Zásadní výročí musíme dalším advokátním generacím připomínat

„Při letošním vzpomínání na dobu před 30 lety jsem si na svém osudu uvědomila, co pro mne daná éra znamenala,“ vyznala se ve svých vzpomínkách na 1. červenec roku 1990, jinak také přelomový okamžik ve výkonu profese českých advokátek a advokátů, doktorka Irena Schejbalová. Stejně jako pro více než tisícovce příslušníků tohoto stavu i jí přinesl tento den oprávnění poskytovat veškerou právní pomoc, ale hlavně, otevřít si soukromou praxi. Proto patřila mezi advokáty a advokátky, kterých se Advokátní deník zeptal, jak tento zásadní okamžik a následujících 30 let prožili, jak na tuto dobu vzpomínají, co mají na současné advokacii rádi i co jim vadí a jaká by – podle jejich názoru – mohla advokacie být za dalších 30 let… Společně s JUDr. Schejbalovou zavzpomínal v pátém pokračování našeho miniseriálu i JUDr. Petr Poledník.

JUDr. Irena Schejbalová

„Při letošním vzpomínání na dobu před 30 lety jsem si na svém osudu uvědomila, co pro mne daná éra znamenala,“ vyznala se ve svých vzpomínkách na 1. červenec roku 1990, jinak také přelomový okamžik ve výkonu profese českých advokátek a advokátů, doktorka Irena Schejbalová. Stejně jako pro více než tisícovce příslušníků tohoto stavu i jí přinesl tento den oprávnění poskytovat veškerou právní pomoc, ale hlavně, otevřít si soukromou praxi. Proto patřila mezi advokáty a advokátky, kterých se Advokátní deník zeptal, jak tento zásadní okamžik a následujících 30 let prožili, jak na tuto dobu vzpomínají, co mají na současné advokacii rádi i co jim vadí a jaká by – podle jejich názoru – mohla advokacie být za dalších 30 let… Společně s JUDr. Schejbalovou zavzpomínal v pátém pokračování našeho miniseriálu i JUDr. Petr Poledník.   

Při letošním vzpomínání na dobu před 30 lety jsem si na svém osudu uvědomila, co pro mne daná éra znamenala. Pocházím z rodiny advokáta, JUDr. Františka Hejného, jehož komunistická zvůle 50. let uvěznila a vyloučila z profese, kterou miloval a vážil si jí. Tato situace pak postihla jak moji matku, tak mne samotnou, neboť moje cesta do advokacie byla poněkud delší. Díky dědečkovi jsem velmi toužila stát se advokátkou, ale nebylo mi to hned po studiích umožněno.

Ale když jsem dědečkovi mohla po revoluci v roce 1989 říct, že je účasten soudních rehabilitací, oba jsme vycítili, že se mi dveře do advokacie otevírají, což se do té doby považovala za nemožné. O to s větší úctou a pokorou jsem vstoupila do řad advokátních koncipientů a stala se tak součástí advokátního stavu, čehož si neskutečně vážím dosud. Škoda, že někteří ze současných nových kolegů si neuvědomují, že ne vždy bylo jednoduché stát se advokátem a mnohým z nás se to málem nikdy nepovedlo.

Je proto třeba si připomínat významná výročí v historii advokacie, třeba právě to, které připadlo na první červencový den.

 

V evropském i světovém kolotoči právních služeb česká advokacie obstála, říká JUDr. Petr Poledník

JUDr. Petr Poledník

Do advokacie jsem nastoupil v srpnu 1976 a po jednoroční vojenské službě od září 1977 jsem v advokacii doposud.

Měl jsem v profesním životě to štěstí, že jsem byl jako koncipient přidělen rozhodnutím tehdejšího výboru krajského sdružení advokátů ke školiteli JUDr. Vladimíru Dvořákovi (1911-1993). Nejen v tom, že mě uvedl do základů a tajů advokacie, ale také proto, že sám byl ještě pamětníkem svobodné advokacie, a to od roku 1934 jako koncipient a posléze jako advokát. Byl jsem také svědkem častých schůzek a setkání s jeho vrstevníky a advokáty v tehdejší advokátní poradně č. 1 v Brně, jako byli JUDr. Eduard Göpfert, JUDr. Zdeněk Steinmann a další, kteří vyprávěli o tom, jaké to v té soukromé advokacie bylo.

Po pravdě jsem tomu tehdy moc nerozuměl, neboť na rozdíl od agendy v advokátní poradně, která se týkala rodinného práva, občanského práva a trestního práva, byla agenda v předválečné advokacii úplně jiná. Podle těchto pamětníků převládalo více návštěv kaváren, obědů s klienty, na rozdíl od praxe v advokátních poradnách, kdy se nezřídka stávalo, že advokát či koncipient byli formálně celý den v jednací síni na trestní věci, a během toho si „odskočili“ na jiná jednání, někdy na dvě a více

Kladem“ advokátních poraden bylo, že v té brněnské v roce 1989 působilo 38 advokátů. A protože jsme byli všichni pohromadě, tak se pořád něco slavilo. Přišel rok 1989, období politických změn a také změn v advokacii. 1. července 1990 vstoupil v účinnost nový zákon o advokacii, a to advokacii svobodné. Já jsem toto období začal tím, že jsem právě 1. července 1990 odjel neklimatizovanou Karosou do Paříže na sokolský slet, vrátil jsem se 14. července 1990 a ke konci měsíce jsem vykázal tržbu cca 16 000 Kč. Tak jsem tehdy začal…

Záhy po návratu jsem se jako 38letý nechal přemluvit k členství v mezinárodní organizaci advokátů AIJA (pro advokáty do 40 let), a hlavně k účasti na setkání s členy této organizace z jiných evropských zemí západní Evropy. Setkání se konalo tehdy v rámci Československa na Zochově chatě u Bratislavy.

Ze strany hostitelů, SAK, byla organizace velkolepá – několik demižónů vína, pálenka, pivo, teplý i studený bufet. Zahraniční kolegové ale přijeli auty z Bratislavy, jídlo okusili, aby neurazili, alkohol pili minimálně, a hlavně nám vyprávěli o obsahu jejich práce.

Já, stejně jako ostatní kolegové z Čech, Moravy a Slovenska jsme tomu nerozuměli, vůbec jsme si tuto agendu nedovedli představit. A tak dopad setkání byl takový, jaký byl. Když zahraniční kolegové odjeli, všechno jsme vypili a snědli, a hlavně – byli jsme dál v rozpacích, jak to tedy bude dál.

Naštěstí se vývoj dále ubíral správným směrem, a tak jsme až na výjimky všechno zvládli, přizpůsobili se nové agendě a dnes po 30 letech můžeme konstatovat, že jsme v tom evropském či světovém kolotoči právních služeb obstáli.

 

 

Redakce AD

Foto: archiv JUDr. Ireny Schejbalové a JUDr. Petra Poledníka

 

Go to TOP