Následující příspěvek provádí na základě statistických dat insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze shrnutí a rozbor vývoje nápadu insolvenčních věcí podle způsobu řešení úpadku od počátku účinnosti insolvenčního zákona v roce 2008 až do současnosti. Zaměřuje se přitom speciálně na problematiku přihlášek věřitelů do insolvenčního řízení a následné změny v osobě věřitele v souvislosti s postupováním pohledávek mezi věřiteli. Komentuje vliv či dopady velkých novel insolvenčního zákona z období posledních tří let a ty demonstruje na vývoji počtu podávaných návrhů na oddlužení, počtu přihlašovaných pohledávek a počtu návrhů na změnu věřitele. Odhaluje tak vývojové trendy v oblasti oddlužení, technické či personální limity pro zpracování daných agend a rovněž predikuje jejich budoucí vývoj.

Poslední roky lze ve vztahu k insolvenčnímu právu označit jako přelomové, byť laická veřejnost si zřejmě nějaké revoluce není vědoma. I když spíše než revoluce je možná namístě použít darwinovskou teorii a hovořit o evoluci, byť nikoli pozvolné, ale v několika evolučních skocích. Z hlediska své vnitřní struktury ustrnul vývoj insolvenčního práva v jeho původním základu (typicky konkurs – kdysi insolvenční tygr, kterého nyní vidíme občas, a reorganizace se stala tak výjimečnou až raritní jako bílý slon). Oproti tomu křídla oddlužení, původně předpokládaná jako zakrnělý doplněk, se roztáhla do rozpětí, které by záviděl i pravěký pterodaktyl, nebo, máme-li si vzít příklad z moderního monstra, které nejspíš zanikne, tak Boeing Jumbo Jet. U oddlužení by možná bylo přiléhavé připodobnění k mnohonožce o tisících článcích. Je proto ale namístě se ptát, zda se tento systém skutečně jen přizpůsobuje prostředí a vylepšuje se, aby přežil a lépe fungoval, nebo zda jej v nové podobě jeho nožky budou schopny nést i dlouhodobě.

Chci se zaměřit jen na dílčí problematiku, upravenou v insolvenčním zákoně[1] (dále „ins. zák.“) v jediném ustanovení, a sice § 18 ins. zák.,[2] kde je řešen postup v případě, kdy došlo k převodu nebo přechodu přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž původní věřitel ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Zde se nevyhneme exkurzu nejen do hmotného práva, ale i určité generalizaci ohledně ekonomických záměrů věřitelů. Již dříve jsem se vyjadřoval, že dosavadní filozofie oddlužení se stanovenou povinností dlužníka splatit alespoň 30 % svých pohledávek se téměř vyčerpala, ale nikoli z koncepčních, ale ekonomicko-sociálních důvodů. Jinými slovy, nechybí dlužníci, kteří by splňovali podmínky úpadku, ale jde o dlužníky, kteří nejsou schopni takto nastavenou laťku úspěšně zdolat.

Pokud jde o změnu v osobě věřitele, typickým případem důvodu převodu je smlouva o postoupení pohledávky podle § 1879 občanského zákoníku (dále „o. z.“), u přechodu pak např. smlouva o koupi závodu podle § 2175 o. z. Proč dochází k postupování pohledávek? Odpověď všichni známe. Zpravidla proto, že původní věřitel považuje takový postup za pro něj výhodnější. Výhodnější z ekonomického hlediska v užším smyslu nebo v širším smyslu daňovém a v ostatní organizačně-technické zátěži spojené s managementem problémových pohledávek. Lukrativní, rozuměj snadno dobytné pohledávky, se věřitel z logiky věci většinou nezbaví. Víme, že zákonem stanovená výše minimálního plnění v oddlužení v rozsahu 30 % mnohdy kopírovala obvyklou cenu při postupování balíků pohledávek vzhledem k výši jejich nominálu. Zákonná a komerční hladina tedy v insolvenčním rybníku vykazovaly hospodářský soulad. Hranice 30 % minimálního plnění v oddlužení sice formálně zachována zůstala, ale fakticky byla prolomena a v dohledné době zřejmě padne i pětiletá doba trvání oddlužení ve prospěch tříleté doby, odvozené z evropské insolvenční směrnice o druhé šanci.

Vytyčme si proto zlomové body, které přinesly poslední novely ins. zák., a podívejme se na jejich projevy optikou insolvenční statistiky. Pro účely tohoto článku na základě dat Krajského soudu v Praze. Domnívám se, že s jistou drobnou odchylkou, ať již plusovou, či minusovou, budou závěry relevantní i vůči ostatním insolvenčním soudům v České republice.

Na grafu vývoje jednotlivých forem řešení úpadku je jasně patrné, do které insolvenční agendy se přesunulo těžiště (oddlužení), a současně, že klesající trend od roku 2015 volal po oživení, k němuž mělo dojít novelou účinnou od července 2017 a následně novelou účinnou od června 2019. Současně je zřejmé, že vzhledem k množství osob, o nichž víme, že se nacházejí ve vícečetných exekucích, a na které novely chtěly cílit a umožnit jim ekonomický restart, tak v tomto konkrétním cíli evidentně neuspěly. Můžeme spekulovat o tom, že se sice vystavěla širší brána pro vstup do oddlužení, ale postavil se před ni úzký trychtýř sepisovatelů návrhů na oddlužení s nedostatečnou kapacitou či nevhodně nastavenými podmínkami, nebo zda prostě i benevolentnější podmínky nejsou cílovou skupinou stále považovány za odpovídající. Důvodů bude více, ale jejich rozbor by přesáhl účel tohoto příspěvku. Osobně bych zde spatřoval spíše celkovou obtížnost zasáhnout účinně do šedé ekonomiky, v níž se zřejmě část dlužníků pohybuje. Počet oddlužení je pak jen nepřímo kopírován počtem souvisejících inciden­čních sporů, neboť každé oddlužení generuje jiný počet incidenčních sporů.

Pokud došlo k výkyvu směrem nahoru u incidenčních sporů oproti počtu oddlužení, tak budeme-li vycházet z racionality věřitelů, kteří vymáhají svůj nárok tam, kde šance jeho uspokojení je vyšší než nepatrná, opět to hovoří o tom, že v daných letech majetková struktura dlužníků, resp. schopnost dlužníků generovat majetkové hodnoty k plnění svých závazků, byla relativně vyšší než v následujících letech.

Pokud jako zlomové body z nedávné doby vybereme novely z let 2017 a 2019, tak je vidět, že novela 2017 přinesla výraznější efekt směrem nahoru, a to v počtu oddlužení, na což trend navázal i po novele z roku 2019. Stejný trend ale nelze tak výrazně pozorovat u incidenčních sporů, kdy sice k nárůstu došlo, ale nikoli v takových objemech.

Nicméně lze konstatovat to, co graf počtu věcí nezachytí, a sice že z rozhodovací praxe máme poznatky, že složitost incidenčních sporů narůstá a rovněž že se objevují spory účelového charakteru, kdy někteří účastníci jsou schopni cíleně postupovat až obstrukčním způsobem. Odpověď na otázku, proč nedošlo ještě k vyššímu nárůstu incidenčních sporů, můžeme nejspíše nalézt v tom, že došlo k přesunu vlastního přezkumu pohledávek z insolvenčních soudů na insolvenční správce.

Předmětný graf ale vybízí k další otázce. Proč není počet oddlužení ještě vyšší? Vždyť exekucemi je dotčeno v ČR mezi půl až tři čtvrtě milionem osob, přičemž na obvod Krajského soudu v Praze by připadalo cca 86 tisíc exekučních dlužníků, vůči nimž je vedena více než jedna exekuce, a tedy splňují domněnku úpadku ve smyslu insolven­čního zákona, což představuje zhruba trojnásobek ročního nápadu insolvenčních věcí v celé ČR. Půl milionu exekučních „multidlužníků“ by přitom představovalo nápad věcí pro všechny naše insolvenční soudy na 25 let. Z toho je evidentní, že přiměřeně rychlé řešení této masy dluhů pomocí insolvenčního řízení není reálné, resp. je nereálné při nezměněné koncepci insolvenčního práva. Dovolím si zde odbočku, že evropská insolvenční směrnice, která čeká na transpozici do českého práva v následujícím roce, by se mohla na první pohled jevit jako šance, ale jen na první pohled. Potřebná změna koncepce v odpovídající kvalitě, kdy by bylo zřejmě nutné zcela nově přepsat insolvenční zákon, se takto rychle zvládnout nedá. Vrátíme se proto k hlavnímu tématu tohoto článku, jímž je problematika postoupených pohledávek.

Počet návrhů na změnu věřitele z důvodu postoupené pohledávky rostl exponenciálně od roku 2015 do roku 2018 a novela z roku 2017 se zde výrazněji nepromítla, naopak, po novele z roku 2019 se trend víceméně stabilizoval na úrovni, která byla před rokem 2017. Nicméně je evidentní, že jde o tisíce návrhů, s nimiž se soudy musí vypořádat a které představují ohromnou administrativní zátěž. Promítněme si přes sebe křivku počtu oddlužení a počtu návrhů na změnu věřitele.

Zde je vidět, že pokud „zlatý věk“ oddlužení kulminoval v letech 2013 až 2015, tak právě v době, kdy počet oddlužení začal po roce 2015 klesat, začalo docházet k masivnímu nárůstu návrhů na změnu věřitele a ke zlomu došlo až v roce 2019 v období poslední velké novely. Vlna postupování balíků pohledávek tedy zřejmě trvala hlavně v tomto období, protože nelze předpokládat, že by noví věřitelé do řízení namísto původního věřitele nevstoupili. Návrh na změnu podává původní věřitel a je v jeho zájmu, aby již nebyl uváděn jako věřitel, pokud pohledávku (nebo její část) postoupil. Zde je namístě zdůraznit, že by nemělo docházet k tomu, aby byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek a původní věřitel vymáhal pro nového věřitele postoupenou pohledávku svým jménem na jeho účet; resp. může, ale i tak v evidenci insolvenčního rejstříku musí dojít ke změně ohledně osoby věřitele.

Uvedli jsme, že k podstatnějším změnám došlo po novele insolvenčního zákona z června 2019. Podívejme se na období roku 2019 podrobněji.

Na grafu za rok 2019 je krásně vidět, jak od června, tedy od účinnosti novely, došlo k nárůstu počtu přihlášek věřitelů do insolvenčního řízení. Ptáme-li se po důvodu, tak je jednoduchý. Novela přinesla sjednocení doby pro podání přihlášky věřitelů, kdy v oddlužení byla doba prodloužena z třiceti dnů na dva měsíce, stejně jako je tomu v případě řešení úpadku konkursem. Je tak zřejmé, že stát má v podobě této lhůty poměrně účinný nástroj, jak regulovat počty přihlášených pohledávek v insolvenčních řízeních. S velkým zjednodušením bychom v daném případě mohli říci, že dvojnásobná doba pro přihlášky rovná se dvojnásobný počet přihlášek. Na druhou stranu je evidentní, že jde o nadsazení a že další prodloužení lhůty by pravděpodobně již tak velký nárůst počtu přihlášek nepřineslo. Nárůst se však v roce 2019 nezastavil a pokračuje i v roce 2020.

Aktuální trend počtu přihlášek je od května víceméně setrvalý s lehce klesající tendencí a uvidíme ke konci roku, zda se naplní predikce ustálení na hladině 3-3,5 tisíce přihlášek měsíčně. Uvědomíme-li si, že od počátku roku 2020 započala epidemie viru SARS-COVID-19 a striktní opatření proti nákaze trvala do května 2020, tak z uvedené křivky je patrné, že na běh insolvencí, pokud jde o podávání přihlášek, neměla žádný negativní vliv. K poklesu došlo jen v únoru 2020 a následovala naopak progrese, která se ustálila až v průběhu května a června 2020. Pokud tedy soudy fungovaly z důvodu pandemie v omezeném režimu, nelze totéž tvrdit o soudech insolvenčních. Částečně lze vychýlení směrem nahoru v období března sice vysvětlit tím, že v únoru došlo ke skluzu při zápisu dříve podaných přihlášek, nicméně průměr stále osciluje kolem 4 tisíc zapsaných přihlášek měsíčně.

Zmiňovali-li jsme obrovský nárůst počtu postoupených pohledávek za dobu účinnosti insolvenčního zákona, pak počet nárůstu přihlášek za poslední dva roky je mnohem vyšší, když počet přihlášek je oproti počtu postoupených pohledávek až pětinásobný.

Podíváme-li se podrobně na rok 2020, tak z následujícího přehledu vyplývá, že křivka počtu přihlášek pohledávek nekopíruje křivku počtu návrhů na změnu věřitele, kdy první lze přirovnat k setrvalému hustému dešti, zatímco druhou k nečekané přívalové vlně. Současně jsou v grafu uvedeny pro dokreslení administrativní zátěže počty ostatních událostí, které pracovníci insolvenčního soudu učinili, tj. zjednodušeně řečeno – „vše, při čem vzali spis do rukou“.

Zprůměrujeme-li počet zapsaných přihlášek a návrhů na změnu věřitele, které administrativa insolvenčního soudu zpracuje denně, pak vývoj od účinnosti insolvenčního zákona do současnosti je více než zajímavý.

Z grafu plyne, že administrativní náročnost průměrné insolvenční věci vzrostla a že k odbřemenění insolvenčních soudů přesunem části agendy na insolvenční správce došlo, ale bylo do značné míry neutralizováno vyšším zatížením v souvislosti s počtem přihlášek a návrhů na záměnu věřitele. Poslední novely ust. § 18 ins. zák. sice přinesly zjednodušený režim, založený na konstrukci, že nerozhodne-li soud do tří pracovních dnů, tak se má za to, že návrhu vyhověl a rozhodnutí již vydávat nemusí, ale zde dobrý úmysl zákonodárce naráží na rea­litu. Jednak přechodné ustanovení brání aplikaci tohoto pravidla při postoupení pohledávek ve všech tisících věcech zahájených před novelou 2019, ale fakticky i u nových věcí by vedla k nepřehlednosti, kdo je věřitelem. Je tomu tak proto, že balíky listin u smluv o postoupení pohledávek jsou někdy natolik rozsáhlé, že jde o takový objem dat, který veřejný insolven­ční rejstřík nemůže pojmout. Insolvenční správci by se proto nemohli dostat k potřebným údajům, aby mohli aktua­lizovat tabulky distribučních schémat. Zejména v případech, kdy došlo k postoupení jen části pohledávky (např. kapitalizovaného příslušenství nebo smluvní pokuty) a kdy místo jednoho věřitele najednou máme v řízení věřitele dva. Pro zachování přehledu, zejména v případech „multiplikace“ věřitelů při dělení postupovaných pohledávek, je nanejvýš potřebné, aby insolvenční soud rozhodnutí vydal, i kdyby k tomu mělo dojít po lhůtě. Zde je třeba říci, že u dobře zpracovaných návrhů na změnu věřitele, kdy soudní systémy jsou schopné strojově načíst data potřebná pro vydání rozhodnutí o změně věřitele a provést filtraci, zda jde o řízení v režimu před či po novele, jde sice o náročnou, ale administrativně zvládnutelnou agendu. Bude-li pak v budoucnu u plánovaného elektronického spisu i možnost, aby soudce takto připravené stovky usnesení také elektronicky hromadně podepsal, šlo by skutečně o velkou úsporu.

Na závěr se vrátím k poslednímu grafu. Je zřejmé, že administrativní zátěž insolvenčních soudů roste i přes snahy o jejich odbřemenění a přesun části činnosti soudů na insolvenční správce. Systemizace administrativy se z tohoto pohledu (byť byla stanovena v nedávných letech) jeví jako limitní. Přenášení dalších částí soudních agend mimo soudy také z dlouhodobého hlediska není a nemůže být systémovým řešením.

Ve svých dřívějších příspěvcích jsem opakovaně uváděl, že v důsledku kombinace účinků změn socioekonomické situa­ce ve společnosti může nastat stav, kdy insolvenční soudy budou narážet nejen na technické, ale i lidské limity. Tento závěr mohu jen zopakovat. Není však namístě jej vnímat negativně. Naopak by měl být chápán pozitivně, jako příležitost pro zahájení komplexních změn v oblasti insolven­čního práva.

 

JUDr. Jiří Grygar, Ph.D.,je místopředsedou Krajského soudu v Praze.

---

[1] Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

[2] § 18

(1) Nastane-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod přihlášené pohledávky z původního věřitele na nabyvatele pohledávky, aniž původní věřitel ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, insolvenční soud rozhodne, že místo tohoto věřitele vstupuje do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky. Učiní tak na základě návrhu věřitele, který lze podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis, a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky. Převod nebo přechod pohledávky, který nevyplývá přímo z právního předpisu, je nutné doložit veřejnou listinou nebo listinou, na které je úředně ověřena pravost podpisů osob, které ji podepsaly.

(2) O návrhu podle odstavce 1 rozhodne insolvenční soud do 3 pracovních dnů ode dne, kdy mu takový návrh došel; ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. K návrhu, který nebude podán na formuláři podle odstavce 1, se nepřihlíží. Nerozhodne-li insolvenční soud ve lhůtě podle věty první, není již povinen o návrhu podle odstavce 1 rozhodnout a má se za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl; toto rozhodnutí není soud povinen vyhotovit.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 1 vydá insolvenční soud také tehdy, učiní-li věřitel a nabyvatel jeho pohledávky do protokolu u tohoto soudu společné prohlášení o tom, že nastala skutečnost uvedená v odstavci 1; odstavec 2 platí obdobně.

(4) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 3 se nedoručuje zvlášť dlužníku. Odvolání proti němu není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán.