Vlastním nákladem autorovým, Praha 2019, 144 stran.

Představovat jednoho z nestorů české advokacie, JUDr. Václava Krále, není jistě nutné. Je znám jako advokát, spisovatel, cestovatel, polyglot, bývalý vedoucí mezinárodního odboru České advokátní komory a v neposlední řadě autor tří předchozích knih pamětí. Hned v úvodu si dovolím poznamenat, že pro anotované pokračování platí známé „čím dál, tím lepší“.

Třiadevadesátiletý autor je pamětníkem snad téměř všeho, co se v advokacii a kolem ní událo, jeho vzpomínky mi připomínají paměti psychiatra profesora Vladimíra Vondráčka (1895-1978), které jsem jako středoškolák četl, a nabyl při tom dojmu, že je napsal Všudybyl, a s obdivem si přitom říkal, že tolik zajímavostí se mi za život určitě nepodaří sesbírat.

Václav Král od mládí tíhl k žurnalistice, což bylo jistě i jednou z okolností, že si svoje zážitky nejen s vědomím neopakovatelnosti prožíval, ale i dokumentoval.

„Jak poznáš, třetina je odborná, třetina je cestovní, třetina je pe^le – me^le,“ charakterizoval tematické rozdělení knihy Vašek Král v dopise, který mi napsal 22. ledna 2020. Čtenář zde nalezne vzpomínky na právní případy, osobnosti, právní případy v zahraničí, na autorovy cesty a na jeho rodnou Lysou nad Labem.

Troufnu si tvrdit, že kniha se čte odlišně podle generační příslušnosti. Osobně mohu říci, že jsem zde nalezl příběhy, které jsem slýchal od svého tatínka Stanislava Balíka (1928-2015), například o tom, jak se Bedřich Hrozný s děkanem právnické fakulty Arnoštěm Wenigem dne 17. listopadu 1939, když Němci chtěli na fakultě zatýkat, „postavili do dveří fakulty a německému veliteli sdělili, že na akademickou půdu nesmí nikdo vstoupit bez svolení rektora. A vojáci odtáhli!“, čímž byli mnozí studenti zachráněni. Je přitom patrné, že i Václav Král nejednou čerpal z informací, které zná spíše z vyprávění.

Četba však u čtenářů dnešní starší generace vyvolává i vlastní vzpomínky. Václav Král popisuje dění v Advokátní poradně č. 1, vzpomíná na bývalého předsedu Ústředí československé advokacie a posléze předsedu Nejvyššího soudu, odvolaného z funkce na počátku normalizace, Otomara Bočka, na choť právního historika a kanonisty Josefa Turečka Ludmilu Turečkovou, na Bedřicha Rádla, Vladimíra a Miloše Čeřovských, Boženu Pátkovou, Miroslava Hrabáka, Jaroslava Sodomku, Theodora Donnera, Oldřicha Horáka, Zdeňka Hrazdiru a Dagmar Burešovou. Vybavilo se mi tak, jak jsme v létě roku 1970 s tatínkem na Patejdlově boudě v Krkonoších porazili doktorku Turečkovou a maminku v kanastě, což jako advokátka těžce nesla, a neuchlácholila ji ani slova profesora Turečka: „Nic si z toho, Dudunko, nedělej, jsou to vyrvasové.“

Zajímavé postřehy a charakteristiky přinášejí kapitoly o osobnostech, o brigádním generálovi Vladimíru Přikrylovi, o Winstonu Churchillovi, o prvorepublikovém poslanci a ministrovi Františku Staňkovi, o americkém advokátovi a státníkovi Haroldu Stassenovi, který jednal v AP 1 v zastoupení rodiny Baťů s Theodorem Donnerem, čehož se Václav Král neúčastnil, a tak se „i když to zní divně, blíže seznámil s jeho kloboukem“, dále o Jiřím Havlovi, Slávce Peroutkové, Jaroslavu Mellanovi a Viktoru Hellerovi.

Zajímavé jsou vzpomínky z cest, mezi nimiž autor přináší překlad Pravidel pro odsouzené ve věznici Alcatraz vydaných v roce 1956. V Bulletinu advokacie č. 1-2/2020 je publikována kapitola Francouzské Lidice a obhajoba, z jejíž četby si lze učinit představu o stylu, v němž se kniha nese.

Závěr vzpomínek je smutný a zároveň poetický. Autor líčí abiturientská setkání a vzpomíná na zesnulé spolužáky:

 „Je to taková Haydnova symfonie na odchodnou. Tuto symfonii hraje velký orchestr a hudebníci postupně odcházejí, až zůstanou stále hrající poslední 2. Dirigent je přesvědčuje, ať zůstanou alespoň oni, ale i ten poslední nakonec odejde.

V případě našich dvou oktáv jde o to, kdo bude tím prosícím dirigentem, určitě smutným.“

Václav Král zanechává výraznou stopu a čtivé svědectví o době, v níž žily minimálně čtyři generace. Lze si jenom přát, aby se podělil i o další dosud nepublikované vzpomínky a aby jeho bohaté životní osudy inspirovaly čtenáře k následování.

JUDr. PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D, advokát, právní historik, děkan Fakulty právnické ZČU v Plzni