Vpodvečer slavnostního zahájení výstavy Advokáti proti totalitě v brněnské káznici na Cejlu se konala pravidelná mše. Její účastnice, elegantní drobná dáma projevila zájem o dění v prostorách, kde se ladily poslední detaily výstavy. K překvapení organizátorů vyšlo najevo, že doktorka Vlasta Černá, jak se představila, byla přímo v prostorách káznice před mnoha lety vězněna. V září 1950, kdy ji zatkla Státní bezpečnost při nelegálním přechodu státních hranic, jí bylo teprve 17 a tři čtvrtě roku. Jejímu zatčení předcházela pomoc blízkému knězi, který ji v Horním Štěpánově učil latinu a pro něhož zajišťovala úkryty poté, co se ocitl v hledáčku StB. Přestože jako „spojka“ byla velmi opatrná, dozvěděla se, že ji a dalšího studenta, který knězi pomáhal, už Bezpečnost sleduje. Upozornil ji na to jeden ze společných přátel a poradil jí, aby republiku opustili. Jenže z přítele se vyklubal konfident, který oba mladé lidi zavlekl do pasti.

„Hned na hranicích nás sebrali a odvezli autem do věznice v Uherském Hradišti, které se říkalo „mučírna“. Tady jsem byla ve sklepních prostorách zavřená na samotce tři měsíce v jednom oblečení a bez jakékoliv hygieny. Když mě po té době basařka odvedla do pánské prádelny a dovolila mi umýt se ve škopku, hrozně jsem se styděla, ale byla jsem za to vděčná,“ uvedla na úvod rozhovoru PhDr. Vlasta Černá.

O zdejším vězení se hovořilo jako o jednom z nejhorších v širokém okolí, jak jste pobyt v něm vydržela?
Dlouho jsem to nevydržela, velmi vážně jsem onemocněla. Dokonce tak vážně, že si dozorci mysleli, že zemřu, a pravděpodobně proto mě v dubnu následujícího roku pustili na volnou vazbu. To už jsem byla plnoletá a moji spolužáci chodili do septimy. Moc jsem toužila vrátit se do školy a udělat si maturitu…

Podařilo se Vám to?

Nakonec ano, ale mnohem, mnohem později. Tehdy jsem se půl roku zotavovala z nemoci a pak jsem musela nastoupit jako dělnický kádr do továrny na šicí stroje. Jenže práce v továrně byla velmi těžká a nemoc se znovu vracela. Měla jsem štěstí, že mi alespoň povolili udělat si kurz pro laborantky, a díky tomu jsem měla snesitelnější práci.

Ale nebylo to na dlouho…

Bohužel ne, v září 1951, tedy přesně rok poté, co nás sebrala Státní bezpečnost, mě znovu zatkli a odvezli do vězení pro mladistvé v Tišnově. A v listopadu téhož roku mě pak převezli do káznice na Cejlu, odkud jsem měla být deportována k soudu. Jenže soud se konal až na jaře roku 1952, takže mě už jako dospělou znovu vrátili z relativně snesitelného Cejlu do mučírny v Uherském Hradišti.

Zažila jste v uherskohradišťské věznici také mučení?

Fyzické týrání přímo ne, ale psychický teror to byl. Dali mi pohled Řezna (Regensburg) a řekli mi, abych na něj napsala rodičům vzkaz, že se mi podařilo hranice přejít a mám se dobře. Nejdřív jsem odmítla s tím, že přece nebudu lhát. Odvedli mě do místnosti, kde mě nechali dívat se na mučení jiného vězně, který také odmítl. Nakonec jsem pohled domů podepsala.

Za jaké trestné činy jste byla nakonec souzena?

Byly tři – neoznámení trestného činu, nelegální překročení hranice a sdružování proti republice. Jen díky tomu, že jsem byla v době jejich spáchání mladistvá, a hlavně kvůli tomu, že jsem měla výborného advokáta, mě nakonec odsoudili jen na rok. Ostatní dopadli hůř – druhý student, který byl už plnoletý, dostal šest let a zmíněný kněz dokonce 24letý trest.

Setkali jste se pak ještě někdy?

Setkali, a dokonce jsme se přátelili, nejen s mým spoluodsouzeným, ale nakonec i s naším převaděčem. Zjistili jsme, že na něho estébáci zahráli stejnou kamufláž a donutili ho napsat dopis, že přejít je snadné, a ať to uděláme. Stejně jako my mu na jeho doporučení „skočili“ i mnozí další a StB už na všechny jen v klidu čekala…

Byla jste zpětně rehabilitovaná?

Ano, rehabilitovali mě, dokonce jsem obdržela vyznamenání jako účastník třetího odboje.

Jak bylo těžké vrátit se zpátky do školy a dodělat maturitu?

Nejtěžší bylo zajistit si výmaz z trestního rejstříku, protože po maturitě jsem chtěla jít studovat na vysokou školu. To už jsem byla vdaná a měla tři děti. Musela jsem prokázat, že jsem se zapojila do řádného života. Bydleli jsme tenkrát naproti uličnímu výboru KSČ, a tak jsem chodila s konvemi zalévat stromy v naší ulici. Udělala jsem tak dobře zeleni a mohla vystudovat filozofickou fakultu. Chodila jsem na denní studium, takže dopoledne jsem trávila na přednáškách, odpoledne jsem se věnovala dětem a večer jsem studovala, o půlnoci, kdy v rádiu zazněla hymna, jsem zavřela skripta. Takhle to bylo plných pět let.

Co jste po dokončení školy dělala?

Pracovala jsem celý život jako ústavní psycholog na Psychiatrické klinice v Brně a učila jsem také psychologii na střední zdravotnické škole. Nejen psychologie jako taková, ale i zkušenost z vězení mi v životě moc pomohly. Prošla jsem si klinickou smrtí, prodělala rakovinu, zemřel mi manžel a posléze také dcera. Kdybych nebyla tak odolná a „zocelená“, nedokázala bych se už radovat ze života jako dnes.

PhDr. Dagmar Koutská
Foto archiv redakce AD