Z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce.

Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů.

Projednávaná ústavní stížnost se týkala žádostí stěžovatelů o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Nejprve v ní bylo vedeno správní řízení, na něž navázala řízení před správními soudy.

Žádosti prvního stěžovatele o informaci ze září 2010 bylo vyhověno až v listopadu 2014, žádosti druhého stěžovatele o totožnou informaci z prosince 2010 pak bylo vyhověno v září 2014. Stěžovatelé proto požadovali náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení.

Obecné soudy ovšem dospěly k závěru, že předmětem správního řízení nebylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto ustanovení se tak podle obecných soudů nevztahuje na správní řízení ani na navazující soudní řízení, a proto na tato řízení nelze nahlížet jako na jeden celek. Zatímco v případě soudního řízení se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, v případě správního řízení to možné není. Stěžovatelé by se mohli domáhat toliko náhrady nemajetkové újmy za jednotlivé průtahy ve správním řízení, pokud by tvrdili a prokázali, že správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě a že jim v příčinné souvislosti s tím vznikla nemajetkové újma.

Stěžovatelé však v tomto směru své žaloby ani přes výzvu nedoplnili, a proto byly žaloby v části týkající se náhrady újmy za správní řízení odmítnuty podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu pro neodstranění vad.

Stěžovatelé se ústavní stížností domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů v rozsahu, v němž se týkají částečného odmítnutí jejich žalob o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatelů porušena jejich základní práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že jejich žaloby byly způsobilé k věcnému projednání, a obecné soudy jim tak odmítnutím žalob odepřely přístup k soudu a ke spravedlnosti. Podle svého mínění stěžovatelé dostatečně vylíčili skutek (jako několik let trvající nezákonné odepírání poskytnutí informací, s podrobným popisem průběhu správního, respektive celého řízení, včetně průtahů, ke kterým v něm docházelo, a jeho celkové extrémní délky), dále popsali nemajetkovou újmu, a v čem spočívá (jako frustraci z několikaletého odepírání informací, které měli právo obdržet do 15 dnů), a uvedli, čeho se žalobou domáhají z toho kterého nároku (vůči tomu kterému ze žalovaných). Nebyl zde tudíž dán důvod pro odmítnutí žalob pro neodstranění vad, které by bránily pokračování v řízení.  K právní otázce určitosti žaloby a odmítnutí žaloby pro neodstranění nedostatků stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2338/18 ze dne 28. 5. 2019, který se podle nich týkal skutkově a právně obdobné věci.

Druhý senát Ústavního soudu zrušil svým rozhodnutím sp. zn. II. ÚS 570/20 dne 21. října 2020 usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze v částech výroků I. a II., jimiž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, a ve výrocích III. a IV. a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 v části, v níž bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelů na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 vyhlášený dne 21. října 2020 naleznete ZDE. 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay