C. H. Beck, Praha 2020, 168 stran, 390 Kč.

Kniha Tomáše Grygara, vydaná v edici Právní instituty nakladatelstvím C. H. Beck, se zabývá velmi potřebným právním tématem řízení o přestupku právnických osob, které jinak zůstává ve stínu řízení o přestupcích lidí. Je však velmi aktuální, protože naplnění teze, že trestní právo má být až tím nejzazším prostředkem ochrany práva, logicky vede k tomu, že příslušné delikty nezůstanou bez sankce, ale z oblasti trestního práva se přesunou do práva přestupkového. Přičemž delikty právnických osob, především podnikajících, mohou mít závažné společenské následky. Téma je tedy aktuální a nanejvýš potřebné. A vzhledem k tomu, že základní právní úprava je z roku 2016, není ani výběr obdobné právnické literatury na trhu.

Kniha pokrývá celou problematiku řízení o přestupcích právnických osob. Člení se do deseti kapitol: 1. Úvod a metodologie, 2. Odpovědnost a zavázanost právnické osoby za přestupek, 3. Právnická osoba a právo na obhajobu v řízení o přestupku: základní východiska, 4. Procesní jednání (úkony) právnické osoby v řízení o přestupku, 5. Konkurence řízení o přestupku právnické osoby s trestním řízením proti právnické osobě pohledem zásady ne bis in idem, 6. Přechod odpovědnosti právnické osoby na právního nástupce a jeho procesní konsekvence, 7. Specifika dokazování, 8. Zákaz zrušení, zániku a přeměny obviněné právnické osoby v přestupkovém řízení, 9. K ústavní (ne)slučitelnosti nepravé retroaktivity v otázce promlčení přestupků, 10. Závěr.

Největším přínosem jsou části, které se věnují sporné aplikační praxi. Je to např. část věnující se zákazu trestání dvakrát ve stejné věci z pohledu rozdílu důsledků totožnosti skutku fakticky či de iure. Autor zde preferuje faktickou totožnost v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), zatímco Nejvyšší správní soud (NSS) preferuje totožnost právního hodnocení skutku, a tím NSS umožňuje vícenásobné potrestání přestupce za jedno jednání podle různých zákonů (např. zákon o vodách, zákon o odpadech, zákon o ochraně životního prostředí). Tím však NSS fakticky popírá zásadu zákazu trestání vícekrát ve stejné věci z hlediska vzájemně se prolínajících přestupků.

Další velmi zajímavá část z pohledu přestupkového i trestního práva je prolínání téhož jednání jako trestného činu i správního deliktu. I zde platí zákaz trestat dvakrát za stejnou věc. Ovšem problém zde je ve vztahu k daňovým deliktům, které nejsou přestupky, v případě uložení daňového penále, ale lze je posoudit jako správní delikt a penále jako sankci. I zde autor preferuje s odvoláním na judikaturu ESLP a NSS zásadu, že uložení daňového penále jako zvláštního způsobu správního trestání je rozhodnutím o trestu, tedy to, že je již nemožné vyvození trestněprávní odpovědnosti za daňový trestný čin. Ovšem tento přístup by měl být obousměrný, jak z pohledu správního trestání, kde rozhoduje NSS, tak i z pohledu trestního práva, kde rozhoduje Nejvyšší soud (NS). A zde není jednotný přístup, když NS rozhodl ve velkém senátu, že uložení daňového penále nevylučuje možnost trestního postihu (usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016). Sjednotit výklad může jen Ústavní soud.

Rovněž přínosná z pohledu veřejného práva, ale i s prolínáním do civilního práva, je část věnující se problematice zastupování právnické osoby statutárním orgánem či jinou osobu v přestupkovém řízení. Zde je uvedena aktuální judikatura – rozsudek NS ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, který se sice týká hmotněprávních otázek zastupování právnické osoby statutárním orgánem, ale má i dopad ve správním procesu. Nejvyšší soud uvedl: „Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. zakotvil jednání statutárních orgánů právnických osob tak, že jde o zastoupení právnické osoby. Zastoupení členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu (sui generis), na něž lze užít všeobecná ustanovení o zastoupení (§ 436-440 o. z.), jestliže zákonná úprava dotčené právnické osoby nestanoví jinak. Na takové zastoupení však nedopadá úprava smluvního zastoupení (§ 441-456 o. z.) ani úprava zastoupení zákonného (§ 457-488 o. z.).“

Autor se v knize zabývá i otázkou, zda může zastupovat právnickou osobu statutární orgán, který je sám ve věci obviněn z přestupku jako fyzická osoba nebo má vystupovat jako svědek. Přitom však právnická osoba tvrdí, že žádná škoda jí nevznikla. Z analogického trestního řízení je totiž známo, že policie a státní zastupitelství při realizaci své legendy o určitém údajném trestném činu se snaží vnutit údajným poškozeným to, aby uplatnili škodu, která nevznikla. Dochází tak k tomu, že jsou proti vůli rady a zastupitelstva obcím jako právnickým osobám vnucováni opatrovníci ustanovení orgány činnými v trestním řízení, kteří uplatňují nedůvodně škodu. Jde tak o zásadní narušení práva na samosprávu územních celků. Něco obdobného se může stát i v přestupkovém řízení.

Rovněž přesah mimo správní právo má i otázka v části 5.3 díla, zda vyloučení možnosti potrestat za přestupek osobu, proti které bylo zahájeno trestní řízení, je odlišné od dřívější úpravy, kdy se hovořilo o trestním stíhání. Trestní řízení proti osobě totiž zahrnuje dva nutné požadavky – existenci trestního řízení a zároveň zaměření tohoto řízení proti konkrétní osobě.

Zde jde o výklad a aplikaci trestněprávních norem hmotného práva. Je samozřejmé, že trestní řízení obsahuje i úsek před trestním stíháním – prověřování. Je však otázkou, zda o prověřování lze hovořit již jako o trestním řízení proti konkrétní osobě, nebo zda jde o trestní řízení ve věci, byť je uvažováno o nějakém podezřelém. Ovšem prověřování někdy trvá i velmi dlouhou dobu – roky. Jde o zcela neveřejnou část, kdy pro neexistenci obviněného, ale jen podezřelého, ještě neexistuje ani obhajoba. Navíc podezřelých může být postupně více, a přitom o tom ani nemusí vědět. A samozřejmě o tom, že je někdo podezřelý, policie ani státní zastupitelství neinformují správní úřady, které vedou přestupkové řízení. To vše vede k závěru, že nový pojem trestní řízení proti právnické osobě se z pohledu aplikace v rámci přestupkového práva fakticky musí aplikovat jako trestní řízení ve fázi trestního stíhání. Autor zde uvádí vyčerpávajícím způsobem dostupnou literaturu i interpretační spornost tohoto ustanovení.

V části 8 se autor mimo jiné zabývá zákazem zrušení právnické osoby. Snad mohlo být zmíněno, že je nutné jinak přistupovat ke zrušení z rozhodnutí samotné právnické osoby a z rozhodnutí jiných orgánů – např. v rámci insolvenčního řízení při skončení konkursu obchodní korporace. Je totiž zřejmé, že v konkursu lze těžko očekávat uspokojení pokuty za přestupek, leda by šlo o pohledávku za podstatou a podstata byla dostatečně velká. Navíc je otázkou, zda zákonná ustanovení o zrušení obchodní společnosti při skončení konkursu v konkurenci s přestupkovým zákonem nemají přednost podle pravidla, že speciální zákon má přednost před obecným. A insolvenční zákon lze vnímat jako zákon speciální.

Kniha má vysokou kvalitu, zajímavé téma a zaplnila poptávku po monografii na toto téma.

doc. JUDr. ZDENĚK KOUDELKA, Ph.D., advokát v Brně