Ústavní soud svým nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 450/20 zveřejněným dne 6. května 2020 vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo stěžovatele na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy žalobou podanou v listopadu 2007 domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nátlaku příslušníků StB (jako orgánu právního předchůdce žalované České republiky – Ministerstva vnitra) na stěžovatele jako žalobce a jeho rodinu, jenž vyústil v to, že stěžovatel s rodinou museli nedobrovolně opustit vlast a vycestovat do Rakouska. Za těchto okolností stěžovatel požadoval dorovnání rozdílu mezi českým starobním důchodem a výší českého průměrného starobního důchodu, neboť žalovaná stěžovateli znemožnila dosahovat dostatečného výdělku k tomu, aby právě na průměrný důchod dosáhl. Stěžovatel se rovněž domáhal dorovnání rozdílu cen, za které musel své nemovitosti i s vybavením prodat před nuceným odchodem do Rakouska, k jejich ceně skutečné.

Obecné soudy žalobu stěžovatele zamítly. Bylo přitom určující, že jeho nárok ve všech jeho variantách soudy shledaly jako promlčený. Běh promlčecí lhůty přitom zkoumaly jednak pro období let osmdesátých až devadesátých minulého století, následně pro období let 2001-2007, kdy byly odsouzeny konkrétní osoby za nezákonně provedenou akci Asanace, v jejímž rámci byl stěžovatel donucen opustit vlast.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud, neboť namítal, že žalobu podal záměrně až poté, co bylo ukončeno trestní řízení proti vykonavatelům akce Asanace. Poukazuje na to, že samotné řízení o žalobě trvalo dlouhých 11 let, kdy se ani soudy vzájemně neshodly na tom, kdy mělo k promlčení jednotlivých nároků stěžovatele na jím požadovanou náhradu škody dojít. Nedostatečně se zabývaly rovněž tím, že námitka promlčení vznesená žalovanou je rozporná s dobrými mravy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud shledal protiústavní pochybení obecných soudů v zamítnutí žaloby z důvodu úspěšně uplatněné námitky promlčení žalovanou. Je-li totiž smyslem promlčení ochrana právní jistoty, musí zároveň platit, že žalobce musí mít dánu možnost domáhat se svého práva u soudu, než promlčení prostým plynutím času nastane. Taková možnost však v případě stěžovatele byla nejprve vyloučena (to se týká zejména období před rokem 1989), nebo byla podstatně omezena. Nahlíženo okolnostmi tehdejší doby, nebylo zpočátku lehké odhadnout, zda bezprostředně po pádu totalitního komunistického režimu již došlo k nevratné změně poměrů a ani později nelze vycházet z toho, že bylo okamžitě reálně možné začít se domáhat náhrady škody způsobené veřejnou mocí před rokem 1989. Nešlo totiž jen o to, aby společnost jako celek začala pociťovat reálnou potřebu odčinit nespravedlnost minulé doby, ale aby byly pro takový eventuální postup vytvořeny skutečné k onomu cíli vedoucí postupy a mechanismy.

Na stát coby účastníka řízení nutno klást vyšší požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a obrany, zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody (újmy), již měl při výkonu své činnosti způsobit. Takový přístup vychází z preference ochrany jednotlivce a jeho základních práv v situacích, kdy stát musí odčinit jím způsobenou křivdu. Není pak podstatné, zda se beneficium takové interpretace a aplikace právních norem týká restituentů, odškodnění osob pronásledovaných nedemokratickým režimem jako v případě stěžovatele nebo osob, jimž stát způsobil škodu (újmu) svým jiným (dalším) nesprávným postupem nebo rozhodnutím.

Podle Ústavního soudu  při „kontinuitě se starým právem“ a při „hodnotové diskontinuitě“ se starým režimem (srov. k tomu odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, v němž se Ústavní soud zabýval ústavností zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu), zde existuje částečná odpovědnost České republiky jako právního nástupce Československé socialistické republiky za bezpráví páchaná komunistickou mocí (srov. k tomu též restituční a jiné zákonodárství zejména z devadesátých let minulého století). Pokud proto Československá socialistická republika přímo zavinila, že stěžovatel se proti ní reálně nemohl domáhat náhrady škody za jí vyvolané bezpráví (jednoduše proto, že akty nátlaku samotného státu proti stěžovateli a jeho rodině by jako bezpráví těžko byly uznány) a pokud se následně Česká republika brání vznesením námitky promlčení, jde z její strany o šikanózní aplikaci práva.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu a nebude tedy akceptovat vznesenou námitku promlčení. Současně však Ústavní soud nikterak nepředjímá, zda jsou splněny ostatní předpoklady pro přiznání stěžovatelem požadovaných nároků (respektive v jaké výši).

K výroku a odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 450/20 vyhlášený dne 6. května 2020 zde.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Redakce AD