo právní moci dne 21. 3. 2018, schválil reorganizační plán dlužníka ESSA CZECH, s. r. o., jenž rovněž obsahoval snížení základního kapitálu, zánik podílu současného společníka a následné zvýšení základního kapitálu a jeho převzetí investorem.

Snížení základního kapitálu dlužníka na nulu a jeho následné zvýšení spojené s převzetím vkladové povinnosti stávajícími společníky pak obsahoval též reorganizační plán dlužníka CP Praha, s. r. o., schválený usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2015, č. j. MSPH  60 INS 851/2015-B-43.

Shodně tak i Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 2. 7. 2018, č. j. KSOS 37 INS 4477/2017-B-66, jež nabylo právní moci dne 18. 7. 2018, akceptoval u dlužníka VÍTKOVICE REVMONT, a. s., reorganizační opatření spočívající ve snížení základního kapitálu dlužníka na nulu a jeho následné zvýšení úpisem nových akcií dlužníka novými akcionáři.

Snížení a zvýšení základního kapitálu spojené se zrušením současných akcií a vydání nových akcií, které budou upsány novým investorem, obsahoval také reorganizační plán dlužníka VEBA, textilní závody, a. s., schválený Krajským soudem v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 5. 2019, č. j. KSHK 33 INS 7406/2018-B-156, jež nabylo právní moci dne 21. 5. 2019. (K této kauze viz článek Petra Kališe a Jiřího Prouzy „Reorganizace dlužníka a zachování provozu jeho podniku“ na str. 52-55 – pozn. red.)

Reorganizační opatření spočívající mj. ve vydání nových obchodních podílů dlužníka formou kapitalizace pohledávek a současným snížením základního kapitálu dlužníka a z toho vyplývající změnou stanov dlužníka bylo akceptováno též Vrchním soudem v Olomouci v usnesení ze dne 5. 3. 2013, č. j. 1 VSOL 30/2013-B-82, přičemž stejný odvolací soud v usnesení ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 VSOL 387/2015-B-68, vyjádřil též názor, že pokud pohledávky vyplývající z účasti společníka nebo člena dlužníka ve společnosti nebo družstvu mají být rovny nule (§ 335 odst. 2 ins. zák.) pro potřeby jejich uspokojování, nemělo by prakticky docházet k tomu, že společníci obdrží nějaké plnění, a že tato podmínka není splněna, zůstane-li společníkovi dlužníka zachován celý podíl ve společnosti dlužníka i po splnění reorganizačního plánu, který nepředpokládá likvidaci dlužníka ani změnu vlastnických poměrů společnosti, z čehož dále dovodil, že dlužník mohl a měl v reorganizačním plánu řešit situaci kupř. změnou vlastnických poměrů ve společnosti dle § 356 odst. 4 ins. zák. (změna práv k majetkové podstatě) a že neměl dát přednost řešení, při němž zůstává celý podíl ve společnosti (oddlužené a nezlikvidované) témuž společníkovi na úkor uspokojení skupin nezajištěných věřitelů, neboť takové řešení spravedlnost vůči věřitelům vylučuje.

Odvolací soud zastává názor, že reorganizační opatření spočívající ve snížení základního kapitálu dlužníka na nulu a jeho současné zvýšení spojené s „vytěsněním“ stávajících společníků dlužníka je nepochybně v souladu s ins. zák. a nelze je poměřovat optikou zákona o obchodních korporacích č. 90/2012 Sb. (dále též „z. o. k.“), neboť povaha reorganizace jako rychlého a efektivního sanačního prostředku pro řešení úpadku dlužníka vylučuje aplikaci standardních postupů upravených v z. o. k. pro snižování a zvyšování základního kapitálu obchodní korporace.

Odlišný postup preferovaný soudem I. stupně, dle něhož je třeba i v reorganizačním plánu bazírovat na souhlasu valné hromady dlužníka [(§ 421 odst. 2 písm. b), c), m), a p) z. o. k.], respektovat postupy při snižování a zvyšování základního kapitálu (§ 517 odst. 1, § 246 odst. 2, § 464 z. o. k.), zjišťovat emisní kurz nových akcií znaleckým posudkem (§ 15 odst. 4 z. o. k.), anebo snad šetřit dosavadním akcionářům dlužníka přednostní právo upsat část nových akcií (§ 484 odst. 1, § 487 z. o. k.), odvolací soud nesdílí. Je tomu tak především z toho důvodu, že reorganizační opatření, jež se týkají institutů upravených v z. o. k., se řídí primárně pravidly stanovenými v ins. zák., neboť reorganizace probíhá v rámci (soudního) insolvenčního řízení, v němž o reorganizačních opatřeních rozhodují věřitelé dlužníka a insolvenční soud; nejde tedy o běžné právní jednání uvnitř obchodní korporace, jež se – v mimoinsolvečních poměrech – jinak řídí pravidly stanovenými v z. o. k. Proto také ins. zák. v § 341 odst. 4 výslovně stanoví, že má-li dojít ke změně údajů, které se zapisují do obchodního rejstříku, musí být z reorganizačního plánu zřejmé, jaké údaje mají být z obchodního rejstříku vymazány a jaké údaje nově zapsány. Ostatně to, že se ustanovení z. o. k. upravující vnitřní poměry dlužníka při reorganizaci nepoužijí, plyne zřetelně též z § 353 odst. 3 ins. zák., dle něhož se od účinnosti reorganizačního plánu mění zakladatelský dokument nebo stanovy anebo jiné dokumenty upravující vnitřní poměry dlužníka a údaje, které se zapisují do obchodního rejstříku, anebo jiného rejstříku právnických osob, a to způsobem, který je uveden v reorganizačním plánu. Tyto skutečnosti se zapisují do obchodního rejstříku na základě reorganizačního plánu, který se zakládá do sbírky listin. Ustanovení právních předpisů, které obecně upravují způsob změny zapisovaných skutečností, se přitom nepoužijí.

13. To, že se reorganizační plán odchyluje od obecných ust. § 421 odst. 2 písm. b), c), m), p), § 517 odst. 1, § 464, § 15 odst. 4, § 484 odst. 1, § 487 a § 488 odst. 1 z. o. k., je irelevantní, neboť všechny tyto odchylky jsou podle § 353 odst. 3 ins. zák. přípustné.
14. Z povahy věci je vyloučeno vyžadovat, aby reorganizační plán předložený dlužníkem byl nadto schválen ještě jeho valnou hromadou. Opačný názor postrádá logiku právě v případě, kdy jedním z reorganizačních opatření je „vytěsnění“ stávajících akcionářů dlužníka. Podmiňovat každý reorganizační plán předložený dlužníkem (k čemuž je mimochodem málo času, srov. § 339 odst. 2 ins. zák.) ještě souhlasem jeho valné hromady, která by ho tak mohla účinně blokovat, by ve svém důsledku vedlo jen k tomu, že by dlužník v reorganizačním plánu jen těžko mohl navrhnout „vytěsnění“ stávajících akcionářů, neboť lze důvodně očekávat, že jeho stávající akcionáři nebudou ochotni dobrovolně akceptovat ukončení své účasti ve společnosti dlužníka.

Ostatně rozhodnutím o povolení reorganizace se mj. pozastavuje výkon funkce valné hromady a místo valné hromady rozhoduje v její působnosti insolvenční správce (§ 333 odst. 1 ins. zák.); k tomu budiž doplněno, že správce s dlužníkovým reorganizačním plánem souhlasil. Je tedy zjevné, že se valná hromada dlužníka ani nemůže jakkoli závazně usnášet k reorganizačnímu plánu. Kdyby snad zákonodárce vyžadoval souhlas valné hromady dlužníka s jeho reorganizačním plánem, jistě by takový požadavek neopomněl a zahrnul by jej do taxativního výčtu povinných dokladů k reorganizačnímu plánu (§ 342 ins. zák.) a valné hromadě dlužníka by takové oprávnění v § 333 odst. 2 ins. zák. též výslovně přiznal. Není proto žádného důvodu trvat na tom, aby opatření navrhovaná v reorganizačním plánu byla přijata valnou hromadou dlužníka nebo namísto ní rozhodnutím insolvenčního správce.

15. Pokud se týká přeměny reorganizace v konkurs [(§ 363 odst. 1 písm. c) ins. zák.], pak podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 29 NSCR 15/2016 (uveřejněno jako R 105/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), platí, že přeměnit reorganizaci v konkurs v době po předložení reorganizačního plánu lze pouze po zamítnutí reorganizačního plánu a poté, co dalším oprávněným osobám marně uplyne lhůta k předložení (jiného) reorganizačního plánu.

Z tohoto rozhodnutí se podávají tyto závěry:

K přeměně reorganizace v konkurs nemůže dojít bez dalšího jen na základě zamítnutí reorganizačního plánu. Z § 363 odst. 1 písm. c) ins. zák. plyne, že přeměnit reorganizaci v konkurs je možné pouze tehdy, jestliže kromě zamítnutí reorganizačního plánu dojde současně k tomu, že oprávněným osobám (marně) uplynula lhůta k předložení (dalšího) reorganizačního plánu.

Ačkoli reorganizace a oddlužení mají některé společné prvky (např. již výše zmíněná poctivost nebo dvoufázovost rozhodování – povolení a následně schválení), je mezi těmito způsoby řešení úpadku také několik odlišností. Základní rozdíl tkví především v tom, že dlužník nemá možnost prosadit reorganizaci (rozhodnutí o povolení reorganizace) proti vůli svých věřitelů, kdežto prosadit oddlužení (rozhodnutí o povolení oddlužení) proti vůli svých věřitelů může. Srov. k tomu § 148 odst. 2, § 149 odst. 1, § 150 a 152 ins. zák. a závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 NSCR 30/2010, uveřejněno jako R 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na straně jedné (při reorganizaci) a § 148 odst. 3 a § 397 ins. zák. na straně druhé (při oddlužení). Srov. též R 10/2015.

Postavení věřitelů v reorganizaci je tak mnohem silnější než v oddlužení a věřitelé mají výsadní „právo“ rozhodnout, zda reorganizace u dlužníka proběhne, či nikoli. To se projevuje nejen ve fázi před rozhodnutím o povolení reorganizace, ale i ve fázi po tomto rozhodnutí, a to nejen při schvalování reorganizačního plánu. Pouze věřitelé (schůze věřitelů) totiž mohou rozhodovat o tom, kdo je oprávněn sestavit reorganizační plán, či zda v případě, kdy byl reorganizační plán zamítnut, bude připravovat reorganizační plán další (jiná) osoba.

Insolvenční zákon umožňuje předložit reorganizační plán třem subjektům:

1. dlužníku,
2. osobě určené schůzí věřitelů,
3. přihlášenému věřiteli, který podal návrh na povolení reorganizace.

Každému subjektu by přitom měla být dána možnost reorganizační plán předložit; tato možnost může být regulována (omezena) pouze rozhodnutím schůze věřitelů.

Přednostní právo k předložení reorganizačního plánu má dlužník. Ten může toto právo pozbýt tím, že oznámil, že reorganizační plán předložit nehodlá – § 339 odst. 2 ins. zák., nebo rozhodnutím schůze věřitelů – § 339 odst. 3 ins. zák., anebo rozhodnutím insolvenčního soudu – § 339 odst. 4 ins. zák., případně tím, že reorganizační plán sice předloží, ale ten nebude schválen a ve stanovené lhůtě nebude dlužníkem předložen ani jiný reorganizační plán – § 351 odst. 3 ins. zák.

Je přitom nutné zdůraznit, že zamítnutí reorganizačního plánu z důvodu nepoctivého záměru vyřazuje původního předkladatele z možnosti předložit další reorganizační plán (byť ve lhůtě určené pro předložení reorganizačního plánu), když osoba vedená nepoctivým záměrem nemůže prosazovat jí koncipovaný způsob sanačního řešení úpadku.

Jestliže dlužník právo k předložení reorganizačního plánu pozbyl, může schůze věřitelů postupem podle § 339 odst. 6, § 363 odst. 1 písm. b) ins. zák. určit jinou osobu, která bude mít přednostní právo sestavit reorganizační plán. Neurčí-li schůze věřitelů takovou osobu, přechází právo k předložení reorganizačního plánu na věřitele, kteří podali návrh na povolení reorganizace nebo se k tomuto návrhu připojili.

Teprve poté, co byly všechny zmíněné osoby vyloučeny z práva předložit reorganizační plán nebo měly možnost reorganizační plán předložit, a buď tak neučinily, nebo jejich reorganizační plán nebyl schválen a uplynula lhůta pro jeho předložení, může být v závislosti na tom, zda bylo rozhodováno o předloženém reorganizačním plánu, přeměněna reorganizace v konkurs podle § 363 odst. 1 písm. b) ins. zák. (pokud nebyl předložen reorganizační plán), či podle § 363 odst. 1 písm. c) ins. zák. (pokud reorganizační plán předložen byl a bylo o něm rozhodováno).

Přeměna reorganizace v konkurs na základě nepoctivého záměru dlužníka, aniž byl reorganizační plán zamítnut a aniž schůze věřitelů měla možnost určit jinou osobu, jež reorganizační plán sestaví, krátí práva věřitelů v insolven­čním řízení (ti mohou přes nepoctivý záměr dlužníka dále trvat na řešení úpadku reorganizací).

Jinak řečeno, přeměnit reorganizaci v konkurs lze po zamítnutí reorganizačního plánu teprve tehdy, jestliže možnost předložit reorganizační plán nevyužily další osoby, které toto právo měly.

 

JUDr. František Kučera  působí jako místopředseda Vrchního soudu v Praze.