Nejvyšší správní soud: Poskytování právních služeb advokátním koncipientem

Advokátní koncipient není oprávněn vlastním jménem a na vlastní účet poskytovat právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to ani se souhlasem advokáta. Takovou činnost nelze považovat za jinou výdělečnou činnost podle čl. 15 odst. 4 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č. j. 9 As 155/2018-48 

K věci:

Žalobce byl rozhodnutím kárného senátu České advokátní komory ze dne 14. 8. 2013 uznán vinným z kárného provinění, spočívajícího v porušení § 16 odst. 2 zákona o advokacii, proti čemuž se bránil podáním odvolání k odvolacímu senátu ČAK. Rozhodnutím odvolacího senátu následně bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí kárného senátu zamítnuto a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

Podle rozhodnutí kárného senátu se žalobce dopustil kárného provinění tím, že jako advokátní koncipient vykonávající praxi u advokáta J. S. v době od 22. 2. 2012 nejméně do 14. 9. 2012 poskytoval právní služby městu Ž. na základě mandátní smlouvy, kterou s ním uzavřel dne 22. 2. 2012 svým jménem a na svůj účet. Porušil tak § 16 odst. 2 zákona o advokacii ve znění účinném pro projednávanou věc, § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „etický kodex“), a § 38 odst. 1 a 2 zákona o advokacii, vše ve spojení s § 39 zákona o advokacii. Bylo mu uloženo kárné opatření napomenutí a povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení.

Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího senátu žalobou u Městského soudu v Praze, v níž namítal, že se nedopustil porušení stavovských předpisů, protože se v jeho případě nejednalo o vykonávání soustavné činnosti.

Jádrem sporu je otázka, zda činnost žalobce byla poskytováním právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii a zda ji mohl v souladu s čl. 15 odst. 4 etického kodexu vykonávat.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2018 rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, přičemž vyslovil názor, že v posuzovaném případě jednání žalobce nenaplnilo všechny kumulativní znaky poskytování právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii, a byť bylo úplatné, nenaplnilo podmínku spočívající v soustavnosti poskytování právních služeb. V projednávané věci dal školitel žalobci souhlas k činnosti, jež nebyla rozsáhlá. Jednalo se o činnost výjimečnou (nikoli pravidelnou či nenahodilou), přičemž z ničeho neplyne, že by jí byl ohrožen výkon praxe žalobce. Jednání žalobce neodporovalo etickým pravidlům. Z výsledku jeho činnosti je naopak zřejmé, že čest advokátního stavu zvýšil.

V souladu s § 32 odst. 2 zákona o advokacii je dle městského soudu kárným proviněním závažné porušení právní povinnosti. Závažnost je třeba hodnotit s ohledem na význam chráněného zájmu, nastalé nebo hrozící následky, způsobilost poškodit advokátní stav a vztah k advokátní činnosti.

Žalovaná (stěžovatelka Česká advokátní komora) napadla kasační stížností rozsudek městského soudu s námitkou, že žalobce prováděl soustavnou činnost svým jménem na svůj účet, na základě mandátní smlouvy, činil tak za úplatu po delší časové období. Nemohl mít pro tuto činnost pověření svého školitele, neboť takové pověření nemohl v daném případě školitel dle platných předpisů udělit, a zároveň se nejednalo o výkon vedlejší činnosti, na který se vztahuje výjimka dle § 2 odst. 2 zákona o advokacii, neboť žalobce nebyl vůči městu v zaměstnaneckém poměru dle zákoníku práce ani se nejednalo o poskytování právních služeb mimo výkon koncipientské praxe.

Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Podle § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii „poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu“.

Poskytováním právních služeb ve smyslu citovaného ustanovení je tedy soustavná a úplatná činnost, jejímž obsahem je právní pomoc. Z výroku rozhodnutí kárného senátu i odůvodnění kárných rozhodnutí plyne, že jednání žalobce, pro něž byl uznán kárně odpovědným, spočívalo v činnosti, kterou pro město Ž. skutečně vykonal. Posouzení, zda činnost žalobce byla poskytováním právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii, proto nelze učinit pouze na základě uzavřené mandátní smlouvy ze dne 22. 2. 2012.

Mandátní smlouva je relevantní pro posouzení právního režimu smluvního vztahu a jeho podmínek. V souladu s ní tak městský soud dospěl k závěru, že žalobce vykonával činnost vlastním jménem a na vlastní účet (nikoli v pracovněprávním vztahu) a za úplatu, přičemž v kasačním řízení nebyly tyto závěry zpochybněny. Soud proto v této souvislosti pouze podotýká, že s prve uvedeným závěrem se žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil.

Závěr o tom, zda v projednávané věci byla činnost žalobce soustavná a zda jejím obsahem byla právní pomoc, je však zapotřebí učinit na základě žalobcem skutečně vykonané činnosti. Činnost, kterou vykonal, žalobce popsal ve vyjádření ze dne 4. 11. 2012. Kárný senát v souladu s tímto vyjádřením zdůraznil, že žalobce dne 24. 4. 2012 vypracoval právní posouzení, dne 25. 4. 2012 podal návrh na předběžné opatření, podnět k přezkumu správních rozhodnutí a návrh na přezkum stavebního povolení, dne 24. 5. 2012 jednal na Radě města Ž., dne 18. 6. 2012 jednal s právníky společnosti K., dne 26. 6. 2012 obhajoval postup na zastupitelstvu města Ž., dne 28. 6. 2012 odeslal přípisy Radě města Ž. a společnosti K., dne 14. 8. 2012 podal žalobu, dne 21. 8. 2012 se účastnil jednání města Ž. a společnosti K., dne 29. 8. 2018 vypracoval návrh dohody o narovnání, kterou v období od 4. 9. do 18. 9. 2012 upravoval.

Mezi účastníky není sporu o tom, že výše uvedenou činnost žalobce vykonal. Jejím obsahem byla právní pomoc a z jejího rozsahu plyne, že byla vykonávána soustavně. Z výše uvedeného popisu je totiž zřejmé, že sestávala z několika právních služeb (ve smyslu úkonů právní pomoci), a to přinejmenším ze zpracování právního rozboru, zastupování v řízení před správním orgánem, zastupování v řízení před soudem, udělení právních porad a sepsání listiny. Zároveň se jednalo o činnost, k jejímuž provedení bylo zapotřebí delší doby (více než půl roku). Činnost žalobce tedy měla trvalý charakter. Není proto podstatné, pokud nebyla vykonávána opakovaně či pravidelně (popř. neměl-li to žalobce ani v úmyslu).

Soustavnost zároveň nelze spojovat s počtem právních případů (kauz) či počtem osob, pro něž je činnost vykonávána. Pokud by se týkala více právních případů či byla vykonávána ve prospěch více osob, nemusí jít o činnost trvalou, opakovanou či pravidelnou (např. poskytnutí právní služby spoluvlastníkům). Avšak i naopak, pokud by se týkala jednoho právního případu či byla vykonávána ve prospěch jedné osoby, nemusí jít o činnost jednorázovou, nahodilou či výjimečnou. Takové kritérium není způsobilé rozlišení již proto, že jeden případ (popř. činnost ve prospěch jedné osoby) může sestávat z jedné právní služby i více právních služeb.

V projednávané věci proto není podstatné, že žalobcem poskytnuté právní služby souvisely s výstavbou bioplynové stanice v katastrálním území Ž. Z popisu činnosti žalobce je rovněž zřejmé, že nesestávala pouze ze zastoupení v soudním řízení podle § 27 odst. 1 o. s. ř., byla daleko rozsáhlejší. Není proto ani rozhodné, že žalobce nezastupoval opětovně v různých věcech. V této souvislosti soud pro úplnost uvádí, že pojem věc ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu [a contrario pojmu (téže) věci ve smyslu § 83 odst. 1 a § 159a odst. 4 o. s. ř.] nelze s pojmem případ (kauza) ztotožňovat.

Soud tedy dospěl k závěru, že činnost žalobce byla vykonávána též soustavně, jelikož měla trvalý charakter, a byla tedy s ohledem na výše uvedené poskytováním právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii.

Pro úplnost soud uvádí, že pokud stěžovatelka zároveň namítá, že posouzení výše uvedené právní otázky není v projednávané věci nezbytné, jelikož žalobce měl naplnit skutkovou podstatu § 32 odst. 2 zákona o advokacii tím, že porušil § 38 zákona o advokacii, nikoli § 1 a 2 zákona o advokacii, brojí sama proti vlastním rozhodnutím. Kárný i odvolací senát totiž jednání žalobce posoudily jako poskytování právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii, na základě čehož dospěly k závěru, že žalobce porušil povinnosti plynoucí ze zákona o advokacii a stavovských předpisů, a to nadto nikoli pouze § 38 zákona o advokacii. Jestliže městský soud dospěl k závěru, že podmínka soustavnosti naplněna nebyla, míjí se tvrzení stěžovatelky, že její naplnění není nezbytné (tedy že ke shodným závěrům by bylo nutné dospět i tehdy, pokud by jednání žalobce nebylo poskytováním právních služeb ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii), s důvody, o něž opřela své závěry v kárných rozhodnutích. Tato část argumentace proto nemůže obstát. Správní soud je totiž soudem přezkumným, přičemž rámec jeho přezkumu je určován správním rozhodnutím, které je žalobcem napadáno a které by měl příslušný správní orgán po skutkové i právní stránce obhájit (§ 75 s. ř. s.).

Podle čl. 15 odst. 4 etického kodexu „advokát může dát advokátnímu koncipientovi souhlas k výkonu jiné výdělečné činnosti podle právního předpisu5a) jen výjimečně, pokud jsou k tomu závažné důvody a nenaruší-li to řádný výkon právní praxe“ (poznámka pod čarou odkazuje na § 304 zákoníku práce).

Jelikož žalobce vlastním jménem a na vlastní účet poskytoval právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii, nejedná se o případ, na který by dopadal čl. 15 odst. 4 etického kodexu. Jinou výdělečnou činností totiž může být pouze činnost, kterou zákon advokátnímu koncipientovi nezakazuje. Poskytovat právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii vlastním jménem a na vlastní účet jsou však oprávněny pouze osoby uvedené v § 2 zákona o advokacii, nikoli advokátní koncipient. Proto není v této souvislosti ani podstatné, zda žalobce naplnil podmínky čl. 15 odst. 4 etického kodexu.

Je nesporné, že advokátní koncipient je oprávněn poskytovat právní služby v rámci výkonu koncipientské praxe (viz § 26 odst. 2 zákona o advokacii a pravidla pro výkon substitučního oprávnění). V této souvislosti soud pro úplnost uvádí, že se v projednávané věci nejedná o případ, kdy by advokátní koncipient poskytoval právní služby, avšak nikoli ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii (např. nebyla-li by naplněna podmínka soustavnosti, a jednalo by se tedy o jednorázové, nahodilé či výjimečné poskytnutí právní služby), ani o případ, kdy by advokátní koncipient poskytoval právní služby ve smyslu uvedeného ustanovení jako zaměstnanec podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o advokacii. Jejich posouzení je především s ohledem na vývoj úpravy čl. 15 odst. 4 etického kodexu nejednoznačné, kasační soud se jím však v projednávané věci nezabýval, neboť o takové jednání zjevně nešlo.

Podle § 32 odst. 2 zákona o advokacii „kárným proviněním je závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem“.

Městský soud stěžovatelce vytkl, že dostatečně neodůvodnila, že porušení povinností žalobce bylo závažné, a že se proto jednalo o kárné provinění. Kasační soud přisvědčuje závěru, že při posouzení závažnosti je třeba přihlédnout nejen k významu chráněného zájmu, nýbrž též k následkům skutku (ve vztahu ke klientovi, dalším osobám i advokátnímu stavu), k okolnostem, za nichž byl spáchán, k osobě kárně obviněného a míře jeho zavinění [přiměřeně srov. § 24 odst. 2 vyhlášky č. 244/1996 Sb., kterou se podle zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád)].

Rozhodnutí odvolacího senátu těmto požadavkům dostálo. Odvolací senát sice vyšel z významu chráněného zájmu spočívajícího v regulaci trhu s právními službami (a to ve vztahu k poskytovatelům i příjemcům těchto služeb). Zohlednil však i způsob a další okolnosti jednání žalobce (jeho skutečným klientem měla být politická strana, nikoli město Ž., s nímž uzavřel mandátní smlouvu, což mělo vést k nesouladu mezi zájmy zastoupeného a zástupce). Přihlédl rovněž k výsledku jeho činnosti. Nakonec vzal v potaz i to, že podnět k zahájení kárného řízení podala obecně prospěšná společnost Transparency International – Česká republika. Odvolací senát tedy podmínku závažnosti posoudil a svůj závěr dostatečně odůvodnil.

V dalším řízení proto městský soud v mezích žalobních bodů rozhodne o tom, zda uvedenou právní otázku posoudil odvolací senát správně. Pro úplnost kasační soud uvádí, že pokud městský soud dospěl v obecné rovině k závěru, že kvalitní (případně pro klienta prospěšné) poskytnutí právní služby vylučuje naplnění podmínky závažnosti, dopustil se téhož pochybení, které napadeným kárným rozhodnutím vytýká. Jelikož přihlédl výhradně k jedinému kritériu hodnocení závažnosti, ani tento jeho závěr neobstojí.

Komentář: 

Komentované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu spadá do oblasti tzv. advokátního práva, které se v poslední době v rozhodovací praxi správních soudů objevuje poměrně často (srov. např. v Bulletinu advokacie č. 9/2019 na str. 61-63 zveřejněné rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 Ad 6/2014).

V řešené věci jde o poměrně závažnou otázku poskytování právních služeb advokátním koncipientem. Z rozhodnutí je zřejmá tendence přísného posuzování činností, které jdou nad rámec poskytování právních služeb advokátním konci­pientem vykonávaných na základě jeho pracovněprávního poměru k advokátovi.

Nejvyšší správní soud tuto otázku řešil ze dvou rovin, které lze shrnout následujícím způsobem.

  1. Podle § 1 odst. 2 věty první zákona o advokacii náleží poskytování právních služeb soustavným a úplatným způsobem advokátům, nikoli advokátním koncipientům.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že není namístě formální posuzování soustavnosti (typ smlouvy uzavírané s klientem), nýbrž posuzování materiální – tedy mimo jiné četnost, délka trvání a návaznost poskytovaných úkonů právní služby.

  1. Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, za jakých podmínek může advokátní koncipient poskytovat právní služby. Dospěl k závěru, že by mohlo jít v zásadě o a) poskytování právní služby jednorázově, nesoustavně; b) poskytování právní služby na základě pracovního poměru, tedy nikoli vlastním jménem a na vlastní účet, a to (i) v rámci § 26 odst. 2 zákona o advokacii a pravidel pro výkon substitučního oprávnění nebo (ii) v rámci § 2 odst. 2 zákona o advokacii.

Naznačil, že v případě a) a případě b) (ii) by bylo rovněž třeba případ zkoumat z pohledu etického kodexu, resp. jeho čl. 15 odst. 4. Ve vztahu k případnému dalšímu pracovnímu poměru advokátního koncipienta komentářová literatura dodává, že bude vždy nutné zvažovat rozsah i obsah dalšího pracovního poměru, o jehož navázání koncipient advokáta ze závažného důvodu žádá. Pokud jde o rozsah, zdá se, že by takový další pracovní poměr rozhodně neměl přesahovat 50 % hlavního úvazku koncipienta (J. Svejkovský, M. Vychopeň, L. Krym, A. Pejchal a kol.: Zákon o advokacii, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, komentář k čl. 15 etického kodexu).

Obecně se připouští výkon takových činností, které nebudou v rozporu s právními i stavovskými předpisy, případně nenaruší důstojnost a vážnost advokátního stavu [např. pedagogická práce, obecně ani výkon povinností vyplývajících z funkce senátora, poslance Poslanecké sněmovny, Parlamentu či člena obecního zastupitelstva – k tomu dále přiměřeně sdělení představenstva České advokátní komory k otázce výkonu činností neslučitelných s výkonem advokacie (Věstník ČAK č. 3/1997)].

 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.

Go to TOP