Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 3. září 2020 částečně zrušil dřívější rozsudek Tribunálu ve věci C-742/18 P týkající se vyloučení některých nákladů vzniklých České republice v oblasti zemědělství z financování EU. V červnu 2016 přijala Komise rozhodnutí, kterým vyloučila z financování EU určité výdaje vzniklé České republice v oblasti zemědělství. Celková částka vyloučená z financování EU činila 30 206 401,58 EUR a skládá se ze tří hlavních položek.

Zaprvé, Komise stanovila, že kontrolní systém zavedený Českou republikou, pokud jde o přímé platby subvencí (na plochu) majitelům pozemků, byl nedokonalý, jelikož míra nesrovnalostí zjištěná po kontrolách pomocí dálkového průzkumu prováděných českými orgány byla podstatně nižší než těch, které byly zjištěny po tradičních kontrolách na místě. Z tohoto důvodu se Komise domnívala, že Česká republika porušila pravidla EU[1] platná v této oblasti. V důsledku toho Komise odmítla financovat z Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) na finanční roky 2013–2015 platby za pozemky provedené Českou republikou v hodnotě 462 517,83 EUR.

Zadruhé, Komise zjistila, že Česká republika zpětně financovala určité investiční projekty ve vinařském odvětví, čímž porušila finanční předpisy EU. Podle Komise se navíc kontroly provedené českými orgány u těchto projektů ukázaly jako nedostatečné. Z tohoto důvodu Komise vyloučila z financování EZZF na finanční roky 2011–2014 náklady vzniklé Praze v souvislosti s prováděním investičních projektů v odvětví vína v hodnotě 636 516,20 EUR.

Zatřetí, Komise dospěla k závěru, že Česká republika porušila zákonné požadavky na správu vyplývající z právních předpisů EU v oblasti zemědělství, jejichž cílem je zajistit, aby zemědělci využívající dotace EU plně dodržovali své povinnosti vyplývající ze společné zemědělské politiky EU (SZP). Komise proto odmítla financovat z EZZF na finanční roky 2011–2014 náklady vzniklé České republice v souvislosti s výkonem SZP v celkové výši 29 485 561,38 EUR.

Česká republika podala proti rozhodnutí Komise žalobu k Tribunálu. Rozsudkem ze dne 13. září 2018 Tribunál částečně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise vyloučila z financování EZZF z důvodu nesplnění zákonných požadavků na správu pro rok podání žádosti 2010 náklady vzniklé České republice ve výši 6 356 909,30 EUR ve vztahu k rozpočtovému roku 2011. Pokud však jde o zbývající část žaloby České republiky, Tribunál potvrdil rozhodnutí Komise.

Česká republika podala proti rozsudku Tribunálu kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru EU.

Ve svém rozsudku, pokud jde o údajnou nedokonalost kontrolního systému zavedeného Českou republikou a o přímé platby subvencí (ploch) vlastníkům pozemků, Soudní dvůr EU uvádí, že pouhý rozpor mezi mírou nesrovnalostí zjištěných po tradiční kontrole na místě a po kontrolách pomocí dálkového průzkumu sám o sobě nemůže vést k vážným a důvodným pochybnostem o účinnosti dálkových kontrol na místě snímání prováděných Českou republikou (bod 73 rozsudku).

V důsledku toho SD EU shledal, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil rozhodnutí Komise v tomto bodě a zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž je ovlivněn touto chybou, pokud jde o platby na plochu provedené Českou republikou v hodnota 462 517,83 EUR za účetní období 2013–2015 (74 a 142).

Zadruhé, pokud jde o kontroly prováděné českými orgány v souvislosti s určitými investičními projekty v odvětví vínařství, Soudní dvůr zdůrazňuje, že na rozdíl od přístupu, který Komise zaujala ve svém rozhodnutí, příslušné právní předpisy EU[2] nevyžadují, aby členské státy prováděly systematické kontroly, ale umožňuje jim provádět kontroly pomocí odběru vzorků (134).

Soudní dvůr EU se proto domnívá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil rozhodnutí Komise v tomto bodě (135). V důsledku toho SD EU zrušil rozsudek Tribunálu v rozsahu, v němž je touto chybou ovlivněn, pokud jde o náklady vzniklé České republice v souvislosti s prováděním investičních projektů v odvětví vínařství v hodnotě 636 516,20 EUR za rozpočtové roky 2011–2014 (142).

Soud mimo to konstatuje, že stav řízení mu neumožňuje vydat konečné rozhodnutí v bodech rozsudku Tribunálu ovlivněných nesprávným právním posouzením, a proto vrací věc Tribunálu k novému posouzení těchto bodů (142). Nakonec Soud zamítá zbývající části kasačního opravného prostředku České republiky (142).

Zdroj: Soudní dvůr EU
Foto: Pixabay

[1] Nařízení 1122/2009/EC.

[2] Nařízení 555/2008/EC.