Ústavní soud zamítl svým rozhodnutím ze dne 5. října 2020 ústavní stížnost občana Srbské republiky, směřující proti rozhodnutím Ministerstva vnitra a ministra vnitra, a současně odmítl jeho návrh na zrušení ustanovení § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, a na zrušení dvou rozhodnutí správních soudů. Stěžovatel, žadatel o státní občanství ČR, ve své stížnosti vyjádřil přesvědčení, že se ze zmíněných rozhodnutí nedozvěděl, jakou měrou a z jakých důvodů představuje pro ČR bezpečnostní hrozbu, a současně, že jimi byla porušena Listina základních práv a svobod a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel, občan Srbské republiky, požádal v srpnu roku 2018 o udělení státního občanství ČR a doložil všechny požadované podklady. Ministerstvo vnitra mu však občanství neudělilo, neboť ze stanovisek, která si vyžádalo od bezpečnostních služeb, vyplynulo, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu. S ohledem na to, že obsahovala utajované informace, nestala se tato stanoviska součástí správního spisu.

Ministr vnitra nevyhověl rozkladu stěžovatele a uvedl, že není možné, aby se stěžovatel mohl seznámit s utajovanými informacemi, neboť by to mělo za následek jejich prozrazení.

Dvěma ústavními stížnostmi se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, usnesení Městského soudu v Praze, rozhodnutí ministra vnitra a rozhodnutí Ministerstva vnitra, neboť se domníval, že jimi byl porušen čl. 4 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud zrušil § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, a o změně některých zákonů, jelikož má za to, že porušuje čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Jinak řečeno namítal zásah do ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu a poukazoval zejména na skutečnost, že se z odůvodnění napadených rozhodnutí nedozvěděl, jakou měrou a z jakých důvodů představuje pro ČR bezpečnostní hrozbu.

Ohledně návrhu na zrušení ustanovení § 26 zákona o státním občanství dospěl Ústavní soud k závěru, že nálezem sp. zn. Pl. ÚS 39/17 byla shledána jeho ústavní souladnost a podstata nynějších námitek již byla vypořádána v tomto nálezu (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde bit.ly/2Gxb5rb). Požadovanému postoupení věci plénu Ústavního soudu proto brání tzv. překážka věci rozhodnuté.

Z důvodu existence nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou část návrhu, která požadovala zrušení obou rozhodnutí správních soudů, které se odmítly věcně zabývat žalobou stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, protože podle § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, které vylučuje soudní přezkum těchto správních rozhodnutí, tyto soudy nemohly rozhodnout jinak.

Věcně se proto Ústavní soud zabýval jen dvěma správními rozhodnutími.

Vycházel přitom z toho, že soudci mají podle § 58 odst. 1 písm. e) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací, přístup k utajované informaci všech stupňů utajení bez platného osvědčení fyzické osoby a poučení. O okolnosti, zda přístup k utajované informaci nezbytně potřebuje k výkonu své funkce, v případě soudců nerozhoduje orgán moci výkonné, nýbrž samotný soud. Jsou-li ústavní stížností napadená rozhodnutí Ministerstva vnitra, jimiž byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, založena právě na blíže nespecifikovaných stanoviscích policie a zpravodajských služeb, je skutečný přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem bez znalosti stanovisek prakticky nemožný, takže je splněna zákonná podmínka potřeby předmětných informací k výkonu funkce soudce. Proto si Ústavní soud vyžádal nejen správní spis, ale i stanovisko, ze kterého Ministerstvo vnitra vycházelo.

Jakkoliv v řízení o udělení státního občanství neexistuje základní právo na jeho nabytí („právo na výsledek“), plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny základní právo na to, aby proces domáhání se práva každého probíhal způsobem, který je zákonný, korektní, rozumný, předvídatelný a přezkoumatelný („právo na respektování stanoveného postupu“). Pojistkou, která má tyto atributy zaručit, je za situace, kdy zákon vyloučil přezkum obecnými soudy, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti. Pokud však nemá být tento přezkum čistě formální, neefektivní a neúčelný, je nezbytné, aby Ústavní soud přezkoumal všechny skutečnosti, na kterých svoje rozhodnutí založil správní orgán, a to včetně těch, které podléhají utajení. Proto se musí Ústavní soud zabývat tím, (1.) zda vůbec mělo Ministerstvo vnitra k dispozici předmětné stanovisko/a bezpečnostních sborů, a pokud ano, (2.) které z nich, (3.) na jakých bezpečnostních rizicích je založeno (resp. jsou založena), a (4.) zda závěry učiněné ministerstvem jsou natolik dostatečně, racionálně a logicky opřeny o tato bezpečnostní rizika, že to odůvodňuje zamítnutí žádosti.

Okolnost, že se nejedná o rozhodnutí orgánů veřejné správy přímo se týkající základních práv a svobod, a je proto ústavně akceptovatelná soudní výluka těchto rozhodnutí, neznamená, že by se na toto rozhodování nevztahovaly elementární požadavky plynoucí ze zásad právního státu. Efektivní soudní kontrola rozhodnutí orgánů veřejné správy totiž nemá být založena na apriorní důvěře, nýbrž právě naopak na nedůvěře, byť plně respektující presumpci správnosti správních rozhodnutí.

V nyní posuzované věci Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud nezjistil. Poté, co se podrobně seznámil s obsahem správního spisu a utajovaným stanoviskem bezpečnostní služby, totiž konstatoval, že nelze Ministerstvu vnitra nic podstatného vytknout.

Lze tak učinit závěr, že základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo, jelikož stěžovateli se dostalo možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu. V tomto postupu, který Ústavní soud přezkoumal, přitom nebylo zjištěno žádné pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity.

K odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 22/20 včetně odlišného stanoviska k odůvodnění je dostupný  ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay