Noblesní pražský advokát Karel Friml brázdí cesty svého života již 85 let

Nestor české advokacie a vyhlášený recesista dnes slaví 85. narozeniny. JUDr. Karel Friml, CSc., je advokátem tělem i duší, je vyhlášenou kapacitou na kauzy

Nestor české advokacie a vyhlášený recesista dnes slaví 85. narozeniny. JUDr. Karel Friml, CSc., je advokátem tělem i duší, je vyhlášenou kapacitou na kauzy spojené s motorismem a především je to za každé situace okouzlující společník, který všechny kolem sebe do pár minut nabije neskutečnou vlnou optimismu a nadhledu. Mimo to je i nadaným literátem, vydal několik knih a jeho poslední se právě tiskne. Léta spolupracoval s televizí, ale především je znám svými příspěvky do motoristického časopisu Svět motorů.

Advokátní deník srdečně doktoru Frimlovi gratuluje k významnému životnímu jubileu, přeje hlavně hodně zdraví a stále pozitivní mysl. Čtenářům nabízíme rozhovor, který s ním pro knihu Nestoři české advokacie před čtyřmi lety vedl JUDr. Petr Toman, LL.M.

Pocházíte, pane doktore, z právnické rodiny?

Ne, já jsem chtěl být strojním inženýrem, protože jsem byl již odmalička posedlý motory. Každý rok jsem jezdil na prázdniny do Třeboně, kde byla autodílna. Všichni se šli koupat a já šel ke Korandům do autodílny. Nepochybně jsem tam asi obtěžoval, ale pořád jsem něco držel a šrouboval. Přihlásil jsem se na reálku, abych mohl jít později na techniku. Bohužel jsem zjistil, že tam nahoře je vyprodáno, že všechny ty technické vlastnosti, které bych potřeboval, už přede mnou vybral ve frontě někdo jiný. Při hodinách deskriptivní geometrie a jiných hrůzách jsem pochopil, že to nepůjde. A tak jsem šel tam, kam všichni ztroskotanci, kteří neumějí počítat. Na práva.

Ve kterém roce to bylo?

V roce 1953. Sice jsem šel na práva, ale oklikou jsem se později vrátil k autům ve zcela jiné rovině, v mé budoucí specializaci. V té době jezdilo v Čechách asi pět nebo šest aut a všichni mi říkali: „Tím se přeci nemůžeš uživit.“ Navíc specializace v advokacii neexistovala. Mýlili se. V Advokátní poradně č. 6 v Myslíkově ulici v Praze byl vedoucím advokátní poradny nějaký JUDr. Jaromír Růžička a právě on začal prosazovat specializaci. Já jsem se mu hodil. Díky tomu a jeho osobě jsem tak proplouval i „bez partaje“. Nikdo nikdy za mnou nepřišel, abych šel do strany. Vedoucími poraden byli vždy ti ambiciózní partajníci. Jenže být vedoucím poradny znamenalo hlavně řešit maléry těch druhých.

Vedoucí poradny měl podstatně lepší peníze?

Ale vůbec ne, šlo jenom o to, že se jako vedoucí cítil. On ten zmíněný doktor Růžička prý byl původně polír, snad ani neměl advokátní zkoušku. Mě jednou měl rád, jednou neměl, to byly takové výkyvy. Ale tady musím s dovolením odbočit. Jednou jedinkrát jsem měl koncipienta, jinak jsem toho nebyl zřejmě hoden. Přidělili mi koncipienta, takového klučíka, který přišel z vojny. Hezky oblečený, navoněný, takový pohledný kluk. A já ho asi třetí den poslal za sebe k soudu, protože jsem byl u jiného. A soudce se ho ptal: „Kdepak je pan doktor Friml?“ Tenhle kluk, který tam byl tři dny, vstal a s naprosto kamennou tváří odvětil: „Jel střílet do Rakouska divočáky.“ V době, kdy nikdo nikam nesměl, tak Frimlovi nebyla dost dobrá česká prasata! Relativně nedávno jsem se dozvěděl, že to mělo pokračování. Doktor Mašín odnaproti za tímhle hochem přišel a ptal se: „Jak se ten Friml dostal na prasata do Rakouska?“ a on zase s ledovým klidem říká: „Na Nejvyšším soudu je taková parta a oni ho vždycky vezmou s sebou, tak to zkuste, zeptejte se a oni vás vezmou taky.“ A ten chytrý Mašín prý opravdu šel na Nejvyšší soud, tam u místopředsedy zaklepal a řekl, že by s Frimlem chtěl jet někdy na prasata taky. A oni ho samozřejmě vyrazili. To byl můj povedený koncipient! Dnes má galerii s obrazy, bohužel nedělá advokacii.

To Vám asi nedělal moc velkou radost?

Jednou si ho zavolali na vyšetřovačku do Lazarské. Tam seděl vyšetřovatel a říkal: „Pane doktore, tady je dopis, který je podepsaný vaším jménem, že kdyby se JUDr. Jaromír Růžička,“ ten náš vedoucí, „dostal do vazby, že byste ho hájil. Psal jste to?“ A on na to: „No, prosím vás, takový nesmysl, jak by se náš vedoucí mohl dostat do vazby?“ Tomu se vyloženě ulehčilo, tak sepsal protokol, že to není pravda. A on ho zarazil: „Já bych tam ještě něco chtěl na konci dopsat.“ Vyšetřovatel se ptá: „No, co ještě?“ „No, že kdyby se doktor Růžička dostal do vazby, tak že bych ho hájil.“

Co na to všechno doktor Růžička, dozvěděl se o tom?

Jednou určitě. Dostal za své věrné služby straně a vládě rekreaci ROH do Itálie, což byl tehdy zázrak. Jel tedy do Itálie a tenhle můj koncipient nechal vytisknout úmrtní oznámení, že doktor Růžička při rekreační cestě do Itálie náhle tragicky zemřel, a rozeslal to na soudy a všude. Růžička přijel z Itálie a všichni se ptali: „Ty jsi živý?“ A on se hrozně nakrkl a šel podat trestní oznámení na neznámého pachatele, nevím pro co. Při vyšetřování zjistili, že ta smuteční oznámení v tiskárně nechal natisknout někdo, kdo už byl dva roky mrtvý. Takže i tehdy byla legrace, ne že by nebyla!

Z Vás si také vystřelil, nebo k vám měl coby ke svému školiteli aspoň trochu respekt?

Ty skopičiny byly pochopitelně i na mé triko. Dal třeba inzerát do novin, že prodám panenky s porcelánovou hlavičkou. To byl tenkrát strašný hit a já měl denně třicet lidí u branky a všichni mi nadávali, že si z nich dělám srandu! A jednomu kolegovi, který se bál ženských, dal inzerát: „Letec s vlastní vilou hledá něžné a pohledné děvče za účelem sňatku.“ A přišlo 1 200 odpovědí, mezi tím byly i prokurátorky!

Vrátil jste mu to někdy?

To víte, že ano. Když měl americký prezident aféru se stážistkou, tak jsem zase já jeho jménem napsal na Obvodní úřad v Praze 1, že založil občanské sdružení Moniky Levinské a že zjistil, že v Praze není ulice jejího jména a že to poškozuje česko-americké vztahy. Oni mu napsali dvoustránkový dopis, že je úplný pitomec, že po živých ulice pojmenovat nejde. Nebo jsem jednou jel jeho ulicí a nějaká bába tam pálila listí. Tak jsem zastavil a říkám: „Dobrý den paní, já jsem doktor I. K., já mám tady v té ulici na starosti životní prostředí. Pálit listí je zakázané, přijďte zítra, to je úřední den, já vám musím dát pokutu.“ A odjel jsem. Bába pak chodila po ulici a všem hlásila: „Tady bydlí nějaký I. K., to je strašný vůl, on mi chtěl dát pokutu.“

Vraťme se nyní zpět k advokacii. Ve kterém roce jste ukončil studium?

Já jsem studoval v letech 1953 až 1958, tedy v době, která byla nepříjemná. Tehdy právnickou fakultu na náměstí Curieových sloučili s fakultou mezinárodních vztahů a tam byli opravdu nepříjemní kovaní blbci. Nejdřív se stavěl Stalinův pomník a pak se zase boural. Měl jsem kamaráda, který to celé fotil, a když měl velký štos fotek, tak to takhle otočil jako panoptikum a ten Stalin vylezl a zase se schoval. To byly takové naše drobné radosti! Advokátní zkoušku jsem udělal jen proto, že jsem zcela náhodou dostal vypracovat odvolání v dopravní nehodě. Kdybych dostal cokoliv jiného, tak jsem dodnes dělal koncipienta.

To byla krásná náhoda, která předznamenala Váš další profesionální život.

Celý můj život byl plný náhod. Někde jsem četl roztomilou věc, že náhoda je anonym, pod který se Pán Bůh nechce podepsat. Někdy jsou to neuvěřitelné náhody! Nikdy jsem nepotkal v životě člověka, který by vyhrál milion korun, ale potkal jsem lidi, kteří se se stejnou mírou nepravděpodobnosti dostali do maléru. Naposledy zemřel člověk, který šel z vagonu do vagonu, zrovna když se od sebe roztrhly. Nikdy za mého života jsem neslyšel, že by se roztrhl vlak. A on si tam pro tu smrt došel! V  roce 1958 jsem dostal jako tehdy všichni čerství absolventi umístěnku. Byla na Krajský soud v Plzni, ale protože si někdo vzpomněl, že nejsem dostatečnou oporou lidově demokratického zřízení, tak jsem se dostal do advokacie. Další náhoda. Advokacie byla v té době nejopovrhovanějším právnickým povoláním, protože nás neměli nikdy rádi. A navíc advokacii chtěli původně zrušit, protože říkali, že ji pracující nepotřebují. Nás zachránila jenom lenost soudců, protože si s hrůzou uvědomili, že by si potom museli žaloby psát sami.

Takže Vy jste si advokacii ani nevybral sám?

On mi ji Pán Bůh přidělil a já bych řekl, že šťastně. Dostal jsem přidělení na Václavské náměstí s tím, že budu pracovat v Hradci Králové. To mi nebylo vůbec jasné. Tak jsem šel do Hradce a tam jsem spal v kanceláři. Ráno do 8 hodin jsem musel uklidit, než začali chodit lidi, zatopit, prostě všechno. Ano, bylo to veselé, protože to bylo mladé. Z Hradce Králové jsem se dostal do Tachova a pak do Chebu. Takhle se mnou vymetli pohraničí. Já jsem se totiž narodil v Heiligen, v takové malé osadě 3 km od Říše. Můj tatínek stavěl kolem republiky opevnění a pak přišel Mnichov. Jednoho dne maminka vzala tři děti a čtyři kufry a byli jsme vyhnáni, vysídleni a odsunuti. Tatínek byl potom velitelem posádky v Plzni a nakonec jsme se dostali do Prahy a tady jsme už zůstali. Ale vraťme se zpátky do Tachova, kde jsem koncipoval s JUDr. Jiřím Klouzou, pozdějším tajemníkem ČAK, v jedné kanceláři. Jirka byl prima a slušný kluk. Oba jsme usilovali dostat se do Prahy a jemu se to zdařilo. Já jsem si říkal, to je konec, dva nás odsud nepustí. Nakonec jsem se dostal do Prahy taky.

Měla politická atmosféra konce padesátých let vliv na Vaši práci?

Samozřejmě, ještě dožívali takzvaní liberalističtí advokáti, kteří nějak přežili všechny zlomy a oni je nechávali dosloužit. Přišli noví z právnické školy pracujících, což byly pouhé roční kurzy. V Chebu byl nějaký soudce JUDr. Trtík, ten byl roztomilý. Soudil, protože to za rok uměl.

Oni se stali soudci za pouhý rok?

On měl dokonce i titul JUDr. Soudil nějakého člověka pro pokus o opuštění republiky a povídá mu: „Člověče, proč jste chtěl utíkat, kam jste chtěl utéct?“ A on říká: „Já jsem se, pane předsedo, chtěl podívat do Alp.“ A ten vzdělanec na to: „Člověče, co byste v té Americe dělal?“ Důležité v trestním spisu byly posudky od domovníků a domovních důvěrníků a jeden napsal o obžalovaném: „Má kladný poměr k našemu lidově demokratickému zřízení, což je patrno z toho, že zdobí okna i směrem do dvora.“ To není vtip! Jiný domovní poskok zcela vážně napsal, když soudili nějakého lékaře: „Má náboženské sklony, ale je tak rafinovaný, že děti do kostela neposílá, sám do kostela nechodí, ale je o něm známo, že je členem sekty Jana Evangelisty Purkyně.“ To byly podklady, na základě kterých se soudilo! Pamatuji ještě doznívání 50. let, kdy na Ovocném trhu soudili slepého osmdesátiletého člověka, kterého bába přivedla k soudu. Obžalovaného proto, že u něho našli patery košťata a čtvery nůžky. Tvrdili, že spekuluje, a až se to obrátí, že si otevře živnost. Dali mu čtyři roky, to byl v jeho věku trest smrti.

Jistě to nebyly ojedinělé případy…

Ovšemže ne. Z Hradce si také pamatuji, když soudili bratry Petrofovi, takové staré, šedivé pány, každý dostal 20 let, protože měli fabriku na piana. Přitom se komunisti nestyděli jejich jméno na těch pianech nechat. To byly surové, špatné doby. Jak je život ironický: v Chebu soudili pana děkana, protože dostal já nevím kolik tisíc na opravu střechy kostela. Nemohl sehnat firmu, která by tu střechu udělala. Zavolal na konzistoř do Prahy, jestli ty peníze může použít na kostel jinak, a oni řekli, že ano. Tak on opravil lavice, dal tam reproduktory a řadu dalších věcí. Když zjistili, že peníze nejsou na střeše, ale jinde, tak ho obžalovali z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Prokurátor starému pánovi říká: „Pane obžalovaný, že jste si nechal na faře opravit koupelnu, to bych chápal, ale že jste si hned nechal udělat dvě? Tu druhou asi pro Boženku, ne?“ A tenhle stařičký pan děkan na to: „Ale pane prokurátore, kdyby tam byla jen jedna koupelna, zas byste říkal, že se s ní koupu v jedné vaně.“ Takže pan děkan dostal asi tři roky a podal si odvolání.

Jaké to bylo být advokátem v komunistickém režimu?

Advokacie za komunistů – to byl jediný placený odboj. My jsme si mohli dovolit říci, že soudce nemá pravdu, že prokurátor nemá pravdu a ještě jsme za to dostávali plat. Svým způsobem mi vyhovovalo, že jsem aspoň trochu mohl kritizovat režim prostřednictvím jeho představitelů. Někdy to bylo něco platné, někdy ne.

Pro Vás to bylo málo nebo dost?

Tenkrát v té nesvobodné době mi to bylo dost, protože o moc víc udělat nešlo. Ani dneska kolikrát nejde. Ale občas mě poměry na soudech skličují i dnes. Měl jsem invalidního beznohého klienta, kterého sestřelil z vozíku nějaký Němec, a on skončil mezi slepými v ústavu v Brně. Předtím jezdil na vozíku a byl dokonce v nějaké ministerské komisi, teď nešlo nic, prostě skončil na dně. A já přijdu k soudu s náhradou škody a tam sedí mladá soudkyně a povídá: „Co chcete, prosím vás? On byl mrzák předtím a je mrzák i teď.“ Takto se chová paní soudkyně za své přidané a ještě vysouzené peníze navíc. To přeci nejde a není páka, která by to srovnala.

Koncem šedesátých let se to ale začalo měnit k lepšímu?

K tomu Pražskému jaru si pamatuji, jak jsme stáli u tajemníka Jirky Klouzy v kanceláři u okna, koukali jsme na Národní třídu a Zdeněk Hrazdira říká: „Když se to neobrátí v Moskvě, tak se to neobrátí nikde.“ A měl samozřejmě pravdu.

Znal jste předsedu Ústředí české advokacie JUDr. Zdeňka Hrazdiru dobře?

Doktora Hrazdiru jsem znal jako nesmírně slušného, chytrého člověka. Asi byl v partaji, jinak by to nemohl kočírovat, ale byl nesmírně slušný. Šel jsem tehdy za ním, protože mi umírala sestra v Americe, a chtěl jsem se, ještě než umře, za ní jet podívat. On jediný to věděl, že mi emigrovala sestra, a neřekl to. Dalo se s ním otevřeně a slušně mluvit. Šlo to v každé době, šlo to za Němců, šlo to i za komunistů, bylo to vždycky, jak se hloupě říká „o lidech“.

A po srpnu 1968 to šlo zase k horšímu?

Museli jsme procházet prověrkou a první otázka byla: „Souhlasíte se vstupem sovětských vojsk?“ A to jsem říct nechtěl. Šel jsem tam zcela nepřipraven, bez nějaké koncepce. Vlezu tam a tam JUDr. Jiří Vízek. To byl noblesní pán, nicméně komunista. Byl vedoucím poradny na Václaváku. Hájil taky v procesu doktorky Horákové, ale nepamatuji si už koho. Samozřejmě jsem si sedl a on říká: „Co soudíte o vstupu vojsk?“ Člověk má tu a tam v životě takové osvícení a to byla ta pravá chvíle, já bych to nevymyslel. Odpověděl jsem: „Já tomu nerozumím, když chtěli změnit prezidenta, tak to přeci Ústava nějakým postupem umožňuje. Když chtěli vyměnit generálního tajemníka strany, tak stanovy strany asi na to taky nějak pamatují.“ A on na to: „A kdo to měl udělat?“ Odtušil jsem: „Já nevím, asi parlament? Nebo nějaký sjezd komunistické strany, ale k tomu přeci nemusí přijet vojska?“ A on: „Když oni je nechtěli vzít do party.“ A já: „Do jaké party?“ On viděl, že ujel. Začali jsme se pohybovat na tenkém ledě, že snad jsou v parlamentu party a v ústředním výboru strany jsou snad taky party a já o tom vůbec nevím, tak změnil téma: „Teď se budeme věnovat ekonomickým otázkám advokacie.“ A nemusel jsem to říct.

Znal jste advokáta, kterého by z advokacie vyhodili?

JUDr. Dobromil Svačina byl advokát v Mariánských Lázních, šel na partajní prověrku a ptali se ho, co soudí o vstupu vojsk. A on řekl, že nesouhlasí. Tak ho vyrazili z partaje a on si podal odvolání. Tak ho zase předvolali a znovu se ho ptali: „Tak už souhlasíš se vstupem vojsk?“ A on zas řekl: „Ne“ a oni: „Tak proč sis podal odvolání?“ Nakonec ho vyhodili z partaje, ale nechali ho v advokacii. Advokacie byla relativně nejsvobodnější povolání. Nikdo nás neměl rád, nemohli jsme si vyskakovat.

Vy jste se ale nezabýval jen advokacií, že?

Já jsem měl takovou velmi zvláštní pozici, protože jsem půl svého života strávil se Světem motorů. To byl časopis se statisícovým nákladem, což by dneska byl sen. Nikdy jsem samozřejmě novinářem nebyl, ale psal jsem tam, vydělal jsem si tam jisté peníze, které mi pomohly žít trochu rozumněji. Byl jsem tím pádem známější, což je pro advokáta důležité, dělal jsem jednou za týden porady zadarmo. Auta byla svým způsobem nepolitická, i když pravda je, že když jsem podal žalobu na Mototechnu, jejíž ředitel byl v nomenklatuře ústředního výboru strany, tak už to prostě nebylo úplně ono.

Byl jste někdy v nějaké funkci? Nebo jste celý život „jen“ advokátem?

Byl jsem původně v nějaké koncipientské komisi, ale jinak jsem se v podstatě držel svého. Na mém relativně málo významném úseku silniční dopravy jsem se snažil to trošku posunout, a to se mi snad podařilo. Někdy je to takové roztomilé. Jel jsem nedávno z televize z nějakého natáčení a sjel dolů do Podolí. Chtěl jsem domů koupit rajská jablíčka, tak jsem zastavil u zeleniny, jdu dovnitř a říkám, že bych chtěl kilo rajských jablíček. A ten dobrý muž vzal takovou bedýnku a dal mi tam kromě těch rajčat ananas, hrozny vína, broskve a nevím co ještě. A já říkám: „Počkejte, já jsem chtěl jenom kilo rajských jablíček.“ A on opáčí: „Pane doktore, vy si mě už nepamatujete, ale kdysi jste mě hájil. Já jsem nafackoval nějakému pitomci na silnici, protože mě vybržďoval a pak mi ještě drcnul do auta. A vy jste říkal, že jste rád, že si ještě někdo dokáže své místo na silnici uhájit.“ On na to vzpomíná dodnes! Tak to je milé, když někoho potkáte a on řekne, nezkazil jste to nebo jste mi aspoň neublížil. Já jsem nikdy nechtěl být soudcem. Ne proto, že bych se bál odpovědnosti, ale protože už dneska ve svém věku vím, že ty věci mohou být jinak, než se zdají. Jinak by v Americe nepropustili nevím kolik desítek vězňů, když začali se zkouškami DNA. Tohle já bych nechtěl mít na svědomí.

Víme, že píšete knihu…

Někde jsem četl, že prodává vždycky první stránka knížky. Nevím, jestli je to pravda, ale na první stránce té mé knížky bude krátký rozhovor ze života. Seděl jsem s jedním mladým soudcem u oběda (což bych vlastně neměl říkat, že se vůbec někde potkáme). Byl to mladý kluk a říkal mi: „Víte, pane doktore, já mám někdy výčitky svědomí, když ty lidi zavírám za mříže a ani jsem ten spis nečetl.“ A to je pravda, to si nevymýšlím.

O čem ta kniha má být?

Chci si vyřídit své účty s justicí, ne s advokacií, tím, že o ní napíšu knížku. Protože justice se nikdy neomluvila. Teď je móda se omlouvat: Němci se omlouvají nám i Němcům, papež se omlouvá Husovi, Australani se omlouvají domorodcům. Ale justice nikdy neřekla, omlouvám se za to, co se stalo, už se to nikdy nestane. Teď nemluvím o justičních omylech, mluvím o vraždách, mluvím o věcech, které se staly vědomě, počínaje Pilátem Pontským, přes Johanku z Arku, přes Dreyfuse, přes Van der Lubbeho, přes Slánského, kterého přeci také kamarádi oběsili! Ono by stačilo říci: „My se můžeme zmýlit, jako všichni, v každém řemesle jsou zmetky, ale budeme dělat vše, aby se to nestalo.“ Potkal jsem jednoho odvolacího soudce na Karlově náměstí. A on mi říká na chodbě: „Pane doktore, přeci zavinění, to jest vnitřní vztah pachatele k následku, ten přeci prokážeme, kdy chceme.“ To vám řekne odvolací soudce mezi čtyřma očima!

Vy máte s literaturou i s filmem hodně společného. Například film „Jak napálit advokáta“.

To je špatný film, to bychom dneska napsali jinak. Já jsem dělal léta televizní pořad Auto-moto-revue, vždycky o nějakých nehodách, to bylo celkem sledované. Přišli, že chtějí nějaké povídky ze silnic, tak jsem napsal povídky ze silnic. Pak přišli a řekli, že tady u nás nikdo povídky pořádně natočit neumí. Musí to být jeden nosný příběh a pak ještě něco k tomu okolo. Tak jsme to celé předělali a oni pak přišli a řekli, že ty povídky byly lepší. Už od začátku to bylo takové zmotané.

Byla tam povídka, na které mi hodně záleželo. Šlo o řidiče náklaďáku, který se vrátil z cesty a hned večer si vzal novou cestu. Tehdy nebyly předpisy ohledně pauz tak přísné. Jel do Holandska, naboural do vlaku a zemřel. Jeho žena přišla za advokátem, že chce náhradu škody. No dobře, ale jak porušili zákoník práce? Našli jsme, že nebyl na nějakém školení, taková úplná blbost. Ale hlavně se zjistilo, že přestože byl unaven, jel do Holandska proto, že jeho žena chtěla jet s dcerou na mistrovství světa v krasobruslení. A on, aby na to ty peníze vydělal, jel a unavený usnul. Prostě se zabil kvůli zájezdu, který stál tenkrát 15 350 korun. To byla cena jeho života.

Na kolika filmech jste se podílel?

„Paragrafy na kolech“ byly dvacetiminutové příběhy a těch bylo asi dvacet. To bylo poměrně roztomilé, maloval k tomu malůvky JUDr. Karel Helmich ze Světa motorů. Tenkrát k nám přišel chlap, že byl u nějaké holky, vypil tam láhev sektu a oni ho chytli. Říká: „Já dýchat nemůžu, já mám plíce špatný, a na krev vůbec nejdu, měl jsem třikrát žloutenku.“ Oni ho sebrali, odvezli na záchytku a Srstka hrál toho lapiducha ze záchytky. Krk širší než hlavu. Šli spolu na záchod s tou šampuskou a on mu dává pětistovku a říká: „Hele, já se tím živím, já mám zlou ženu, tady máš druhé pětikilo.“ A pak vytáhl třetí pětistovku a říká: „Celý život jsi čůral zadarmo, teď budeš čůrat za patnáct set.“ To byla tehdy měsíční mzda. Tak Srstka beze slova naplnil tu šampusku. Problém byl v tom, že ten lapiduch měl v krvi dva a půl promile! A ten člověk přišel za mnou a měl takovouhle hlavu, že to teda řekne u soudu. Tak co byste mu řekl? Co se stane? Oni ho přivedou jako svědka a co poví ten lapiduch? Že je to pravda? Vždyť ho vyrazí z práce. Ten bude betonově křivě svědčit. To není pravda, vy tam budete mít ještě nějaké křivé obvinění. Vemte si svých dvě a půl promile. Tady nejde nic dělat. Tak to byla taky povídka, taková docela veselá.

Máte nějakou kauzu, kterou jste prohrál, a dodnes to nemůžete rozdýchat?

Já nemám rád ten výraz „prohrál“. To navozuje dojem, že jde o nějaké sportovní utkání. Tam jde často o život, o svobodu, o děti, což přece není legrace. Když slyším státního zástupce, že je s rozsudkem spokojen, tak se držím stropu. Jak může být spokojený? Jednou jsem přišel v Tachově k soudu, tam si předseda soudu (bývalý harmonikář) mnul ruce: „Já dám dneska dvacet let.“ Představte si, že půjdete do nemocnice a tam si bude ráno chirurg mnout ruce a bude říkat: „Já dneska uříznu čtyři nohy“. To je přece hrozné! Soud, když někoho odsuzuje, tak má být smutný, že musel sáhnout k takové hrozné věci, jako je vězení. On má být smutný, ne veselý, nemůže být s rozsudkem spokojený.

Může být veselý ze spravedlivého rozsudku?

Tohle já jsem nikdy nedokázal překlenout. Jednu věc si vyčítám dodnes jako právník. Nevyčítám si to jako člověk. Trochu jsem si zahrál na Pána Boha a dodnes mi to vrtá hlavou a nevím, zda jsem jednal správně. Přišel nějaký tatínek, že jeho kluk vezl na skútru u Písecké brány svou ženu, jeho snachu, trefil se do sloupu a holku na místě zabil. Doma tříměsíční dítě. Strašné! Říkal jsem si: „On přijde domů s rozsudkem, že svému dítěti zabil matku, její rodiče dostanou papír, že zabil jejich dceru.“ To je prostě lidský malér, to je hrozné neštěstí. Byli tam nějací svědkové, kteří zrovna venčili své psy. Teoreticky mu mohl do cesty vběhnout pes. Takže to zastavili, protože mu tam vběhl pes, ale víte, nebylo to poctivé. Nebylo to regulérní, ani dnes bych to neměl říkat. Protože advokát si asi nemá takové věci připouštět. Přesto si myslím, že jsem jednal správně. To on si to své svědomí musí doma srovnat. Ale proč by jeho malé dítě mělo vyrůstat s tím, že mu tatínek zabil maminku. Myslím si, že to by té rodině dobře nedělalo. Dodnes mi to vrtá hlavou. Proto se k tomu přiznávám. Víte, jednou jsem šel po městském soudu, to tam ještě byl krajský soud, a potkal jsem nějakého JUDr. Antonína Šemberu. Byl odvolacím trestním soudcem a měl mě rád. Já byl tenkrát kluk a on mi říkal: „Víte, pane doktore, já když jsem začínal (zřejmě ještě za Rakouska), tak mi můj nadřízený vždycky říkával: ‚Toníku, nedej se mýlit zákonem.‘“ Tak já jsem se nedal zmýlit zákonem. Zákon by neměl být tak tvrdý, aby popřel lidskost, aby popřel obecnou spravedlnost. Karel Čapek kdysi řekl: „Lidé si nezaslouží jiné spravedlnosti než lidské.“ Víte, co mě vždycky děsilo? Když budete mít deset soudců, každý rozhodne tu stejnou věc zcela jinak. Jde tedy o to, abych já se dostal k soudci, který to posoudí lépe, nebo k soudci, kterého zrovna nebolí zuby? Nebo v jedenáct hodin dopoledne, když mají všichni hlad, je to o rok víc, po obědě už spí, tak je to trochu lepší.

Jak velkou změnou pro Vás byla privatizace advokacie po Listopadu 1989?

Pro nás to v podstatě velká změna nebyla. Já jsem si jako advokát vždycky musel svou práci najít, musel jsem ji udělat, vyúčtovat, akorát peníze jsem odevzdával Městskému sdružení advokátů. Dneska je odevzdávám finančnímu úřadu. V podstatě se na provádění nebo na mechanismu naší práce nic moc nezměnilo. Myslím ale, že řada věcí je naprosto zbytečná. Takové to odcizení, k němuž došlo. Já neříkám, že se mají všichni plácat po zádech. Ale dneska? Nikdo nevěří ničemu ani nikomu. To se všechno uhlídat nedá. Nemůžete ke každému člověku postavit policajta, to není možné. To je na té silnici to samé. Před několika lety jsem dva měsíce dělal studii „O trestání v dopravě“. Poslal jsem to ministru Pospíšilovi, dal jsem mu to do ruky. Podložili s tím skříň, vůbec je to nezajímá. Pak mi někdo volal z ministerstva, jestli chci přednášet na Justiční akademii. Já jsem říkal: „Nechci, já chci jenom, aby soudci nesoudili hloupě, jinak nic.“ A on říká: „Tak jednou byste mohl.“ Tak jsem tam jel a ptali se, jak se ta přednáška bude jmenovat. Já jsem odpověděl: „Hloupé trestání v dopravě.“ No, to nejde, tak jsem říkal dobře, tak to učešeme. „Trestání v dopravě, iluze a skutečnost“. To prošlo. Den a půl jsem tam hučel do soudců a státních zástupců. Říkali, že to je zajímavé, ale stejně se nic nezmění.

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý advokát?

Nevím. Já jsem založil svůj život na zásadě, a to by možná byla ta vlastnost, kterou by si dobrý advokát měl uvědomovat denně: Věci jsou tehdy spravedlivé, když můžete zaměnit strany. Když to, co chce ten druhý, by bylo dobré i pro mě, kdybych byl na jeho místě. Nechci si hrát na soudce, to s tím nemá nic společného. Myslím si, že věci jsou spravedlivé, když to můžete obrátit: jestli je to dobré pro mě, tak to musí být dobré i pro tebe. Ctí našeho řemesla vždy bylo, že se advokát, teď mluvím o formální, vnější stránce, má vyjadřovat přesně, stručně, jasně a úplně. Dnes mi vadí přednes. Lidé dnes mluví strašným způsobem, ani moderátoři v televizi nerespektují rody, mluví špatně česky. A advokáti bohužel také. To je po té vnější stránce. Není to o talárech, není to v tom, že si je najednou oblékneme.

Vy nemáte taláry rád?

Pamatuji starého advokáta JUDr. Alexandera Plecitého, který vždycky říkal: „My jsme přeci chtěli vypadat jako naši klienti. Jakmile si vezmete uniformu, ať je jakákoliv, je tu odstup, je to znát, je to někdo jiný. My jsme si zakládali na civilním vzezření i projevu, protože jsme k těm lidem chtěli být blíž.“ Mně ty taláry nedělají dobře. Hlavně si myslím, že tím, že si někdo oblékne talár, ještě nemluví ani chytřeji, ani moudřeji. Advokát se musí hlavně nějakým způsobem přiblížit tomu člověku, kterého zastupuje. Nezastupuji zločin, zastupuji člověka. Jsem tam od toho, aby nedostal víc, než musí. Nemůžu to překrucovat, ani nechci. Ale trošku se mi zdá, že dneska ty peníze mají příliš velkou moc. Četl jsem americkou psychologickou úvahu, že člověk řídí vozidlo tak, jak žije. Advokát provádí svou profesi, tak jak žije. On není jiný v taláru a není jiný doma. On je pořád stejný. Jenom si sedne do auta nebo si oblékne talár. A jestli je špatný doma, tak nemůže být jiný v profesi. Myslím si, že advokát musí být odpovědný. Odhadnout, co je pro člověka dobře, co je správné v té které situaci. To je taky věc zkušeností, to je taky věc nějakého rozhledu. Ony ty holky dneska jsou všude.

Myslíte ženy v advokacii?

Přiznám se, že nemám ženy v advokacii moc rád, ani v justici ne. Já si myslím, že je to mužské řemeslo, je tvrdé, v podstatě se stále hrabete ve špíně a ženy do toho vždycky vnášejí svůj ženský svět, který je jiný, ať si budeme myslet cokoliv. Jsou jiné. To neznamená, že jsou lepší nebo horší.

Myslím, že i na advokáta platí to, co já jsem rozesílal tento rok svým přátelům. Někde jsem narazil na takovou krásnou historku, jak v pekle měli přeplněno. Bylo tam narváno a měli jenom jedno poslední volné místo. Pekelný portýr otevřel bránu a tam byla řada čekajících. „Heleďte, máme jen jedno místo, vyberte masového vraha, nějakého lupiče, Al Capona, prostě jenom jednoho…“. Tak si tam začali šuškat a opodál stál nějaký člověk, tak se ho ptají: „Co ty, co jsi udělal?“ „Nic, já jsem nikdy nic neudělal.“ „Tak to bys tady nebyl, ne?“ „Ne, já jsem se vždycky držel stranou, nemám s tím nic společného, nepatřím sem.“ „Ty jsi viděl, že ty ostatní vraždí, viděl jsi koncentráky, to všechno jsi viděl?“ „To jsem viděl, ale já jsem nikdy nic nedělal a byl jsem stranou.“ „Tak to místo je tvoje.“ Já si myslím, že advokát by se měl snažit nějakým způsobem udělat tenhle svět aspoň trošku únosnějším. Jsou lidi, kteří mají opravdu strašné maléry, do kterých se nemuseli nikdy dostat. Na to se ohromně hodí citát z E. M. Remarqua, z jeho knihy Vítězný oblouk. On tam říká, že se člověk někdy dívá na to, co udělal, se stejným ohromením, jako kdyby našel ve své skříni cizí šaty.

Jaké byly vztahy mezi různými profesemi v justici?

Dnes je mi líto, že se advokacie a soudy navzájem odcizily. Že si každý hraje na tom svém písečku. Bývalo to nějak srdečnější, nebo jestli se mi to jen zdá? Já nevím, přijde mi to nějak odlidštěné, máme k sobě dál. Nemyslím si, že je to dobře. Ale to se asi týká celé společnosti, to není jenom v advokacii. Já si myslím, že život je dnes celkově strašně odtažitý, odcizený. Je to špatně a máme v Evropě špatnou pověst.

Kdybyste se mohl znovu rozhodnout, chtěl byste být zase advokátem?

Já jsem se smířil se svým povoláním až velmi pozdě, když jsem si koupil takovou malou knížečku od Josefa Čapka. Již dříve jsem měl nad postelí jeho obrázek a na něm byly takové ty jeho postavy bez obličejů. Mně to už od dětství vadilo, ale odprosil jsem ho kvůli té jediné větě. Knížečka se jmenuje Psáno do mraků. Tam je pasáž o tom, jestli se má člověk bránit zlu, když je to nebezpečné, obtížné, riskantní, drahé a složité. A Čapek říká, že ano, i když je to nebezpečné, drahé, složité a riskantní. A teď přijde ta věta, která mě smířila s mým povoláním: „Aby se zlo necítilo pánem světa!“ Víte, on advokát vždycky nemůže vyhrát, to nejde. Nejen proto, že je hloupý, ale prostě to nejde.

Redakce AD
Foto: redakce AD

Go to TOP