Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2020, 368 stran, 490 Kč.

Data jsou ropou 21. století, říkají mnozí.[1] Práce s daty, ochrana dat, a zvláště pak pravidla nakládání s osobními údaji, tedy právně i eticky nejcitlivější podmnožinou dat, jsou disciplínou, která v posledních letech zažívá dynamický rozvoj. A s ním přichází i právní regulace. Má mnoho podob a několik úrovní. Najdeme ji v právu soukromém i v právu veřejném, na úrovni unijní i na úrovni národního práva. Má aspekty ústavní, správněprávní, civilistické i trestněprávní. Zabývají se jí specializované úřady, soudy, advokátní kanceláře, ale i běžní podnikatelé v každodenním životě. V právní praxi i akademické sféře už lze nepochybně hovořit o svébytné disciplíně „datového práva“ a jejích podoborech.

Jedním z takových podoborů je ochrana osobních údajů. Na úrovni unijní regulace v ní hraje klíčovou roli tzv. obecné nařízení o ochraně osobních údajů (2016/679), a dále směrnice o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV (2016/680).

Český zákonodárce zmíněnou směrnici provedl a na obecné nařízení reagoval dlouho očekávaným zákonem č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, jenž nabyl účinnosti dnem svého vyhlášení, dne 24. 4. 2019. Jde o zákon strukturálně, terminologicky a samozřejmě především svým účelem úzce spojený s bezprostředně závazným a vnitrostátně přímo použitelným obecným nařízením a jako takový, tedy spolu s obecným nařízením a v jeho světle, je třeba jej číst a aplikovat (ostatně zákon samotný velmi často přímo na jednotlivá ustanovení obecného nařízení odkazuje).

Kolektiv šesti autorů přináší komentář tohoto nového zákona. Jde o počin odvážný, neboť jdou s kůží na trh jako jedni z prvních. Již po prvním projití hutného textu však čtenář zjistí, že jde také o počin zdařilý. Slabinou některých českých komentářů bývá, že končí přesně tam, kde začínají opravdové výkladové problémy. Nic takového však neplatí o díle zde anoncovaném. Autoři výkladové problémy hledají a identifikují a vesměs také nabízejí svůj pohled na jejich řešení. Nikdo nemůže zaručit, že právní praxe a zejména judikatura všechny jejich názory přijme; v každém případě však lze praktikům v oboru ochrany osobních údajů doporučit, aby se s názory autorů seznámili a „odpíchli“ od nich své vlastní úvahy při řešení konkrétních problémů.

Sestava autorů je, dá se říci, „firemní“ – pět z nich jsou tak či onak spojeni s českou odnoží mezinárodní poradenské firmy PricewaterhouseCoopers, ať již jako advokáti, nebo specialisté na ochranu osobních údajů a manažeři působící v této oblasti. Pouze Jakub Klodwig je „cizí“ (působí jako advokát u MT Legal, s. r. o., a je doktorandem na brněnské právnické fakultě). To, že autoři jsou vesměs z jedné líhně, je kvalitě komentáře a konzistenci názorů v něm prezentovaných jen ku prospěchu. Z textu je vidět, že prošel důkladnou vnitřní diskusí a oponenturou a drží se víceméně jednotného stylu. Rovněž je třeba ocenit rozhled autorů v jednotlivých oblastech práva, jichž se ochrana osobních údajů dotýká. Ostatně, samotný komentovaný zákon je „multidisciplinární“ – zahrnuje detailní úpravu povinností a práv správců, zpracovatelů a subjektů údajů, s velkými přesahy zejména do soukromého práva (jakkoli samotná úprava ochrany osobních údajů v pojetí obecného nařízení má spíše veřejnoprávní povahu), jednotlivé „resortní“ zvláštnosti (např. využití osobních údajů pro novinářské účely nebo pro účely akademického, uměleckého nebo literárního projevu, nakládání s osobními údaji v systému trestní spravedlnosti či při zajišťování bezpečnosti České republiky) až po institucionální úpravu (postavení Úřadu pro ochranu osobních údajů) a sankční režim (přestupky na úseku ochrany osobních údajů).

Struktura komentáře nevybočuje z osvědčených zvyklostí – jsou komentovány jednotlivé paragrafy a v rámci nich tam, kde je to namístě, detailněji jednotlivé odstavce či věty. Po textu příslušného paragrafu následují relevantní úryvky z důvodové zprávy k návrhu zákona. Ta zde může mít významnou interpretační hodnotu, ovšem u některých ustanovení zákona je třeba zohlednit, že byla oproti vládnímu návrhu významně změněna a dopracována, např. pasáže týkající se již zmíněného využití osobních údajů pro novinářské účely nebo pro účely akademického, uměleckého nebo literárního projevu. Poté následuje vždy vlastní výklad autorů, zpravidla i obsahově členěný podle jednotlivých problémových okruhů a sporných otázek. Pokud jsou k dispozici, jsou na závěr komentáře k příslušnému paragrafu otištěny i výňatky z dostupné judikatury, a to jak Soudního dvora EU, tak českých obecných soudů (zejména správních, avšak výjimečně i civilních) a Ústavního soudu. Komentář je opatřen pečlivým věcným rejstříkem i seznamem relevantní judikatury. I literatura a jiné odborné zdroje, jež autoři citují, naznačují, že mají o komentované materii důkladný a vskutku mezinárodní přehled.

Nezbývá než shrnout, že světlo světa spatřilo zdařilé odborné dílo, které se – doufejme – dočká i dalších vydání.

JUDr. PhDr. KAREL ŠIMKA, LL.M., Ph.D. soudce Nejvyššího správního soudu

[1] Např. Pavel Kysilka v rozhovoru pro Hospodářské noviny z 25. 10. 2018, elektronicky dostupné (placeně) na https://archiv.ihned.cz/c1-66308240-data-jsou-ropou-21-stoleti-maji-dnes-nejvetsi-hodnotu-svetove-top-firmy-umi-udaje-svych-klientu-vyuzit-a-vydelat-maximum-rika-pavel-kysilka.