Tomáš Sokol: Dobrý nápad, jak všem zkomplikovat život

Je-li pravdou to, co se píše v internetovém deníku Seznam Zprávy v článku „Vláda přišla s nápadem, jak obejít nouzový stav“, pak se zmíněná vláda pouští do dosti nebezpečného právního dobrodružství, které skoro jistě nemůže skončit dobře. Špatných konců se totiž nabízí hned několik.

Tomáš Sokol

Podle zmíněného zdroje pár hodin poté, co poslanci o týden zkrátili původní návrh vlády na prodloužení nouzového stavu a schválili jej, přišel premiér Andrej Babiš s nápadem, jak zachovat restriktivní opatření, které chce vláda udržet do 25. května 2020, tedy i po skončení zmíněného nouzového stavu. Tím nápadem je prý novela zákona o ochraně veřejného zdraví, která by měla posílit kompetence Ministerstva zdravotnictví tak, že by toto ministerstvo mohlo jakýmsi svým ediktem zakázat nebo omezit činnost obchodních center, obchodních a výrobních provozoven, bazénů, wellness zařízení, veřejné dopravy, všech druhů zdravotnických zařízení, zařízení sociálních služeb a nařídit jim používání hygienických opatření, podobně pak zřejmě nařídit komukoliv používat osobní ochranné prostředky a dezinfekci. Jinými slovy dosti zásadním způsobem omezit ústavní práva.

Až doposud se jevilo nesporným, že zmíněna omezení lze realizovat pouze poté, kdy byl vládním nařízením vyhlášen nouzový stav. Pro takové nařízení skýtá oporu krizový zákon č. 240/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z důvodů, kterými se tady nehodlám zabývat, pak vláda zkusila přesunout pravomoc k vydávání omezujících opatření na Ministerstvo zdravotnictví. Pokus chvíli fungoval, leč minulý čtvrtek ztroskotal. Prozatím definitivně, a to na rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. 14 A 41/2020, kdy soud po velice rozsáhlém rozboru, na jehož počátku je konstatování, že zmíněná opatření jsou zásahem do ústavních práv a po rozboru vztahů ústavního zákona o bezpečnosti a na něj navazujícího krizového zákona, což je linie, která posléze umožňuje tato občanská práva omezit, ovšem rozhodnutím vlády, dospěl k závěru, že Ministerstvo zdravotnictví nemá oprávnění takto zasahovat do ústavních práv. Výslovně se v odstavci 144 rozsudku uvádí: „Pokud by tedy vláda uložila členovi vlády, aby fakticky nařídil krizová opatření, jednala by ultra vires a tedy v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.“

Shrnuto a podtrženo, necelý týden poté, kdy Městský soud odmítl vydávání mimořádných opatření, jimiž jsou Ministerstvem zdravotnictví omezována občanská práva v uvedeném rozsahu jako protiústavní a v ten samý den, kdy Poslanecká sněmovna odmítla prodloužit do 25. května 2020 nouzový stav, v němž lze legálně zmíněná práva omezovat, přichází premiér této vlády s nápadem vyrobit v zákoně o ochraně veřejného zdraví jakýsi „bypass“, který by umožnil vládě obejít Parlament a vydávat si omezení dle libosti. Jinak řečeno, dosáhnout stavu, kdy se napříště vláda obejde bez nepříjemného handrkování v Parlamentu o tom, na jakou dobu bude mít díky schválenému nouzovém stavu právo restrikcí občanských práv.

Podle pana premiéra by Sněmovna měla příští týden, v režimu legislativní nouze, návrh projednat a prý i schválit. Nedokážu si představit, že stejná Sněmovna, která odmítla prodloužit nouzový stav tak, jak si vláda přála, pár dní poté odkývne něco, co toto prodloužení umožní. A pokud možno ještě na delší dobu, než původně vláda žádala.

Pokud bych chtěl hodně přehánět a vyšel jen z principu tohoto nápadu, je to stejný princip, na jehož základě si Adolf Hitler prosadil v roce 1933 zmocňovací zákon Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich, do češtiny přeloženo zákon pro nápravu nouze občanů a národa. Jak patrno jisté ideové souznění je už v názvu.

I kdyby se mělo stát ono nepředstavitelné a Sněmovna se doopravdy a dobrovolně rozhodla vyřadit se z dalšího rozhodování o tom, jak dlouho bude fakticky trvat nouzový stav, byť formálně už se tak nebude jmenovat, stěží to projde u veřejnosti.

Prvním rojem útočníků budou rozliční sršatci všeho druhu, kteří často útočí na všechno, co se hýbe, přesněji, co i jen zavání možným omezením občanských práv. Po nich ovšem přijde těžší kalibr těch, kteří neútočí úplně na všechno, ale tohle pro ně bude příliš a jejich hlas má váhu.

Až potud jde o riziko spíše politické. Ovšem pak, bude-li taková novela přijata, zcela jistě nastoupí podstatně těžší artilérie. Tedy ústavní žaloby a žaloby ke správním či jiným soudům.

Zatím nikdo netuší, co by v novele zmíněného zákona mělo konkrétně být, ale dost silně pochybuji, že by to mohlo přežít soudní přezkum. V prvé řadě těmi správními soudy, případně těmi, které by řešily žaloby o náhradu škody způsobené nezákonným postupem státu dle zákona č. 82/1998 Sb. Zejména ale, tak či onak, by se problém nepochybně dříve či později ocitl před Ústavním soudem. Tam by možná šlo především o to, nakolik je celý tento nápad v souladu s tím, čemu se říká materiální jádro Ústavy. Co to je, asi nemusím čtenářům Advokátního deníku vysvětlovat. Jistě by ale došlo na jiné aspekty ústavnosti omezení občanských práv.

Asi nikdy nelze úplně vyloučit, že se najde právní génius, který vymyslí takovou novelu zákona o ochraně veřejného zdraví, která na jedné straně umožní Ministerstvu zdravotnictví to, co pan premiér deklaroval, a na druhé straně bude zcela rezistentní proti veškerému zpochybňování ústavnosti či zákonnosti. Za sebe tomu nevěřím ani trochu.

Mnohem podstatnější ale je, že by žádná vláda nikdy, a určitě ne vláda v této již tak dosti kritické situaci, neměla nebezpečně experimentovat s právními předpisy. Kde mohou také takové experimenty skončit, si lze ověřit na příkladu s ústavním zákonem č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, z 29. 6. 2009. Zákon přežil jen do 10. 9. téhož roku, kdy jej Ústavní soud zrušil a bylo po volbách. Ač již přípravy byly v plném proudu, losovala se volební čísla stran a vůbec, kdekdo už se těšil na volby, které jsou, jak známo svátkem demokracie. Stačil na to pouze jeden poslanec a jedna ústavní žaloba. V tomto případě lze ovšem garantovat šiky útočníků. Dokonce už teď se ozvaly hlasy, vyzývající k občanské neposlušnosti, což osobně považuji za přehnané. Nicméně, ilustrují náladu nemalé části lidí.

Zákony existují jako efektivní regulátor vztahů též díky tomu, jsou-li pochopeny a též akceptovány jejich adresáty. Co ale se zákonem, který umožňuje nařízením Ministerstva zdravotnictví omezit nemalou část ústavních práv občanů, a o němž se otevřeně hovoří jako o protiústavním předpisu? S jakým nadšením bude dodržován a vynucován, když už teď tady máme bývalá mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví, jejich porušení nelze postihnout, protože je soud prohlásil za nezákonná? Jediným výsledkem novely, pokud by nějak záhadně prošla, může být všeobecný chaos a ztráta autority státu a jeho orgánů.

K tomu všemu je zcela nejasné, proč by se vláda o prosazení takové novely zákona měla pokoušet. Buď jsou splněny podmínky pro pokračování nouzového stavu a pak o tom vláda způsobem obvyklým v demokratickém systému musí přesvědčit Sněmovnu. Necítí-li se na to, tím spíše není možné, aby ji jakýmsi zmocňovací zákonem vyřadila ze hry. Souhrnně řečeno, myslím, že by se vláda měla věnovat tomu, co je dnes mnohem aktuálnější, například hledání srozumitelného a spravedlivého způsobu reparace vzniklých škod a oživení ekonomiky, než hledání právních klíček, které mají šanci na přežití jak sněhová vločka v pekle.

 

Autor JUDr. Tomáš Sokol, je advokát a místopředseda ČAK

Foto: Pixabay

Go to TOP