Aby mohl závazek splněním zaniknout, plnění musí být zpravidla řádné a včasné. V případě plnění peněžitého dluhu nikoli předáním peněžní hotovosti do rukou věřitele či poštovním poukazem, nýbrž prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, může nastat v praxi problém při určení okamžiku splnění, a to i s ohledem na skutečnost, že v mezidobí došlo k judikatornímu posunu.

Splnění je jednou z právních skutečností způsobující zánik závazku. Obecně závazek zaniká včasným a řádným splněním dluhu (§ 1908 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), v některých případech může zaniknout i samotným prodlením (u fixních smluv), ale i pozdním splněním či plněním předčasným.[1] Smlouva definuje, co je považováno v tom konkrétním závazku za splnění „řádné“ a „včasné“, případně to určuje příslušná právní úprava. Smluvní strany mají širokou volnost při sjednávání parametrů plnění, avšak sjednané podmínky potom dlužník musí dodržet a takto specifikovaná „řádnost“ a „včasnost“ je závazná.

Subjekty plnění jsou až na výjimky samotný dlužník a věřitel. Kromě dlužníka může věřiteli sjednané plnění poskytnout ručitel či jiná osoba dluh zajišťující, příp. se souhlasem dlužníka to může být i jiná třetí osoba. Věřitel pak musí plnění od těchto třetích osob přijmout. Příjemcem plnění bývá zejména sám věřitel. Dlužník však je oprávněn poskytnout plnění i tomu, kdo se prokáže dokladem od věřitele, že může předmětné plnění přijmout, nebo vydá-li mu řádnou kvitanci. Nelze opominout ani složení předmětu plnění do soudní úschovy v případě nemožnosti standardního plnění vůči věřiteli.

Předpokladem řádného splnění dluhu je mj. i jeho splnění ve stanoveném místě. Místem plnění je to, v němž má dlužník povinnost závazek splnit. Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem (§ 1954 o. z.). Pořadí pravidel, stanovujících místo plnění, vyplývá ze zákonné úpravy. Primárně se postupuje podle dohody stran a nevyplývá-li místo plnění ze smlouvy, aplikují se příslušná ustanovení zákona. Ujednají-li účastníci místo plnění, nelze věřitele nutit, aby přijal plnění v místě jiném, rovněž ani dlužníka nelze přimět, aby plnění v jiném místě poskytl. Pokud však věřitel plnění v jiném místě přijme, dluh tímto zanikne.

Místo plnění tedy může vyplývat přímo ze samotné smlouvy, anebo je stanoveno v zákoně. Smluvní splniště může být sjednáno výslovně, když smluvní strany ve smlouvě výslovně uvedou konkrétní místo plnění, anebo nevýslovně, vyplývá-li místo plnění přímo z povahy závazku. Naproti tomu zákonné splniště může být s obecnou úpravou místa plnění ve smyslu § 1955 o. z., kam lze podřadit donosnost u peněžitých dluhů, odnosnost u nepeněžitých dluhů a příslušnost k závodu či provozovně, a dále pak se speciální úpravou, kde pro jednotlivé smluvní typy existují jedinečná řešení pro konkrétní situace (například § 2090 o. z. předání prvnímu dopravci). [2]

Určené místo plnění se stává součástí obsahu závazku v době jeho vzniku. Následně se většinou nemění.

Peněžitý dluh tak může dlužník plnit fyzickým odevzdáním finanční hotovosti do rukou věřitele, prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, anebo poštovním poukazem.

Výjimku představují platby, které převyšují 270 000 korun, u nichž zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, v § 4 odst. 1 stanoví, že musí být vždy provedeny bezhotovostně prostřednictvím peněžního ústavu.[3]

Bezhotovostní úhrady jsou v současné době běžnou praxí. Ve smlouvách jsou často obsažena ujednání, že platba dlužníka má být poukázána na konkrétní bankovní účet věřitele. Takový způsob placení standardně bývá i součástí obchodních podmínek. V praxi se i ve smlouvách často vyskytují případy, kdy je uvedeno několik variant splnění dluhu, z nichž má samotný dlužník možnost zvolit si, jakým způsobem bude plnit, zda zaplatí v hotovosti nebo na účet či poštovní poukázkou. Na tento případ plně dopadá úprava zakotvená v ust. § 1957 o. z.

Dohodnou-li strany, že dlužník bude platby poukazovat na ujednaný účet věřitele, došlo mezi nimi k dohodě o místě plnění závazku. V takovém případě pak dluh zanikne připsáním poukázané částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele (§ 1957 odst. 1 o. z.). Místem plnění lze stanovit i účet třetí osoby, nemusí se vždy bezpodmínečně jednat o účet vedený na jméno věřitele.

V případech, kdy dlužník nedodrží stanovený způsob úhrady, není věřitel povinen plnění přijmout. Avšak přijme-li jej, resp. neodmítne jej, jde o splnění, na jehož základě dluh zanikne. Vzhledem k tomu, že ale byla porušena smlouva, mohl by se věřitel po dlužníkovi následně domáhat vzniklé škody (například vzniklých nákladů).

Dalším v praxi se vyskytujícím případem porušení smlouvy je platba na jiný účet věřitele. Jde sice o platbu vadnou, avšak pokud věřitel platbu přijme (bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl zjistit, že dlužník poukázal plnění na jeho účet odlišný od účtu, na který měl dle dohody plnit, peníze dlužníkovi nevrátí), dojde k opět zániku dluhu splněním.

Judikatura týkající se plnění poukázaného na nesprávný účet se postupem času vyvinula. Soudní praxe dříve rigidně zastávala názor, že úhrada dluhu na účet věřitele odlišný od účtu, na nějž podle smlouvy mělo být plněno, nezakládá účinky splnění dluhu, neboť účinky splnění peněžitého závazku mohou nastat pouze připsáním částky na sjednaný konkrétní účet věřitele.[4] Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR však dne 16. 1. 2013 dovodil, že pokud věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dlužník dle dohody plnit), tyto peněžité prostředky dlužníkovi nevrátí, lze mít za to, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval; v takovém případě zanikne dlužníkův závazek (neplyne-li z uzavřené smlouvy něco jiného) dnem připsání poukázané částky na účet věřitele.[5]

Za řádné splnění dluhu pak nelze považovat ani plnění, které bylo poukázáno na jiný než sjednaný účet, ke kterému věřitel nemá dispoziční oprávnění. Zašle-li dlužník platbu na účet, který patří třetí osobě, nelze toto plnění považovat za řádné splnění, na jehož základě by závazek zanikl. Jiná situace však nastává za situace, kdy dlužník poukázal platbu na jiný účet z důvodu, že vycházel z nesprávných údajů, které mu poskytl věřitel. V tomto případě se věc posuzuje v souladu s principem důvěry[6] ve prospěch dlužníka a dluh se považuje za splněný i přesto, že účet náleží třetí osobě.[7]

S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR peněžitý dluh plněný prostřednictvím peněžního ústavu je tedy považován za splněný okamžikem připsání částky na účet peněžního ústavu věřitele, resp. dluh zanikne okamžikem, kdy je částka v dispozici věřitele.[8]

JUDr. Marie Rychtářová, autorka je místopředsedkyní Okresního soudu ve Strakonicích
JUDr. Hana Jandová, autorka je asistentkou soudce
Foto: Pixabay

[1] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3037/2008
[2] podrobněji srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1954.
[3] Tento limit se však nevztahuje na platby uvedené v § 3 odst. 2 shora uvedeného zákona (např. platby uskutečňované podle daňového řádu nebo celního zákona, platby důchodů a pojistného, povinné platby vyplývající z pracovněprávních vztahů, platby přijaté soudním exekutorem), příp. další výjimky mohou vyplývat ze zvláštních předpisů, kterým je např. zákon o veřejných držbách či zákon o loteriích.
[4] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2009 sp. zn. 32 Cdo 1604/2008
[5] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3065/2009
[6] nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09
[7] rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4264/2009
[8] analogicky usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3616/2016 a ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 [R 120/2019 civ.]