Ústavní soud svým nálezem ve věci sp. zn. II. ÚS 664/19 ze dne 27. dubna 2020, který vyhlásil dnes 5. května 2020, apeloval na soudy s tím, že by měly svým rozhodováním vytvářet takové podmínky, aby lidé s těžce poškozeným zdravím nejen mohli důstojně žít, ale také aby žít chtěli. 

V tomto případě šlo o ženu, která do Egypta odjela na dovolenou v roce 2005 a při výletu do Káhiry se stala nehoda – autobus, ve kterém turisté cestovali, najel ve velké rychlosti na písečnou dunu a žena utrpěla tříštivé poranění hrudního obratle s těžkými následky. Dříve aktivní žena je zcela odkázaná na péči a pomoc druhých, a to i v základních hygienických úkonech.

Na nejednoznačnost rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami reaguje judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle které nemohou být účastníci řízení sankcionováni, pokud mají v dobré víře za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu [srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05]. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že při rozlišování právních a skutkových námitek je třeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele. Odmítnutí dovolání z důvodu, že uplatněné námitky postrádají charakter právní otázky, je možné pouze v případech, kdy je tato skutečnost zcela jednoznačná; závěr soudu o skutkové povaze uplatněné námitky musí být nadto řádně odůvodněn.

Postup Nejvyššího soudu z ústavního hlediska neobstojí, a to hned z několika důvodů. Nejvyšší soud předně nesprávně posoudil stěžovatelčinu argumentaci jako skutkovou otázku, když z průběhu řízení a provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka skutková zjištění nerozporuje, naopak se s nimi zcela ztotožňuje a napadá způsob určení výše náhrady nákladů na péči, tedy otázku aplikace právních pravidel na zjištěný skutkový stav. Posuzovanou problematiku, tj. stanovení výše dílčích náhrad za újmu způsobenou na zdraví, upravují ustanovení civilního kodexu, oproti podmínkám pro samotné určení odpovědnosti za škodu na zdraví, pouze v obecných rysech. Zákonná ustanovení obsahují relativně abstraktní, resp. neurčité hypotézy, jejichž obsah dotváří soudy svou judikaturou. V konkrétních případech jsou úvahy o kritériích stanovení výše náhrady, jakkoli vycházejí ze skutkových zjištění o podmínkách péče o poškozeného, úvahami o právní otázce výše náhrady škody. Vadnost procesního postupu Nejvyššího soudu je dále zdůrazněna tím, že úvahu nižších soudů při určení výše náhrady nákladů na péči přezkoumal, avšak z podnětu dovolání vedlejší účastnice, přičemž ve svém posouzení nižšími soudy provedenou úvahu fakticky zpochybnil (viz bod 31 in fine tohoto nálezu). Z důvodu odmítnutí stěžovatelčina dovolání však tato část posouzení zůstala bez náležitého procesního vyústění.

Ústavní soud nemůže nepoukázat na celkový kontext stěžovatelčina případu. Stěžovatelka, zdravá a aktivní žena ve středních letech, utrpěla během dovolené fatální nehodu způsobenou nedbalostí smluvních partnerů vedlejší účastnice, v jejímž důsledku jí zcela ochrnula dolní část těla, a je proto upoutaná na invalidní vozík a odkázána na péči druhých. Namísto rychlého a plného odškodnění ze strany vedlejší účastnice se stěžovatelka před českými soudy již třináct let domáhá náhrady škody na zdraví včetně nákladů na péči. V průběhu řízení jí bylo opakovaně připomínáno, co vše z jejího původního aktivního života je nenávratně ztraceno, v čem všem, včetně několikrát rozebíraného cévkování a manuálního vybavování stolice, je odkázána na druhé. Ústavní soud v předchozí judikatuře apeloval na obecné soudy, aby se v případech, kdy rozhodují spory týkající se vážného poškození zdraví, pokusily, i když je to obtížné, svým rozhodnutím vytvářet takové prostředí, aby ti, jejichž zdraví bylo poškozeno, nejen mohli důstojně žít, ale aby skutečně žít také chtěli.

Úplné znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19 vyhlášeného dne 5. května 2020 zde.

Zdroj: Ústavní soud; ČTK
Foto: Pixabay