Nezabývají-li se orgány činné v trestním řízní možností, že by jediný člen statutárního orgánu, který je vyloučen podle § 34 odst. 4 věty první zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, mohl zvolit právnické osobě zmocněnce, který by hájil její nejlepší zájmy a zvolil nejvhodnější strategii pro řízení, dopouští se neproporcionálního zásahu do stěžovatelčina práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Šetření podstaty práva právnické osoby na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny odpovídá požadavek, aby výzva podle § 34 odst. 4 věty druhé zákona o trestní odpovědnosti právnických osob měla obligatorní charakter.

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3740/19

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení okresního soudu, neboť byla přesvědčena, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Stěžovatelka zároveň požadovala, aby Policii České republiky a krajskému státnímu zastupitelství bylo zakázáno pokračovat v porušování práva na obhajobu spočívajícím v nerespektování jejího práva zvolit si obhájce podle svého uvážení prostřednictvím osoby oprávněné za ni v trestním řízení činit úkony.

V posuzované věci bylo proti stěžovatelce usnesením Policie České republiky, krajského ředitelství policie, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, zahájeno trestní stíhání pro spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pro zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Zahájeno bylo rovněž trestní stíhání J. S. a P. P. pro spáchání stejných zločinů, kterých se měli dopustit ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku jako statutární zástupci (členové představenstva) stěžovatelky.

Napadeným usnesením okresní soud ustanovil stěžovatelce opatrovníka (advokátku) podle § 34 odst. 5 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZTOPO“). Jako důvod ustanovení opatrovníka okresní soud uvedl, že stěžovatelka nemůže jednat prostřednictvím svého (v době rozhodnutí) člena představenstva J. S., neboť ten je v téže trestní věci stíhán pro totožnou trestnou činnost, a je tedy podle § 34 odst. 4 ZTOPO v předmětném trestním řízení vyloučen z možnosti za stěžovatelku dále činit úkony. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že jelikož „není jiná osoba, která by mohla za společnost jednat, bylo by zcela neúčelné a ryze formální doručování výzvy této společnosti, aby si zvolila jinou osobu k úkonům v trestním řízení, která není v postavení obviněného, svědka či poškozeného“. Okresní soud stěžovatelku dále poučil, že stížnost proti předmětnému usnesení není přípustná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že orgány činné v trestním řízení chybně dospěly k závěru, že osoba, která je v téže věci obviněným, nemůže za stěžovatelku činit žádné úkony, a to ani zvolit jí obhájce; nezkoumaly totiž, zda mezi stěžovatelkou a jejím členem představenstva existuje jakýkoli (i potenciální) střet zájmů. Mechanické použití § 34 odst. 4 ZTOPO nesledovalo žádný legitimní cíl, jelikož zájmy osoby oprávněné za ni činit úkony nekolidovaly se zájmy stěžovatelky. Obviněný v předmětné věci nemá podle stěžovatelky žádný přímý (zejména majetkový) zájem na výsledku řízení, a proto není pravděpodobné, že by měl zájem stěžovatelce zvolit nevhodného obhájce.

Přesto, že z dikce předmětného ustanovení lze jazykovým výkladem dovodit, že obviněný ve shodné věci nemůže za obviněnou právnickou osobu činit úkony, z hlediska účelu ustanovení by tato osoba měla mít právo zvolit obviněné právnické osobě obhájce pro trestní řízení, zvláště pak v případě, že obviněný člen představenstva předmětnou právnickou osobu nepoškodil. Jelikož je žádoucí, aby v dané věci společné zájmy obviněných subjektů hájil stejný (jediný) obhájce, bylo ustanovením opatrovníka pro trestní řízení porušeno základní právo stěžovatelky na obhajobu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je součástí práva na obhajobu, které má i právnická osoba, i právo na svobodnou volbu obhájce [např. nález ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2445/07 (N 65/49 SbNU 15)]. Smyslem § 35 odst. 1 ZTOPO, podle kterého § 34 stejného zákona nemá vliv na právo obviněné právnické osoby na obhajobu, je zajistit právnickým osobám možnost zvolit si obhájce podle svého uvážení. Ust. § 35 odst. 1 ZTOPO nevylučuje aplikovatelnost § 34 odst. 4 ZTOPO, podle něhož nemůže činit úkony v řízení osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci (stěžovatelka v této souvislosti odkázala zejména na nález ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Ačkoli ústavní stížnost směřuje proti usnesení vydanému v rámci trestního řízení, ve kterém okresní soud stěžovatelce ustanovil opatrovníka, který je v rámci tohoto trestního řízení jedinou osobou oprávněnou za ni jednat, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako stížnost podanou osobou oprávněnou (obdobně viz bod 4 usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 2520/16, či bod 4 usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2805/17).

Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost není nepřípustná podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jelikož proti usnesení o ustanovení opatrovníka právnické osobě podle § 34 odst. 5 ZTOPO není stížnost podle trestního řádu přípustná.

Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení je, s výjimkou situací mimořádných, nepřípustný, případně nežádoucí [nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), nebo usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 1589/18].

Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporovala zejména postup okresního soudu, který vyhověl návrhu krajského státního zástupce na ustanovení opatrovníka. Ústavní soud dovodil, že stěžovatelka založila ústavní stížnost na stejných argumentech, které byly Ústavním soudem použity v nálezu sp. zn. II. ÚS 131/18. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na základní právo právnické osoby na obhajobu, jehož součástí je i právo zvolit si obhájce, je třeba § 34 odst. 4 ZTOPO vykládat tak, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu podle § 34 odst. 1 uvedeného zákona může předmětné obviněné právnické osobě zvolit obhájce i v případě, že sama vystupuje v řízení jako svědek. Jakkoli totiž jazykový výklad § 34 odst. 4 věty první ZTOPO naznačuje, že osoba v něm uvedená nesmí za právnickou osobu činit žádné úkony, jde o omezení ústavně zaručeného základního práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, které musí obstát v testu proporcionality (srov. bod 18 nálezu sp. zn. II. ÚS 131/18). V případě odepření práva zvolit právnické osobě obhájce osobou obecně oprávněnou za ni jednat podle § 34 odst. 1 ZTOPO, ale v konkrétním případě vyloučenou (§ 34 odst. 4 věta první téhož zákona) pro její postavení svědka, dovodil Ústavní soud, že takové omezení práva právnické osoby na obhajobu neobstojí již v prvním kroku testu proporcionality, tedy ve sledování legitimního cíle, neboť zde žádný legitimní cíl není.

Ústavní soud uvedl, že krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření správně poznamenalo, že výše citovaná judikatura dopadá toliko na případy, ve kterých je obviněná osoba – statutární orgán – v postavení svědka. Od podání ústavní stížnosti se však judikatura Ústavního soudu ve věci ustanovení opatrovníka pro trestní řízení obviněné právnické osobě zásadním způsobem vyvinula. Ústavní soud proto nejprve stručně shrnul závazné právní závěry přijaté v nálezu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19, následně pak předmětné závěry aplikoval na nyní posuzovaný případ.

Ústavní soud poukázal na to, že ve věci sp. zn. IV. ÚS 3139/19 měla obchodní společnost před vydáním usnesení o ustanovení opatrovníka jedinou osobu, která za ni byla oprávněna podle § 34 odst. 1 ZTOPO činit úkony v trestním řízení – svého jediného jednatele a tou dobou i majoritního společníka. Tento jednatel byl v trestním řízení vedeném proti předmětné společnosti v době rozhodnutí v postavení obviněného, tedy spadal striktně vzato do okruhu osob vymezených v hypotéze právní normy obsažené v § 34 odst. 4 větě první ZTOPO. Předmětná společnost nadto nebyla před vydáním napadeného usnesení vyzvána podle § 34 odst. 4 věty druhé ZTOPO. Ústavní soud dospěl v předmětné věci k následujícím závazným právním závěrům:

Institut opatrovníka právnické osoby má v trestním řízení podle § 34 odst. 5 ZTOPO subsidiární povahu a měl by být využíván jen jako krajní prostředek. Jelikož u obviněného jednatele hrozí riziko, že by mohl upřednostnit výkon svého práva na obhajobu před řádným hájením zájmů právnické osoby a výkonu jejího práva na obhajobu, představuje ochrana zájmů právnické osoby legitimní cíl, kterého lze ustanovením opatrovníka v obecné rovině dosáhnout. Vyloučení jediného jednatele z provádění úkonů v přípravném řízení nicméně představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení, jenž musí být vždy proporcio­nální vůči účelu, který sleduje. Je proto nutné zohlednit, že činí-li za právnickou osobu v trestním řízení vedeném proti ní úkony člen statutárního orgánu, jsou právnické osobě jeho faktické znalosti ku prospěchu a pravidelně právě tyto znalosti budou hrát významnou roli při formování a provádění strategie obhajoby právnické osoby.

Je-li jediná osoba, která je oprávněna za právnickou osobu v trestním řízení jednat, vyloučena podle § 34 odst. 4 věty první ZTOPO proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, nevztahuje se nutně vyloučení i na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle § 34 odst. 1 uvedeného zákona, není-li zde konkrétní riziko, že tak činí proto, aby právnickou osobu poškodila či na její úkor zvýhodnila v trestním řízení sebe. Jinými slovy, považovat obviněného a priori za vyloučeného i z úkonu zmocnění může být proporcionálním zásahem do práva právnické osoby na obhajobu jen tehdy, je-li zřejmé, že již samotné zmocnění zástupce činí obviněný se záměrem poškodit právnickou osobu v jejím právu na obhajobu či své právo na obhajobu zvýhodnit na její úkor.

Naopak, ukáže-li se v dalším průběhu řízení, že volba zmocněnce právnické osoby podle § 34 odst. 2 ZTOPO provedená obviněným, který by za ni jinak byl oprávněn činit úkony, byla zneužitím práva, jímž se obviněný snažil zvýhodnit zájmy své obhajoby na úkor zájmu na obhajobě právnické osoby, není vyloučeno, aby orgány činné v trestním řízení ustanovily právnické osobě opatrovníka podle § 34 odst. 5 ZTOPO (resp. aby nejprve vyzvaly právnickou osobu podle § 34 odst. 4 ZTOPO).

Konečně, i kdyby orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu obviněný jednatel nesměl společnosti ani vybrat zmocněnce podle § 34 odst. 2 ZTOPO, ani pak není bezprostřední postup podle § 34 odst. 5 ZTOPO sám o sobě proporcionálním zásahem do práva stěžovatelky na obhajobu. Šetření podstaty práva právnické osoby na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny totiž odpovídá požadavek, aby výzva podle § 34 odst. 4 věty druhé ZTOPO měla obligatorní charakter. Obviněné právnické osobě musí být poskytnuta možnost učinit příslušné kroky k tomu, aby si zajistila jinou osobu, u níž důvod vyloučení podle § 34 odst. 4 věty první ZTOPO chybí.

Není-li tedy v situacích předvídaných § 34 odst. 4 ZTOPO právnické osobě doručena výzva podle věty druhé předmětného ustanovení, není splněna podmínka pro ustanovení opatrovníka podle § 34 odst. 5 uvedeného zákona. Ustanoví-li i přesto soud opatrovníka právnické osobě, porušuje tím základní právo právnické osoby na soudní ochranu a na obhajobu v trestním řízení. Pro podrobné odůvodnění uvedených závěrů Ústavní soud odkázal na celé znění předmětného nálezu.

Ústavní soud dovodil, že výše uvedené závěry Ústavního soudu jsou přímo aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc, která je do jisté míry skutkově podobná s věcí posuzovanou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3139/19. Obviněný člen představenstva stěžovatelky byl v době rozhodnutí okresního soudu o ustanovení opatrovníka jediným členem představenstva (tj. statutárním orgánem) stěžovatelky a byl obviněn ze spáchání totožných zločinů jako stěžovatelka. Je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení zjevně považovaly člena představenstva stěžovatelky za automaticky vyloučeného podle § 34 odst. 4 věty první ZTOPO, aniž by zvažovaly, nakolik se jeho zájmy v dané konkrétní trestní věci rozcházejí se zájmy stěžovatelky. V nyní posuzovaném případě jde o dotační zločin – na rozdíl od nálezu sp. zn. IV. ÚS 3139/19, ve kterém byla předmětná společnost stíhána pro přečin usmrcení z nedbalosti v rámci pracovněprávních vztahů. Právě povahu trestného činu mohou podle Ústavního soudu orgány činné v trestním řízení vzít v úvahu v rámci posouzení možnosti obviněného statutárního orgánu zvolit obviněné právnické osobě zmocněnce.

Ústavní soud poukázal na to, že z odůvodnění usnesení okresního soudu o ustanovení opatrovníka vyplývá, že orgány činné v trestním řízení se vůbec nezabývaly možností, že by člen představenstva stěžovatelky mohl zvolit stěžovatelce zmocněnce, který by hájil její nejlepší zájmy a zvolil nejvhodnější strategii pro řízení, a dopustily se tak neproporcionálního zásahu do stěžovatelčina práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud uvedl, že i kdyby z konkrétních okolností vyplývalo, že člen představenstva hodlá zvolit zmocněnce stěžovatelky se záměrem poškodit její nejlepší zájem, nebo kdyby člen představenstva chtěl zvolit zmocněnce, který by upřednostňoval v konfliktu jeho zájmy před zájmy stěžovatelky, neměl okresní soud stěžovatelce přímo ustanovit opatrovníka podle § 34 odst. 5 ZTOPO, nýbrž měl stěžovatelku vyzvat podle § 34 odst. 4 věty druhé ZTOPO a dát jí prostor, aby zajistila jinou osobu, u níž důvod vyloučení podle § 34 odst. 4 věty první ZTOPO není dán. Jinými slovy, není vyloučeno, že by stěžovatelka na základě výzvy učinila kroky potřebné k tomu, aby se okruh osob oprávněných za ni jednat podle § 34 odst. 1 ZTOPO rozrostl o další osobu či osoby, které podle § 34 odst. 4 věty první uvedeného zákona vyloučeny nebudou. Ochraně práva právnické osoby na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny může v konkrétním případě odpovídat i povinnost státního zástupce, potažmo soudu, lhůtu stanovenou ve výzvě prodloužit, není-li v ní právnická osoba schopna potřebné kroky učinit.

Z výše uvedených důvodů je podle Ústavního soudu zřejmé, že samotné ustanovení opatrovníka představuje neoprávněný zásah do práv stěžovatelky, která nemá možnost svobodně si zvolit zmocněnce (obhájce); není také chráněna proti změně obhájce ze strany opatrovníka, která by byla proti její vůli. Porušení práv stěžovatelky spočívající v nemožnosti volby zmocněnce (obhájce) tak trvá a nebylo by zhojeno tím, že by opatrovník zvolil obhájce, kterého by stěžovatelka chtěla (viz bod 23 nálezu sp. zn. II. ÚS 131/18).

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přímo netvrdila, koho si za zástupce zvolila či chtěla zvolit, zároveň ani nevysvětlila, jakým konkrétním postupem Policie České republiky a krajské státní zastupitelství její právo na obhajobu porušily, Ústavní soud v této části ústavní stížnosti stěžovatelky nemohl vyhovět. Orgány činné v trestním řízení jsou nicméně právním názorem Ústavního soudu vázány, budou tedy povinny v dalším řízení postupovat v souladu se závěry v tomto nálezu uvedenými.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením okresního soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl, neboť po zrušení napadeného usnesení okresního soudu se stávají stěžovatelčiny námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení bezpředmětnými.

Ústavní soud podotkl, že nepředjímá výsledek řízení o předmětném návrhu na ustanovení opatrovníka. Na orgánech činných v trestním řízení nyní bude, aby posoudily, zda má stěžovatelka osobu, která je oprávněna za ni podle § 34 odst. 1 ZTOPO v trestním řízení vedeném proti ní činit úkony, či jí alespoň zvolit zmocněnce podle § 34 odst. 2 ZTOPO, a dospějí-li k závěru, že nikoli, musí svůj závěr řádně odůvodnit; následně bude muset státní zástupce podle § 34 odst. 4 věty druhé ZTOPO právnickou osobu vyzvat, aby určila osobu, která za ni bude činit úkony v dalším řízení. Jinými slovy, nelze vyloučit, že člen představenstva v konečném důsledku zvolit stěžovatelce zmocněnce (obhájce) nebude moci; standard odůvodnění takového závěru však musí splnit požadavky v tomto nálezu uvedené.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.