Dne 16. prosince 2020 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. III. ÚS 3031/20, podle kterého platí, že nezbytným předpokladem a účelem práva na spravedlivý proces, a tedy i práva podat opravný prostředek, je reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížnostní kritice. Pouze za těchto podmínek se totiž stěžovateli dostává i kvalifikované možnosti skutkově a právně argumentovat, a tedy v případě nesouhlasu zpochybňovat argumenty obsažené v odůvodnění, na nichž výrok jím napadeného rozhodnutí spočívá. Stěžovateli má být proto příslušné usnesení včetně jeho odůvodnění prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž se opírá výrok rozhodnutí.

Jakkoliv proto ustanovení § 137 odst. 1 věta druhá trestního řádu umožňuje učinit oznámení usnesení buď vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení, není možno akceptovat takový postup soudu, který dotčené osobě sdělí pouze výrok usnesení bez jakéhokoliv relevantního odůvodnění.

V původní kauze Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl, že podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka jako odsouzená vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, který jí byl uložen za spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky trestním příkazem okresního soudu ze dne 13. 5. 2016 a od jehož výkonu bylo podmíněně upuštěno usnesením ze dne 9. 7. 2018. Stěžovatelka totiž podle Okresního soudu v Uherském Hradišti ve zkušební době podmíněného upuštění nevedla řádný život, neboť byla opakovaně projednávána pro přestupek v dopravě.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 4. 7. 2020 stížnost, kterou ovšem Krajský soud v Brně usnesením zamítl pro opožděnost. Konstatoval totiž, že podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 22. 6. 2020 stěžovatelka po vyhlášení shora citovaného usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti uvedla, že si ponechává lhůtu na rozmyšlenou k podání stížnosti podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Z toho podle Krajského soudu v Brně vyplývá, že stěžovatelce bylo stížností napadené usnesení oznámeno právě při veřejném zasedání dne 22. 6. 2020 a poslední den lhůty k podání stížnosti jí marně uplynul dne 25. 6. 2020, když stěžovatelka stížnost podala až v červenci roku 2020, tedy opožděně.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že podle jejího názoru jí lhůta k podání stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti počala běžet až okamžikem doručení písemného vyhotovení předmětného rozhodnutí, nikoliv již jeho samotným vyhlášením při veřejném zasedání. Výklad, podle kterého lhůta počala běžet již samotným vyhlášením, by totiž podle stěžovatelky vedl k nesmyslnému závěru, podle něhož měla proti rozhodnutí soudu brojit, aniž by ve skutečnosti znala jeho konkrétní odůvodnění, na kterém se toto rozhodnutí zakládalo.

Ústavní soud požádal o vyjádření Krajský soud v Brně jako účastníka řízení. Ten však ve svém vyjádření k ústavní stížnosti jen odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření také Krajskému státnímu zastupitelství v Brně s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít Ústavní soud za to, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka – což se také stalo.

Ústavní soud požádal o vyjádření rovněž Okresní soud v Uherském Hradišti(§ 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), který k ústavní stížnosti uvedl, že Krajský soud v Brně určil počátek běhu lhůty k podání stížnosti podle § 141 a násl. tr. ř. správně, neboť v daném případě se nejednalo o usnesení, jímž by bylo rozhodováno o osobní svobodě (zejména o vazbě, o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody atp.) nebo o meritu věci (např. o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), a proto lhůta k podání stížnosti počala běžet již dnem oznámení usnesení stěžovatelce při veřejném zasedání, tedy dnem 22. 6. 2020 (v této souvislosti okresní soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2511/19 ze dne 2. 6. 2020), kdy byla stěžovatelka poučena o možnosti podat ve lhůtě 3 dnů stížnost. Současně jí prý bylo dáno stručné ústní odůvodnění rozhodnutí, které však v protokolu není zachyceno. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nedůvodná, neboť nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik excesivní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatelky.

Ústavní soud se ústavně konformním výkladem oznámení ve smyslu § 137 odst. 1 tr. ř. a tím i počátkem běhu lhůty k podání stížnosti podle § 141 a násl. tr. ř. zabýval opakovaně. Např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3003/19 ze dne 10. 12. 2019 uvedl, že nezbytným předpokladem a účelem práva na spravedlivý proces, a tedy i práva podat opravný prostředek (zde stížnost), je reálná možnost seznámit se s rozhodovacími důvody obsaženými v rozhodnutí, jež je podrobeno stížnostní kritice. Pouze za těchto podmínek se totiž stěžovateli dostává i kvalifikované možnosti skutkově a právně argumentovat, a tedy v případě nesouhlasu zpochybňovat argumenty obsažené v odůvodnění, na nichž výrok jím napadeného rozhodnutí spočívá. Stěžovateli má být proto příslušné usnesení včetně jeho odůvodnění prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž se opírá výrok rozhodnutí.

Podstatou nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2511/19 (a v něm dále uvedené další judikatury), na který výslovně odkazuje Okresní soud v Uherském Hradišti je totiž zachování práva na přístup k soudu druhého stupně a možnosti polemizovat se závěry soudu prvního stupně v řádném opravném řízení o stížnosti, tzn. vymezit se proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně. Jakkoliv proto ustanovení § 137 odst. 1 věta druhá tr. ř. umožňuje učinit oznámení usnesení buď vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení, není možno akceptovat takový postup soudu, který dotčené osobě sdělí pouze výrok usnesení bez jakéhokoliv relevantního odůvodnění. Právě k tomu ovšem došlo v nyní posuzované věci.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně zrušit podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je rozporné s právem na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z údajů obsažených ve vyžádaném spisu totiž nebylo postaveno najisto, že stěžovatelka byla skutečně seznámena s důvody rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti tak, aby mohla ihned po jeho ústním vyhlášení podat kvalifikovaný opravný prostředek.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3031/20 vyhlášený dne 16. prosince 2020 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay