K některým mýtům a omylům o svěřenských fondech

Vlastimil Pihera
Kateřina Ronovská

V poslední době bylo publikováno několik statí o svěřenských fondech, jejichž autoři docházejí k závěrům, které považujeme za kontroverzní, a to nejen z hlediska právně-dogmatického, ale především z hlediska právní praxe. Ta se totiž dosud potýká s relativně krátkou aplikační historií tohoto institutu, řídkou literaturou a zatím absentující relevantní judikaturou. To pak vytváří vhodné prostředí pro vznik různých mýtů a omylů o svěřenských fondech, které ve výsledku negativně ovlivňují naše právní prostředí a nedůvodně generují nezanedbatelná právní rizika. Cílem tohoto příspěvku je se vyjádřit k některým diskutovaným tématům[1] a alespoň částečně korigovat závěry níže zmíněných statí, které mají potenciál takové mýty a omyly vytvářet.

Proč svěřenský fond nemá být právnickou osobou 

V článku „Vlastnictví bez vlastníka v českém svěřenském fondu (skica na margo trustu v českém právu)“ uveřejněném v březnovém čísle Bulletinu advokacie[2] dochází profTichý k závěru, že § 1448 odst. 3 o. z. má být vykládán tak, že svěřenský fond je právnickou osobou vlastnící jí svěřený (vyčleněný) majetek. Tento názor považujeme za nutné odmítnout, neboť je ve zjevném rozporu nejen s textem dotčeného ustanovení, ale i jeho smyslem a účelem. Kdyby byl svěřenský fond vlastníkem vyčleněného majetku, nemohl by vlastnická práva k němu vykonávat svěřenský správce „vlastním jménem“, jak formuluje § 1448 odst. 3 o. z. O vyčleněném majetku by současně nebylo možné hovořit jako o „odděleném a nezávislém vlastnictví“, jak stanoví § 1448 odst. 2 o. z., protože by šlo o vlastnictví svěřenského fondu. Zakladatel svěřenského fondu by pak dále nesvěřoval majetek svěřenskému správci, jak normuje § 1448 odst. 1 o. z., ale svěřenskému fondu. Také ze systematického zařazení právní úpravy svěřenského fondu v občanském zákoníku jasně vyplývá záměr zákonodárce nepřiznávat svěřenskému fondu postavení právnické osoby, a nelze tedy ani argumentovat tak, že by ji zákon uznával ve smyslu § 20 odst. 1 o. z. Ostatně pak by byla úprava svěřenského fondu bez racionálního odůvodnění v zásadě duplicitní k úpravě nadačního fondu.[3]

Prof. Tichý svůj závěr odůvodňuje „rozporem bezsubjektového vlastnictví v § 1448 odst. 3 o. z. se samotnou podstatou vlastnického práva vyjádřenou v § 1011 o. z. jako vztah subjektu k majetku“. Zjevně vychází z toho, že § 1011 o. z. reflektuje – shodně jako quebecký občanský zákoník – francouzskou historickou subjektivistickou teorii jmění. Z té vyplývá princip „jednoty jmění“, podle kterého dlužník drží vždy jen jediné vlastnictví, z něhož lze uspokojit všechny jeho dluhy. Tento princip, lpí-li se na něm, v podstatě znemožňuje zavést právní instituty odpovídající funkčně anglickému trustu (trust-like), protože k tomu může dojít buď tak, že připustíme, že jedna osoba může mít více různých jmění (jak je tomu např. v případě skotského trustu), nebo že může být vyčleněno jako autonomní, tedy zůstat nepřiřazeno určité osobě (jak je tomu v Quebecu).[4] Ve středoevropském právním prostoru však subjektivistická teorie jmění není dogmaticky sledována. Tak je tomu i v českém právu, kdy lze odkázat na existenci oddělených jmění ve formě podílových fondů, účastnických fondů doplňkového penzijního spoření, pozůstalosti či režimu svěřenského nástupnictví. Též německá právní teorie s odděleným jměním jako tzv. Sondervermögen běžně pracuje.[5] Ostatně k jejímu prolomení došlo i ve Francii, když byla v roce 2007 do francouzského občanského zákoníku začleněna úprava fiducie, francouzské varianty trust-like struktury.[6] Význam této teorie, je-li vůbec akceptována, nelze v českém právu přeceňovat.

Subjektivistickou teorii jmění reflektuje čl. 2 CCQ, podle jehož prvního odstavce má každý (jedno) jmění, přičemž podle jeho druhého odstavce toto jmění může být rozděleno nebo vyděleno, avšak jen za podmínek stanovených zákonem. Prof. Tichý poukazuje na skutečnost, že v občanském zákoníku chybí ustanovení korespondující druhému odstavci, z čehož dovozuje „odlišný režim samotné podstaty vlastnického práva“ v českém a quebeckém občanském zákoníku. Možnost odlišného řešení nemusí být dle našeho názoru reflektována přímo v § 1011 o. z., postačí, obsahuje-li odchylnou úpravu jiné ustanovení zákona v poměru zvláštního ustanovení (lex specialis) vůči obecnému. Význam druhého odstavce čl. 2 QCC ostatně nespočívá v „umožnění“ odlišné zákonné úpravy, ale ve vyloučení možnosti ujednat si „rozdělení nebo vydělení jmění“ bez zákonného zmocnění. Absence ustanovení korespondujícího s čl. 2 odst. 2 QCC tak nemá ve vztahu k právní úpravě svěřenského fondu žádnou relevanci.

Za zavádějící považujeme argument prof. Tichého, že jakkoli quebecká koncepce autonomního jmění spočívá na práci Lepaulleho, sám autor se od něj distancoval. To nikoli proto, že skutečný obsah takového „distancování se“ není zjevně přesně doložen, ale vzhledem k tomu, že předmětem odborného zájmu Lepaulleho nebylo posuzování alternativních modelů trustu podobných (trust-like) nástrojů, ale otázka, jakým způsobem implementovat anglický trust do kontinentálního evropského práva.[7] Lze podotknout, že autorům quebeckého občanského zákoníku, který vznikl cca deset let po jeho smrti, byla nepochybně tato skutečnost známa. Za stejně zavádějící považujeme tvrzení, že existují „názory významných quebeckých akademiků“ o nutnosti považovat fiducii za právnickou osobu. Zde zjevně rezonuje hypotéza quebecké profesorky Cumyn, podle které by fiducie, přestože nemá právní osobnost, mohla být ve vztahu k právům a povinnostem jí tvořícím považována za zvláštní „sujet de droit“, tedy jakýsi třetí typ právní entity vedle člověka a právnické osoby.[8] Jakkoli jde o zajímavou úvahu, k jejímuž hlubšímu rozboru není na tomto místě prostor, v žádném případě ji nelze interpretovat tak, že by relevantní hlasy v quebecké právní doktríně zamýšlely přiznat fiducii postavení právnické osoby ve smyslu českého práva.

Proč může nastat úpadek svěřenského fondu

Opět považujeme za nutné zdůraznit, že mezi českým svěřenským fondem a quebeckou fiducií na jedné straně a trustem common law na druhé straně existují naprosto zásadní koncepční rozdíly a že principy trustu principiálně na svěřenské fondy nebo fiducii nelze vztahovat.[9] Tato skutečnost přesto není často doceňována, což vede k mnoha zmatením. To se týká i otázky, zda může být osvědčen „úpadek svěřenského fondu“.

common law není „úpadek trustu“ myslitelný. Dle common law jsou dluhy vzniklé v souvislosti se správou trustu osobními dluhy správce (trustee), přičemž tomu svědčí právo po­užít k úhradě těchto dluhů majetek tvořící trust, pouze pokud představují řádně vzniklé náklady správy. Dluhy nemohou být nikdy „drženy v trustu“. Věřitelé takových pohledávek tedy mohou vždy uspokojit takovou pohledávku z osobního majetku správce, z majetku v trustu však jen sekundárně (nepřímo) v rozsahu, v jakém by sám správce mohl použít majetek v trustu na relevantní kompenzaci. To vyvolává v anglickém právu mnohé obtíže při exekuci či v insolvenci a mj. platí, že vznikla-li taková pohledávka překročením správcovy působnosti, nemůže ji správce kompenzovat z trustu, a v takovém případě se ani insolvenční věřitelé nemohou domáhat uspokojení takové pohledávky z trustu.[10]

Koncepce svěřenského fondu je však odlišná a nereflektuje „vnitřní logiku“ trustu common law. Svěřenský fond je tvořen jměním, souhrnem práv a povinností, přičemž dluhy vznikající v souvislosti se správou svěřenského fondu primárně nezatěžují osobní jmění správce, ale jmění tvořící svěřenský fond (zde zjednodušujeme a nereflektujeme důsledně dopady § 1419 a násl. o. z.). Takové jmění může být tedy i předluženo nebo upadnout do platební neschopnosti a může být předmětem insolvenčního řízení. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že stejně jako ve vztahu k majetku ve svěřenském fondu vykonává svěřenský správce vlastním jménem na účet fondu vlastnická práva, a tedy vystupuje mj. jako věřitel pohledávek, které jsou součástí jmění tvořícího svěřenský fond, ve vztahu k dluhům tvořícím svěřenský fond vystupuje svěřenský správce nutně jako dlužník. Pro účely insolvenčního zákona pak vystupuje svěřenský správce na pozici dlužníka, byť řešení úpadku nebo hrozícího úpadku se v takovém případě dotýká pouze majetku/jmění svěřenského fondu (nikoli jeho osobního jmění).

P. Zima s argumentem, že svěřenský fond není právnickou osobou, dovozuje, že se insolvenční zákon na majetek fondu nevztahuje.[11] Takový závěr je však zjevně nesprávný, protože dlužníkem z dluhů vzniklých v souvislosti se správou svěřenského fondu nepochybně není (ani nemůže být) svěřenský fond, ale svěřenský správce (který osobou je). Na tom nic nemění, že postavení dlužníka získává z titulu své funkce svěřenského správce. Prof. Tichý ve svém již výše odkazovaném článku dovozuje, že otázka insolvence quebecké fiducie činí v Kanadě problémy, avšak přitom zřejmě omylem odkazuje na místo, kde Smith hovoří o přístupu k trustům common law v kanadském insolvenčním zákoně, aby pak uzavřel: „Samozřejmě, pokud by [trust common law] byl osobou nebo alespoň představoval jmění, měl by jak majetek, tak dluhy, a mohl by se dostat do insolvence.“ Pak s odkazem na Cumyn doplňuje, že insolvence quebecké fiducie osvědčena být může.[12] Tak je tomu i u svěřenského fondu.

Proč není statut neměnný 

V článku „Svěřenské fondy – statut, institut věcného práva“ uveřejněném v květnovém čísle Bulletinu advokacie[13] vyjadřuje kolega Svejkovský nesouhlas se závěry prof. Tichého ohledně možnosti překvalifikovat svěřenský fond na právnickou osobu, s čímž v zásadě souhlasíme (viz výše). Nesouhlasíme však s jeho v tomto příspěvku též obsaženým závěrem o neměnnosti statutu svěřenského fondu.[14] Jde o otázku, které jsme se již dříve podrobně věnovali.[15]

Občanský zákoník zakládá v § 1469 působnost soudu změnit za určitých podmínek statut svěřenského fondu. Neobsahuje-li statut jiná pravidla, lze jej měnit pouze tímto postupem, tj. rozhodnutím soudu. V tomto ohledu mezi námi a dr. Svejkovským panuje shoda. Zásadní a praxí často řešenou otázkou však je, zda zakladatel svěřenského fondu může („navíc“) svým projevem vůle ve statutu upravit i jiná pravidla pro jeho změny. Dr. Svejkovský se zřejmě domnívá, že takový postup možný není. Argumentuje přitom především odkazem na § 978 o. z., podle kterého se od ustanovení třetí části občanského zákoníku lze odchýlit s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon. Tento argument však v daném případě není namístě, protože občanský zákoník nestanoví, že statut svěřenského fondu lze měnit pouze rozhodnutím soudu. Otázku, zda ke změnám statutu může dojít i jiným způsobem, prostě jen neupravuje.

Jde o podobnou situaci, kterou řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci Nadačního fondu Richarda Fuxy (sp. zn. 29 Cdo 3225/2016). V něm mj. uvedl, že ačkoli není u nadačních fondů (na rozdíl od nadací) výslovně stanovena možnost zakladatele vyhradit si sobě nebo některému z orgánů nadačního fondu možnost měnit zakládací listinu, z teleologického hlediska není důvodu, proč by zakladatel nadace měl možnost si toto oprávnění vyhradit a zakladatel nadačního fondu nikoli. Uzavřel proto, že takový stav by se neslučoval s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu. Uvážíme-li funkcionální podobu fundací a svěřenských fondů, která je v občanském zákoníku ještě více zdůrazněna zakotvením statutu jako základního normativního dokumentu svěřenského fondu plnícího podobnou roli jako zakladatelská právní jednání fundací, měla by být otázka možnosti jeho změn řešena v principu shodně jako otázka změn zakladatelských právních jednání fundací.[16] Neexistuje proto relevantní důvod upírat možnost zakladateli svěřenského fondu svým projevem vůle ve statutu vyhradit možnost změny jeho obsahu sám sobě, svěřenskému správci či jiné osobě.

Nelze souhlasit s dr. Svejkovským, že „neměnnost statutu je významným principem svěřenského fondu“. Podstatou svěřenského fondu je sloužit ke správě majetku vyčleněného za určitým účelem shodně jako různé formy fundací a trustů. S nezměnitelností ustavujícího právního jednání se však lze setkat pouze v rigidním německém nadačním právu, v absolutní většině jiných evropských i mimoevropských právních řádů tyto změny možné jsou. To samozřejmě neznamená, že možnosti těchto změn jsou neomezené a že nepodléhají určitým limitům. Ve většině právních řádů např. nelze měnit účel fundačních struktur.[17] Zároveň hrozí nebezpečí, že ponechá-li si zakladatel přílišný vliv na fundační/trustovou strukturu (např. ve formě možnosti měnit ustavující právní jednání), nemusí být taková struktura zcela nebo pro některé účely uznána z toho důvodu, že fakticky nedošlo k oddělení majetku, který ji tvoří, od vlastního majetku zakladatele. Tato problematika je komplexní a často se o ní diskutuje napříč jurisdikcemi. S ohledem na omezený prostor zde dále odkazujeme na náš starší článek, kde se těmto otázkám věnujeme podrobněji.

Proč vystupuje svěřenský správce na místě dědice

V článku „Svěřenský fond v kontextu dědického práva“ uveřejněném v loňském prosincovém dvojčísle Právních rozhledů se T. Mimrová, doktorandka z olomoucké právnické fakulty, zamýšlí nad režimem testamentárního svěřenského fondu.[18] Dochází mj. k závěru, že majetek vyčleněný do testamentárního svěřenského fondu není součástí pozůstalosti, avšak že přesto se „aplikují pravidla týkající se ochrany nepominutelných dědiců“. Toto řešení je tedy pokusem o jakousi „třetí cestu“ vztahu svěřenského fondu mortis causa a dědického práva. Podle našeho názoru však taková argumentace neobstojí.

Máme za to, že je nutné respektovat, že svěřenský fond byl v občanském zákoníku integrován do celkové struktury českého soukromého práva, včetně práva dědického. Proto stanoví-li § 1448 o. z., že svěřenský fond může být vytvořen též vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele pořízením pro případ smrti, je nutné respektovat povahu pořízení pro případ smrti. Pořízením pro případ smrti (§ 1491 o. z.) se zůstavuje právo na pozůstalost (tedy dědické právo) nebo právo na odkaz (srov. § 1494, 1498 a 1582 o. z.). Je-li jím vytvářen svěřenský fond, zakladatel tedy vyčleňuje majetek ve prospěch svěřenského fondu tak, že v jeho prospěch vyhradí dědické právo nebo nařídí odkaz. Jde tedy v zásadě o shodnou koncepci jako v případě založení nadace pořízením pro případ smrti ve smyslu § 309 ve spojení s § 311 o. z. (na jehož přiměřené použití ostatně odkazuje též § 1452 odst. 1 o. z.). Dědické právo i právo na odkaz vznikají smrtí zůstavitele, což reflektuje též § 1451 odst. 3 o. z., podle kterého též testamentární svěřenský fond vzniká smrtí zůstavitele (povšimněme si, že nikoli „smrtí zakladatele“).

Podle některých autorů však v případech, kdy je svěřenský fond vytvářen pořízením pro případ smrti, vytvoří určený majetek k okamžiku smrti zůstavitele svěřenský fond, aniž by se stal součástí pozůstalosti a aniž by se o něm vedlo dědické řízení.[19] Argumentují přitom v zásadě tak, že jinak by nemohl k datu smrti zůstavitele vzniknout svěřenský fond jako „nezávislé a oddělené vlastnictví“, avšak současně pomíjejí skutečnost, že by tento majetek mohl být představován dědickým právem nebo právem na odkaz. To má ve výsledku za následek, že zcela ignorují povahu pořízení pro případ smrti.

T. Mimrová bohužel tuto chybu opakuje, když dovozuje, že by se na testamentární svěřenský fond mělo nahlížet jako na darování pro případ smrti. Hlavním znakem darování pro případ smrti však je, že není považováno za pořízení pro případ smrti. Právě jeho odlišení od odkazu je důvodem existence jeho specifické úpravy. Závěr, podle kterého se na svěřenský fond vytvořený pořízením pro případ smrti má pohlížet jako na právní jednání, které není pořízením pro případ smrti, je vnitřně rozporný.

Závěr, podle něhož majetek tvořící testamentární svěřenský fond přechází „mimo pozůstalost“, též přímo popírá § 1492 o. z., podle kterého pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice. České dědické právo totiž omezuje právo na vyrovnání povinného dílu čistou hodnotou pozůstalosti s tím, že dorovnání se nepominutelní dědicové mohou domáhat jen vůči dědicům. Mimrová zjevně považuje tento výsledek za nežádoucí, a tak dospívá ke spíše intuitivnímu závěru, že „předmětem testamentárního svěřenského fondu může být pouze majetek, na který se omezení k ochraně nepominutelných dědiců nevztahují“. Tím však jen projevuje zásadní nepochopení dědického práva. Nepominutelný dědic nemá právo k určité části majetku zůstavitele, ale jen právo na dorovnání hodnoty povinného dílu. Mimrová zde však mimoděčně naráží na hlubší téma ochrany nepominutelných dědiců ve vztahu k právním jednáním, která nejsou pořízením pro případ smrti, jemuž jsme se věnovali v jiném našem příspěvku, který bohužel zřejmě ušel pozornosti Mimrové a na který zde z důvodu omezeného prostoru jen odkazujeme.[20]

Závěrem

Právní praxe se při využívání svěřenských fondů postupně osměluje a překonává počáteční stadium váhání a nejistoty. Zároveň se naplno projevují specifika fungování těchto majetkových struktur v českém právním prostředí. Do budoucna lze očekávat množství dalších otázek, na které se budou hledat odpovědi. Přitom je třeba mít na paměti, že český svěřenský fond není common law trust a není ani quebecká fiducie. To v řadě ohledů omezuje přenositelnost argumentace zahraničními autory, kteří své závěry udělali podle cizího „podkladového“ práva. Za efektivnější tak považujeme vypořádat se primárně s argumenty, které byly předloženy na bázi českého práva, což mnozí ke škodě věci příliš nečiní.

 

JUDr. Vlastimil Pihera, Ph.D., působí jako advokát a partner v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík a na Ústavu státu a práva. 

Doc. JUDr. Kateřina Ronovská, Ph.D., je docentkou občanského práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.


[1] V řadě ohledů tak činíme pouze stručně, neboť jsme se k řadě otázek podrobně vyjadřovali na stránkách odborných knih a časopisů, na které tímto odkazujeme. Viz např. V. Pihera, K. Ronovská in J. Spáčil a kol.: Věcná práva, Katastr nemovitostí, Správa cizího majetku, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2018, str. 268-291; V. Pihera, K. Ronovská: Fundační principy a hranice jejich flexibility, K otázce možnosti dodatečných změn podmínek fungování svěřenských fondů a fundací, Právník č. 9/2018, str. 705-722; K. Ronovská, V. Pihera: (Ne)pominutelný dědic, Kontroverze, rizika a možnosti změn, Právní rozhledy č. 15-16/2019, str. 520-525.

[2] L. Tichý: Vlastnictví bez vlastníka v českém svěřenském fondu (skica na margo trustu v českém právu), Bulletin advokacie č. 3/2020, str. 18-24.

[3] Absence právní osobnosti je základním rozlišovacím kritériem mezi nadačním fondem (právnickou osobou) na straně jedné a svěřenským fondem (trustovou strukturou) na straně druhé.

[4] Srov. N. Kasirer: Translating Part of France’s Legal Heritage: Aubry and Rau on the Patrimoine, Revue générale de droit, 38 (2), str. 453-493, dostupné na https://doi.org/10.7202/1027043ar.

[5] Blíže srov. např. F. Jakoby: Das private Amt, Mohr Siebeck, 2006, str. 17. Pojmu „Sondervermögen“ je využíváno např. pro označení právního režimu majetku u tzv. nesamostatných nadací (unslebstständige Stiftungen), které jsou hojně využívány v Německu, viz R. Hüttemann, P. Rawert in von Stauningers Kommentar zum BGB, § 80-89, Stifungsrecht, de Gruyter, 2010, str. 102 a násl. Tamní právní doktrína nicméně v žádném případě nedospěla k závěru, že by byla dovozena samostatná právní osobnost těchto struktur.

[6] F. Barriére: The French fiducie, or the chaotic awakening of a sleeping beauty, in L. Smith: Re-imagining the Trust, Trust in Civil Law, Cambridge University Press, 2012, str. 238.

[7] L. Smith: Trust and Patrimony, in R. Valsan (ed.): Trusts and patrimonies, Edinburgh University Press, Edinburgh 2015, str. 58.

[8] M. C. Cumyn: La fiducie noveau sujet do droit? in J. Beaulne: Mélanges Ernest Caparros, Wilson and Laufer, Montreal 2002, str. 142, cit. dle Y. Emerich: The civil law trust: a modality of ownership or an interlude in ownership? in L. Smith: The world of the trust, Cambridge University Press, 2013, str. 37.

[9] V. Pihera, K. Ronovská: Fundační principy a hranice jejich flexibility, K otázce možnosti dodatečných změn podmínek fungování svěřenských fondů a fundací, Právník č. 9/2018.

[10] Op. cit. sub 7, str. 48.

[11] P. Zima in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2019, str. 1518.

[12] Op. cit. sub 7, str. 56.

[13] J. Svejkovský: Svěřenské fondy – statut, institut věcného práva, Bulletin advokacie č. 5/2020, str. 36-39.

[14] Tento závěr zazněl již in J. Svejkovský, R. Marek a kol.: Správa cizího majetku v novém občanském zákoníku, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 509.

[15] Op. cit. sub 9.

[16] Blíže srov. K. Ronovská, V. Pihera: K možnosti změny zakládací listiny (včetně změn účelu) nadačního fondu, Právní rozhledy č. 15-16/2018.

[17] V českém fundačním právu je dokonce přípustný i tento postup, pokud je to v souladu s vůlí zakladatele.

[18] T. Mimrová: Svěřenský fond v kontextu dědického práva, Právní rozhledy č. 23-24/2019.

[19] M. Kocí in J. Švestka, J. Fiala, J. Dvořák (eds.): Občanský zákoník, Komentář, Sv. III (§ 976 až 1474), 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 1198; nebo op. cit. sub 11, str. 1518.

[20] K. Ronovská, V. Pihera: (Ne)pominutelný dědic, Kontroverze, rizika a možnosti změn, Právní rozhledy č. 15-16/2019.

Go to TOP