Započtení vazby z jiného trestního řízení do trestu

Zdeněk Koudelka

V následujícím článku se zabývám otázkou započtení vazby do trestu, pokud vazba byla vykonána v jiném trestním řízení, než ve kterém je ukládán výsledný trest odnětí svobody. Toto započtení považuji za ústavně správné řešení a kriticky hodnotím současnou nedostatečnou zákonnou úpravu takového započtení.

Dle § 92 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále „tr. zákoník“), platí, že pokud se „vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné“. Podle § 334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), „o započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu“.

Při ukládání prvního trestu by měla být započítána vazba, jež byla vykonána v rámci trestního řízení, ve kterém bylo rozhodnuto jako v prvním, i dosavadní vykonaná vazba z trestního řízení, ve kterém zatím rozhodnuto nebylo. Postup započtení všech vykonaných vazeb již při ukládání prvního trestu je žádoucí a k jeho aplikaci tenduje rovněž judikatura věnující se problematice kompenzace za nezákonnou vazbu a nepřiměřenou délku řízení podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Může totiž nastat paradoxní případ, že někdo bude dva roky ve vazbě v trestním řízení, kde bude zproštěn obžaloby, a v jiném souběžném trestním řízení mu bude uložen trest odnětí svobody na šest měsíců. Podle doslovné zákonné úpravy není započtení možné, protože není ukládán souhrnný trest. Pokud by byl ale uznán vinným a za skutky řešené v obou trestních stíháních mu byl uložen souhrnný trest dva roky, tak by se vazba započetla a již by výkon trestu nenásledoval. Obžalovaný je tak v horším postavení, pokud bude v jednom trestním řízení zproštěn obžaloby, než když bude v obou uznán vinným.

Městský soud v Praze se v rozsudku ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 25 Co 256/2018, vyjádřil k otázce kompenzace za nezákonnou vazbu: „… zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze v řízení o náhradě škody uložit“. Uvedený názor zastává i Obvodní soud pro Prahu 2, jenž v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 C 18/2017-441, uvedl: „… zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze v řízení o náhradě škody uložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, 30 Cdo 2310/2012)“.

Závěry Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 vycházejí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, dle kterého má kompenzace v rámci trestu přednost před finanční kompenzací. Ve věci se jednalo o otázku náhrady újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení formou zmírnění druhu a výměry trestu, přičemž Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Za situace dosud neskončeného trestního řízení má jednoznačně přednost kompenzační prostředek nápravy, který lze poskytnout přímo v trestním řízení zohledněním nepřiměřené délky trestního řízení při stanovení druhu a výměry trestu a který je tak zásadní a potud komplexní kompenzační formou, před kompenzačním prostředkem, kterým lze nahradit způsobenou újmu v režimu zák. č. 82/1998 Sb., ve kterém maximální možnou satisfakci představuje peněžní forma odškodnění.“[1]

Má-li zmírnění trestu přednost před peněžním odškodněním, k započtení všech vazeb má dojít při prvním uloženém trestu, ne až při souhrnném, neboť skončí-li jiné trestní řízení zproštěním, nebude možno vazbu započítat. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4284/18 uvedl: „Ideálem je tedy kompenzace vazby formou započtení do trestu odnětí svobody. Tento ideál přitom musí mít státní orgány na paměti při každém rozhodování o vazbě a taktéž při rozhodování o započtení vy-konané vazby do trestu odnětí svobody. Odškodnění v penězích je pak vyhrazeno pouze pro zbytkovou kategorii situací, kdy zmíněného ideálu dosáhnout nelze…“.

Judikatura Spolkového ústavního soudu Německa

Postup spočívající v započtení do dané chvíle vykonaných vazeb již při ukládání prvního z očekávaných trestů, a tedy nikoli až při rozhodování o uložení souhrnného trestu, opakovaně označil za ústavně konformní Spolkový ústavní soud Německa.[2] Německý trestní zákoník upravuje možnost započtení vazby restriktivně, když mluví o tom, že k započtení vazby může dojít, jen pokud se jedná o vazbu vykonanou v rámci trestního řízení, ve kterém je trest ukládán. Německý Spolkový ústavní soud však svou judikaturou možnosti započtení rozšířil tím, že odmítl formalistický výklad příslušných ustanovení, a to z důvodu, aby lépe ochránil práva odsouzených.

V rozhodnutí 2 BvR 1447/99 dospěl německý Spolkový ústavní soud k závěru, že při ukládání trestu musí být zohledněna i vazba, kterou pachatel vykonal v jiném trestním řízení, a to za předpokladu, že existuje funkční souvislost nebo nějaký faktický vztah mezi skutkem, který byl řešen v trestním řízení, ve kterém byl pachatel ve vazbě, a skutkem řešeným v jiném trestním řízení, za který byl pachatel nakonec odsouzen a za který mu byl uložen trest. Německý Spolkový ústavní soud zde sice ještě nevyslovil názor, že v každém případě by mělo dojít k započtení všech do dané chvíle vykonaných vazeb již při ukládání prvního trestu, nicméně uznává možnost takového postupu, pokud je dána funkční souvislost nebo nějaký faktický vztah mezi skutkem, který byl řešen v trestním řízení, ve kterém byl pachatel ve vazbě, a skutkem řešeným v jiném trestním řízení, za který byl pachatel nakonec odsouzen a za který mu byl uložen trest.

V dalším rozhodnutí 2 BvQ 15/01 řešil německý Spolkový ústavní soud situaci, zda má dojít k započtení vazby vykonané v rámci trestního řízení, ve kterém ještě nebylo rozhodnuto o vině obviněného, do trestu, který již byl odsouzenému uložen v jiném trestním řízení. V daném případě byl pachatel prvním rozsudkem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž v rámci jiného trestního řízení byl tento jedinec držen ve vazbě po dobu delší než tři měsíce. V době, kdy v rámci tohoto druhého trestního řízení ještě stále nebylo rozhodnuto o vině a trestu, měl daný pachatel nastoupit výkon prvního uloženého trestu, jenž byl kratší než délka jím vykonané vazby v rámci doposud běžícího trestního řízení. Spolkový ústavní soud dospěl k závěru, že bez ohledu na skutečnost, že k výkonu vazby došlo v rámci jiného trestního řízení, má být tato vazba započtena do dříve uloženého trestu, jinak by došlo k porušení základního práva na osobní svobodu.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva

V rozsudku ve věci Neumeister proti Rakousku ze dne 27. 6. 1968, stížnost č. 1936/63, část A, odst. 6, ESLP konstatoval, že je-li stěžovatel podroben výkonu vazby v několika formálně separátních obdobích, je nutné zohlednit celkovou dobu vykonané vazby, včetně dřívějších období. Coby konkrétní důvod pro tento závěr bylo konstatováno, že všechna období, která stěžovatel strávil ve vazbě, by byla v případě jeho odsouzení započtena do uloženého trestu.

Obdobný právní názor aplikoval ESLP v rámci rozhodnutí ve věci Kemmache proti Francii (č. 1 a č. 2) ze dne 27. 11. 1991, odst. 44, kdy stěžovatel byl postupně podroben vazbě ve čtyřech formálně samostatných obdobích. ESLP hodnotil všechna tato čtyři období pro účely posouzení přiměřenosti délky vazby jako jeden celek.

Obdobný postoj ESLP zaujal v rozsudku ve věci Mitev proti Bulharsku ze dne 22. 3. 2005, stížnost č. 40063/98, odst. 102, v němž bylo rovněž konstatováno, že je-li osoba podrobena vazbě ve vícero formálně separátních obdobích, je nutné pro účely posouzení její přiměřenosti tato období vnímat jako jeden celek, a také v rozsudku ve věci Kolev proti Bulharsku ze dne 28. 7. 2005, stížnost č. 50326/99, odst. 52 až 54, v němž coby jeden celek z pohledu otázky přiměřenosti délky vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[3] hodnotil čtyři formálně samostatná období vazby.

Na výše uvedené právní názory navázal rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Idalov proti Rusku ze dne 22. 5. 2012, stížnost č. 5826/03, kterým byl sjednocen dosavadní přístup ve věci „jednotnosti“ formálně separátních období vazby pro účely posouzení přiměřenosti délky zbavení osobní svobody. V tomto rozsudku ESLP sice konstatoval, že v případě jednotlivých období, po která byl stěžovatel držen ve vazbě, běží lhůta pro podání stížnosti dle § 35 odst. 1 Úmluvy zvlášť. Na druhou stranu zdůraznil, že stěžovatel byl již ve vazbě držen v minulosti, proto je nutné při posouzení přiměřenosti délky zbavení osobní svobody v rámci vazebních období, v jejichž případě bylo stížnost možné podat, tuto skutečnost zohlednit. Relevantním pojítkem mezi jednotlivými drženími stěžovatele ve vazbě je podle ESLP skutečnost, že k nim docházelo v rámci stejného souboru trestních řízení. Dále ESLP uvedl, že pokud bude jedinec za podmínky, že se tak stane ve spojitosti s trestními řízeními, která spolu souvisejí, opakovaně vzat do vazby, přestože by tato jednotlivá období mohla být považována za relativně krátká, může ESLP na základě této skutečnosti délku posledního období zbavení osobní svobody, ačkoli by samo o sobě nepřiměřeně dlouhé být nemuselo, v celkovém kontextu nepřiměřeným shledat.

Z judikatury vyplývá, že ESLP sice dílčí období, v nichž je postupně jedinec zbaven osobní svobody, vnímá jako samostatná, pro účely posouzení přiměřenosti délky vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy hodnotí jejich délku jako jeden celek či při hodnocení přiměřenosti délky posledního z nich k celkové době strávení ve vazbě přihlíží, přičemž tak činí vždy, pokud opakovanému vzetí jedince do vazby dochází v souvislosti:

a) s jediným trestním řízením,

b) s více trestními řízeními, která spolu navzájem souvisejí,

c) s trestními řízeními, v nichž bude ukládán „společný“ (souhrnný) trest.

Návrh úpravy trestního zákoníku 

De lege ferenda je vhodné upravit trestní zákoník tak, aby nařizoval výslovně započtení všech v úvahu přicházejících vazeb již při prvním odsouzení:

  1. V § 92 odst. 1 vypustit slova „v tomto řízení“.
  2. V § 92 odst. 1 doplnit na konci novou větu, která zní: „Započte se i nezapočtená vazba vykonaná v jiném trestním řízení, pokud by v případě odsouzení byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest. Započte se i doba výkonu trestu odnětí svobody, který byl uložen v jiném trestním řízení a který byl zrušen v rámci mimořádných opravných prostředků nebo rozhodnutím Ústavního soudu, pokud v tomto řízení nedošlo k novému uložení trestu odnětí svobody, případně se započte příslušná část vykonaného trestu, byl-li uložen trest nižší, než byl vykonán.“

Cílem je umožnit započtení vazby na trest nejen z trestního řízení, ve kterém byl trest uložen, ale i z trestního řízení jiného, pokud v něm byla vykonána vazba, která nebyla započtena. Obdobný postup se navrhuje při započtení výkonu trestu odnětí svobody, pokud byl následně v rámci dovolání, stížnosti pro porušení zákona či v rámci ústavní stížnosti zrušen Ústavním soudem. Stát má započítat dobu výkonu trestu, který se ukázal jako nezákonný, a proto byl zrušen, pakliže v jiném trestním řízení tutéž osobu postihne za jiný skutek.

 

doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., působí jako advokát a vysokoškolský pedagog.


[1] Obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu: rozsudky ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 898/2018, ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013.

[2] D. Holziger: HRRS-Praxishinweis: Die Anrechnung verfahrensfremder Untersuchungshaft auf zeitige Freiheitsstrafe [online], dostupné z: https://www.hrr-strafrecht.de/hrr/archiv/09-07/index.php?sz=9 (cit. 26. 8. 2019).

[3] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb.

Go to TOP