V následujícím textu se stručně zamyslíme nad otázkou úhrady nákladů vynaložené obcí (či krajem) za advokátní zastoupení v rámci tzv. sporného správního řízení. V této oblasti panuje, žel, řada nejasností a někdy dokonce i předsudků ohledně možnosti „najímání advokátních služeb“.

Nejprve musíme vymezit, že podle ustanovení § 79 odst. 3 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, nese každý účastník řízení[1] své náklady sám. Přitom mezi náklady řízení patří podle odst. 1 téhož ustanovení i odměna za zastupování.

Trochu jinak je to u tzv. sporného správního řízení vedeného dle ustanovení § 141 odst. 1 správního řádu. Zde zákon obsahuje zvláštní úpravu pro náhradu nákladů řízení.

Zde tedy dle ustanovení § 141 správního řádu platí, že ve sporném řízení přizná správní orgán účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Jak je to u částečného úspěchu ve věci? Měl-li účastník ve věci úspěch jenom neúplný, může správní orgán náhradu nákladů poměrně rozdělit. Eventuálně rozhodnout, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu správní orgán přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze správního orgánu.

Možno konstatovat, že dnešní česká právní úprava náhrady nákladů sporného (!) správního řízení je v principu obdobná jako právní úpravy náhrady nákladů v občanském soudním řízení. In medias res: rozhodující je v prvé řadě rozsah úspěchu ve sporu.

Nicméně ve vztahu k nákladům soudního řízení spočívajících v advokátním zastoupení státu nebo územního samosprávného celku (obce či kraje) naše relativně ustálená judikatura definovala určitá hlediska, jimiž je nutno posuzovat především nezbytnost a účelnost takového zastoupení.

Je zde zejména dlouhodobě brán v potaz fakt, že se vlastně jedná o subjekty většinou personálně vybavené natolik, že advokátní zastoupení není nepostradatelné. Určité výjimky byly dělány ve vztahu ke správním orgánům, jež dostatečným odborným zázemím nedisponují. Tato výjimka je logická a správná, např. menší obce a městyse nemohou tímto specializovaným odborným zázemím disponovat.

Avšak ani u větších měst či krajů neplatí zmíněné omezení „najímání advokátních služeb“ absolutně.

Připomeňme zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., podle něhož „za výjimečných okolností má zastupování státu advokátem povahu účelného uplatňování či bránění práva“.[2] ÚS ČR zde rovněž správně konstatoval, že personální kapacity nemohou být naddimenzovány tak, aby pokryly všechny myslitelné právní oblasti a sub-oblasti.

K tomu dodejme, že jak už název „obec“ etymologicky napovídá je tato entita značně „OBECná“, takže okruh její agendy je opravdu hodně nevyzpytatelný a proměnlivý. Tudíž by bylo neekonomické dlouhodoběji držet a platit zaměstnance obce (nebo kraje), kteří by pokryli všechny právní oblasti a obory.

Do mozaiky dodejme právní názor obsažený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, čj. 8 A 47/2010-95, podle něhož lze kraji[3] jako straně veřejnoprávního sporu přiznat náklady vynaložené na advokátní (!) zastoupení, pokud toto zastupování nelze považovat za běžnou součást jeho agendy, k jejímuž výkonu je materiálně i personálně vybaven z veřejného rozpočtu. Zásadní je zde především neobvyklost, obtížnost anebo (enormní) rozsah řešené věci.

Jak jsme naznačili výše, bylo by nedbalostní chybou chtít po obcích a městech, aby se zcela vzdali možnosti najímat advokáty, a to se týká i citovaných sporných správních řízení. Stejně tak by nebylo patřičné po nich požadovat, aby si české a moravské obce držely „předimenzované právnické armády“ pro všechna právní odvětví.

Taktéž není férové obce, města a kraje děsit, že jim nebude přiřknuta přiměřená náhrada nákladů řízení spočívajících v advokátním zastoupení.

 Při úspěchu obce jako strany sporného správního řízení je pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení spočívajících v advokátním zastoupení podle § 141 odst. 11 správního řádu především podstatné, zda se jednalo o spor běžný (jednoduchý) nebo o spor neobvyklý, a tedy právně či skutkově obtížný.[4]

Sečteno u obtížnějších, rozsáhlejších a složitějších věcí i v rámci sporného správního řízení nemožno obcím a krajům odpovědně vytýkat, pakliže přistoupí k náležitému advokátnímu zastoupení. Šetření na advokátních službách je mnohdy šetřením na nepravém místě.

Na úplný závěr dodejme tužbu, že tak jak je mj. dlouhodobě judikováno, že podpora vlastního rozhodnutí v soudním řízení je nedílnou součástí činnosti rozhodujícího správního orgánu, tak i nárok na úhradu nákladů řízení (včetně adekvátního advokátního zastoupení) ve složitějších a neobvyklejších sporných správních řízeních je nedílnou součástí legitimního očekávání obcí a krajů.[5]

JUDr. Petr Kolman, Ph.D., VŠ pedagog

[1] Tedy, i pokud je účastníkem správního řízení obec či kraj.

[2] Předmětný nález ÚS vycházel z usnesení téhož soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2428/10, které kladlo důraz na konkrétní okolnosti případu, podle nichž je třeba zvažovat, zda organizační složka státu je schopna účinně se bránit za pomoci svých právníků, či zda se jedná o spor specifický, v němž je třeba k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu zastupování advokáty.

[3] Obdobně by to platilo samozřejmě i obcí, dodává autor článku.

[4] Srov. judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2020, čj. 2 As 1/2019-58

[5] Zde obce nebo kraje.