ÚS: Čtení protokolu z přípravného řízení v hlavním líčení

Z hlediska ústavněprávního, podle něhož je ústavní stížnost subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod, je nutné nazírat na trestní řízení jako na jeden celek, jehož těžištěm je hlavní líčení v soudní fázi řízení, kde vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění jeho práv v celé jejich šíři. Tato fáze řízení má v podstatě do jisté míry i funkci reparační ve vztahu k přípravnému řízení, neboť dojde-li v přípravném řízení k porušení zákonných ustanovení, může dojít k jejich nápravě právě v řízení před soudem (např. k opakovanému výslechu svědka již při plném dodržení práv obviněného). Kvůli čtení protokolu z přípravného řízení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu v hlavním líčení před soudem tedy nelze dovodit zkrácení práv obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2194/18

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Z vyžádaného spisu vedeného u krajského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obžalován pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž obžaloba byla podána k okresnímu soudu. Okresní soud vedl v hlavním líčení dokazování, přičemž dospěl k závěru, že předmětný skutek je třeba hodnotit přísněji, a předložil věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchnímu soudu. Vrchní soud rozhodl, že soudem příslušným k projednání předmětné věci je krajský soud.

Krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se stěžovatel dopustil tím, že dne 23. 4. 2014 v obci B. v prostorách zahradní chatky, po předchozí slovní rozepři ohledně finančních záležitostí, opakovaně fyzicky napadl poškozenou, které svým jednáním přivodil fyzická zranění, jež si vyžádala dobu léčení 14 dnů. Nadto se u poškozené v souvislosti s předmětným napadením rozvinula posttraumatická stresová porucha, která ji omezila v běžném způsobu života po dobu několika měsíců. Za toto jednání byl stěžovateli krajským soudem uložen trest odnětí svobody ve výši pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byla též uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 6 125 Kč.

Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl odvoláním, o němž vrchní soud rozhodl tak, že je jako nedůvodné podle § 256 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), zamítl.

Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který o něm rozhodl tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v jeho věci byl v přípravném řízení orgány činnými v trestním řízení chybně právně kvalifikován skutek, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť stěžovatel měl mít obhájce již v přípravném řízení v rámci nutné obhajoby, nicméně kvůli mírnější právní kvalifikaci skutku ho ustanoveného neměl. Stěžovatel uvádí, že orgány činné v trestním řízení měly k dispozici všechny podklady pro správnou právní kvalifikaci skutku již dne 7. 5. 2014, kdy byla vyslechnuta poškozená. Ke zpřísnění právní kvalifikace však došlo až po více než dvou letech, kdy byla trestní věc postoupena věcně příslušnému krajskému soudu.

Stěžovatel dále uvedl, že protokol o výslechu poškozené z přípravného řízení ze dne 7. 5. 2014 byl v hlavním líčení před okresním soudem přečten, a to v rozporu s § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, neboť stěžovatel neměl v důsledku zjevně vadné právní kvalifikace skutku ustanoveného obhájce, byť ho s ohledem na nutnou obhajobu mít měl.

Stěžovatel rovněž namítal, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť na stěžovatele byl vydán evropský zatýkací rozkaz pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a pro trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel byl však nakonec odsouzen pro trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy však předmětné znaky tohoto trestného činu nebyly v zatýkacím rozkazu uvedeny. Stěžovatel tedy dovodil, že došlo k porušení zásady speciality, což zapříčinilo nepřípustnost trestního stíhání. Stěžovatel taktéž reagoval na argumentaci Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, kdy dovolací soud uvedl, že při předání stěžovatele ze Slovenské republiky byl použit čl. 30 odst. 3 smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou č. 209/1993 Sb., o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, ve znění protokolu k této smlouvě vyhlášeného pod č. 65/2014 Sb. m. s. (dále jen „mezinárodní smlouva“), který stanoví, že smluvní strany nebudou vyžadovat při předávání osob k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu na základě evropského zatýkacího rozkazu ve vzájemných vztazích zvláštní souhlas s trestním stíháním, odsouzením nebo zadržením za účelem výkonu trestu nebo ochranného opatření předané osoby pro skutek, který byl spáchán před jejím předáním a pro nějž tato osoba předána nebyla. To neplatí, jestliže se jedná o předání vlastních občanů smluvních stran nebo jestliže v konkrétním případě vykonávající justiční orgán stanovený podle právního řádu smluvní strany rozhodne jinak. Stěžovatel k tomu uvedl, že mezinárodní smlouva výslovně upravuje, že její ustanovení se nevztahují na vydávání občanů České republiky a Slovenské republiky. Nadto nabyl čl. 30 odst. 3 této mezinárodní smlouvy účinnosti dne 1. 12. 2014, tedy až poté, co bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání.

Stěžovatel taktéž namítal, že předmětný skutek měl být právně hodnocen jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť stěžovatel byl v době spáchání činu ve stavu opilosti. Alternativně stěžovatel navrhl, že by měla být použita mírnější právní kvalifikace.

Ústavní soud se podrobně zabýval námitkou stěžovatele o údajném zkrácení práv obhajoby, k němuž mělo dojít v důsledku zjevně vadné právní kvalifikace skutku v přípravném řízení, kdy byl pořízen protokol z výslechu svědkyně, tj. poškozené, který byl následně čten v hlavním líčení před okresním soudem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, což dle závěrů stěžovatele znamenalo porušení tohoto ustanovení tr. řádu, neboť stěžovatel v době pořízení protokolu z výslechu poškozené neměl z důvodu zjevně vadné právní kvalifikace ustanoveného obhájce, byť byl fakticky důvod nutné obhajoby dán.

Ze spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost podává o průběhu trestního řízení ve věci stěžovatele zkreslené informace, neboť vynechává podstatné okolnosti průběhu hlavního líčení jak před okresním soudem, tak i před krajským soudem. Z předmětného spisu vyplývá, že poškozená byla v rámci přípravného řízení vyslechnuta dne 7. 5. 2014, přičemž z důvodu tehdejší právní kvalifikace nebyl u stěžovatele dán důvod nutné obhajoby. Dne 24. 8. 2016 byla poškozená v hlavním líčení před okresním soudem vyslechnuta znovu, přičemž z protokolu o hlavním líčení se podává, že vypovídala spontánně o skutkovém ději, kdy vylíčila všechny podstatné skutečnosti týkající se útoku stěžovatele proti její osobě. Následně okresní soud přistoupil ke čtení protokolu z přípravného řízení, avšak přečetl pouze dílčí, velmi krátkou část o pohrabáči přiloženém na krku svědkyně a následném upuštění od jednání stěžovatele, když mu svědkyně slíbila, že udělá vše, co si stěžovatel přeje.

Ústavní soud uvedl, že nad rámec namítaného porušení práv obhajoby lze na tomto místě souhlasit s vyjádřením krajského státního zastupitelství, že čtení této části protokolu z přípravného řízení bylo fakticky nadbytečné a neopodstatněné, neboť výpověď poškozené se v podstatných bodech neodchylovala od její výpovědi z přípravného řízení. Ústavní soud proto konstatoval, že protokol z přípravného řízení sice čten byl, nicméně fakticky nadbytečně, neboť poškozená již předtím, než byla výše zmíněná krátká pasáž čtena, vše podstatné vypověděla. Z hlediska ryze formálního by tedy podle Ústavního soudu bylo možné konstatovat, že došlo k porušení procesních pravidel, neboť nebyly dány podmínky pro čtení protokolu o výslechu svědka z přípravného řízení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, neboť stěžovatel měl mít již v přípravném řízení ustanoveného obhájce, nicméně ho z důvodu chybné právní kvalifikace orgánů činných v trestním řízení neměl. Materiálně je však třeba danou otázku posuzovat tak, že čtení krátké pasáže z protokolu o dřívější výpovědi poškozené nemělo žádný vliv na další průběh řízení, neboť neovlivnilo další výpověď poškozené v rámci téhož výslechu a následně v řízení před krajským soudem proběhlo celé hlavní líčení znovu, kdy byla vyslechnuta i poškozená, přičemž její výpověď ze dne 7. 5. 2014 již použita nebyla. Ústavní soud uzavřel, že kvůli čtení protokolu z přípravného řízení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu v hlavním líčení před okresním soudem tedy nelze dovodit zkrácení práv obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny ani čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, jak namítá stěžovatel.

Ústavní soud uvedl, že samostatnou otázkou zůstává namítané zkrácení práv obhajoby v důsledku vadné právní kvalifikace spáchaného skutku v přípravném řízení, kdy stěžovateli nebyl ustanoven obhájce, byť fakticky vyvstal důvod nutné obhajoby. Z hlediska ústavněprávního, kdy ústavní stížnost plní roli subsidiárního prostředku ochrany základních práv a svobod, Ústavní soud připomněl, že na trestní řízení je nutné nazírat jako na jeden celek, kdy těžištěm celého trestního řízení je hlavní líčení v soudní fázi řízení, kde vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění práv v celé jejich šíři. Tato fáze řízení má ve své podstatě i do jisté míry funkci reparační ve vztahu k přípravnému řízení, neboť dojde-li v přípravném řízení k porušení zákonných ustanovení, může v určitých případech dojít k jejich nápravě právě v řízení před soudem (např. k opakovanému výslechu svědka, již při plném dodržení práv obviněného, jako tomu bylo v případě stěžovatele). Zároveň však Ústavní soud dodal, že dojde-li v řízení k jistému vývoji a ke změně právní kvalifikace v pozdější fázi řízení, nelze „automaticky“ celé dosavadní řízení vnímat en bloc jako závadné.

Ústavní soud shrnul, že v trestním řízení ve věci stěžovatele došlo k následujícímu vývoji. Stěžejním důkazem byla již od zahájení trestního stíhání výpověď poškozené, která byla poprvé procesně zachycena dne 7. 5. 2014. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání dne 26. 4. 2014, a to pro spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Tyto přečiny neodůvodňují vznik práva nutné obhajoby. Hlavní líčení na základě obžaloby státního zástupce okresního státního zastupitelství bylo u okresního soudu zahájeno dne 24. 8. 2016, přičemž zde již měl stěžovatel obhájce ustanoveného z důvodu svého pobytu ve vazbě, a to ode dne 18. 5. 2016. Jako důležitou shledal Ústavní soud v posuzované věci skutečnost, že trestní stíhání bylo od 4. 11. 2014 do 18. 5. 2016, kdy byl stěžovateli ustanoven obhájce, přerušeno, neboť po stěžovateli bylo vyhlášeno pátrání.

S ohledem na obsah výpovědi poškozené, která byla zaprotokolována dne 7. 5. 2014, lze skutečně dovodit nesprávnou právní kvalifikaci skutku, neboť předmětné jednání bylo možné již dne 7. 5. 2014 právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (vydírání se zbraní). Ústavní soud zdůraznil, že ke zpřísnění právní kvalifikace na zločin vydírání spáchaný se zbraní [§ 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku], kterým byla způsobena těžká újma na zdraví [§ 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], došlo na základě důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž bylo v hlavním líčení před okresním soudem postaveno najisto, že poškozená v důsledku útoku na její osobu stěžovatelem dlouhodobě (v řádu měsíců) trpěla závažnými psychickými problémy, které ji omezovaly v běžném způsobu života a které je možné kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví podle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Toto zjištění okresního soudu mělo za následek zpřísnění právní kvalifikace ve smyslu přidružení těžké újmy na zdraví. Stěžovateli tedy skutečně vyvstal nárok na ustanovení obhájce z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. řádu již na samém počátku přípravného řízení.

Nicméně materiálně je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že převážnou část časového úseku ode dne 26. 4. 2014, kdy bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, do dne 18. 5. 2016, kdy byl stěžovatel předán ze Slovenské republiky a současně mu byl ustanoven obhájce z důvodu vzetí do vazby, bylo trestní stíhání přerušeno. V průběhu časového úseku, kdy byl stěžovatel bez obhájce, byť ho měl mít ustanoveného, byly shromažďovány toliko listinné důkazy a byla vyslechnuta poškozená (vypovídala později v průběhu hlavního líčení), byla vyslechnuta dcera poškozené, jejíž výpověď byla v hlavním líčení čtena se souhlasem stěžovatele i státního zástupce, a byl vyslechnut stěžovatel, jako obviněný, který však později vypovídal i v průběhu hlavního líčení.

Stěžovateli lze tedy přisvědčit, že z důvodu vadné právní kvalifikace skutku došlo v přípravném řízení k zásahu do jeho práva na obhajobu, nicméně v kontextu celého případu, kdy ve věci následně proběhlo hlavní líčení, v rámci něhož byla znovu vyslechnuta poškozená, možnost vypovídat měl i sám stěžovatel a byla čtena výpověď dcery poškozené, avšak se souhlasem stěžovatele, nelze dovodit zásah do práva stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, který by měl ústavněprávní rozměr, neboť došlo k nápravě závadného stavu způsobeného v přípravném řízení v hlavním líčení před krajským soudem.

Ústavní soud současně odkázal na svou ustálenou judikaturu [viz např. nález ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04 (N 189/35 SbNU 479)], dle níž nikoli každé pochybení obecných soudů (a maiori ad minus tedy i pochybení policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce v přípravném řízení) má za následek zásah do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž pouze taková pochybení, která naplní ústavněprávní rozměr, mohou opravňovat zásah Ústavního soudu, zatímco v ostatních případech by vady řízení či nedostatky rozhodnutí měly být napraveny v řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích v obecném soudnictví. K tomu došlo právě v případě posuzované ústavní stížnosti, neboť v přípravném řízení sice došlo k procesní vadě, která zhoršila procesní postavení stěžovatele, nicméně k sanaci tohoto stavu došlo v hlavním líčení před krajským soudem.

Ústavní soud dále poukázal na to, že stěžovatel rovněž namítal porušení zásady speciality při jeho předání ze Slovenské republiky do České republiky. Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Ústavní soud se ztotožnil s argumentací dovolacího soudu, který konstatoval, že se za této situace uplatní čl. 30 odst. 3 mezinárodní smlouvy. Ústavní soud k námitce stěžovatele dodal, že souvětím konstatujícím, že ustanovení mezinárodní smlouvy se nevztahují na vydávání občanů České republiky a Slovenské republiky, míří evidentně na situaci, kdy má být vydán občan České republiky zadržený na území České republiky, jejímž je občanem, na Slovensko a naopak. Za situace, kdy byl stěžovatel, jako státní občan České republiky, předán ze Slovenské republiky do České republiky, byl čl. 30 odst. 3 mezinárodní smlouvy aplikovatelný. Pokud jde o použitelnost mezinárodní smlouvy z hlediska časové účinnosti, Ústavní soud podotkl, že je stěžejní, kdy došlo k předání stěžovatele do České republiky, což nastalo dne 18. 5. 2016, tedy již v době, kdy bylo nové ustanovení mezinárodní smlouvy v platnosti.

Pokud jde o poslední námitku stěžovatele ohledně nesprávné právní kvalifikace odsouzeného jednání, Ústavní soud uvedl, že stěžovatel touto námitkou rozporuje způsob, jakým obecné soudy v jeho věci hodnotily důkazy, zejména pak brojí proti způsobu, jak soudy při subsumpci znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání naložily s institutem ovládacích a rozpoznávacích schopností v době spáchání činu. Ústavní soud k tomu dodal, že tento způsob argumentace postrádá ústavněprávní rozměr.

Ústavní soud připomněl, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatel se svou ústavní stížností zjevně domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Ústavní soud na tomto místě podotkl, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci, jejž mu stanoví trestní řád, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud soud ve svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, k čemuž však ve věci stěžovatele nedošlo.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, jakož i jeho základního práva podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy nepřisvědčil a ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Go to TOP