V minulých dnech došlo prostřednictvím mediálních služeb ke zveřejnění informací o tom, že velké procento osob nedodržuje nařízenou karanténu, ačkoliv je k tomu ze zákona povinno. Data byla získána mimo jiné z údajů o platbách bankovními kartami osob.[1] Tato informace nasvědčuje závěru o lidské nezodpovědnosti, která je v současné době jedním z faktorů ohrožujících úspěšný boj s šířením onemocnění COVID-19. Současně se naskýtá otázka, jaké prostředky je stát k předcházení a následnému postižení takových jednání oprávněn použít, neboť vedle omezení svobody pohybu, pobytu a shromažďování, majících za úkol zpomalení šíření viru, je dle našeho názoru nutno obdobně – tj. prostřednictvím obdobných institutů – přistoupit taktéž k efektivní kontrole dodržování těchto omezení fyzickými osobami, jakož i ke sledování potenciálního šíření nemoci z důvodu jejich nerespektování.

Jakým způsobem je tedy prostřednictvím současných technologií možné sledovat osoby, jimž byla či měla být nařízena karanténa, či které se dostaly či mohly dostat do kontaktu s virem? Nabízí se relativně účinná možnost sběru dat a sledování osob prostřednictvím dat mobilních operátorů, neboť mobilním telefonem dnes disponuje prakticky každý. Je však takové sledování za současného, byť nouzového stavu, možné? 

Okolnosti a důsledky vyhlášení nouzového stavu a pandemie

Vlivem rychlého šíření nakažlivé nemoci COVID-19 a opodstatněných obav z následků, které je bezpochyby tato nemoc způsobilá vyvolat, přistoupila Vláda ČR k vyhlášení nouzového stavu, a to v souladu s čl. 5 a čl. 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR (tento zákon ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zák. o bez.“). V souladu s ním vláda může dle čl. 5 odst. 1 v případě nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožuje život a zdraví, vyhlásit nouzový stav pro část či celé území republiky.

Současně s vyhlášením nouzového stavu dle čl. 6 odst. 1 předmětného zákona „musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají…“

Na zák. o bez. navazuje zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (tento zákon ve znění pozdějších předpisů dále jen „krizový zákon“), který v § 5 obsahuje výčet omezitelných základních práv a svobod, jak předpokládá zák. o bezpečnosti, a je z tohoto pohledu zmiňovaným zvláštním zákonem. Krizový zákon dále stanovuje oprávnění vlády v době nouzového stavu a sankce za porušení opatření nouzového stavu.

Se současnou situací též úzce souvisí zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (tento zákon ve znění pozdějších předpisů dále jen „ZOVZ“), který stanoví povinnosti a sankcionování osob v období epidemie (pandemie).

Všechny uvedené zákony počítají s určitým zásahem do základních práv a svobod osob, a to v rozsahu nezbytném k aktuální a akutní – krizové situaci.

Výčet základních práv a svobod je obsažen v Listině základních práv a svobod (dále jen „LZPS“ nebo také „Listina“). Listina sama předpokládá situaci, během které může dojít k omezení základních práv a svobod, kdy v čl. 1 odst. 3 stanoví: „Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.“ Odst. 4 poté navazuje následovně: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ 

Závažnost jednání v rozporu s opatřeními v období vyhlášeného nouzového stavu a pandemie

V současnosti vyhlášený nouzový stav z důvodu pandemie se dotýká zejména omezení svobody pohybu, pobytu a shromažďování. Krizový zákon v § 5 písm. c) a d) omezení těchto svobod výslovně umožňuje. Zákaz vstupu, pohybu a pobytu na vymezených místech poté může vláda nařídit dle § 6 odst. 1 písm. a) a b) krizového zákona. Obecná ustanovení o omezení práv a svobod dále konkretizuje § 31 odst. 3 krizového zákona.[2]

Za porušení povinnosti uložené dle § 31 odst. 3 písm. c) lze dle § 34 téhož zákona uložit pokutu do výše 20 000 Kč, z čehož vyplývá, že za přestupek spočívající v nedodržení povinnosti související s omezením svobody pohybu, pobytu či shromažďování, lze fyzické osobě uložit pokutu až 20 000 Kč, dle závažnosti daného přestupku.

Pro období vyhlášeného nouzového stavu z důvodu pandemie je však vedle Krizového zákona stěžejní ZOVZ, dle něhož může dojít k následujícím opatřením, která jsou v tomto případě v souladu s LZPS, zák. o bez., krizovým zákonem a konečně i s vyhlášeným nouzovým stavem, přičemž text vyhlášení nouzového stavu vyhlášeného z důvodu pandemie v nynějším případě úzce koresponduje s omezujícími ustanoveními ZOVZ.

V § 69 ZOVZ jsou specifikována mimořádná opatření při epidemii (pandemii) a nebezpečí jejího vzniku.[3] Tato omezení vesměs korespondují s omezeními pohybu a pobytu, jak je obecně vymezuje krizový zákon, avšak ZOVZ operuje již s osobami suspektivně nakaženými.

Přestupky spočívající v porušení opatření dle ZOVZ umožňují uložení vyšších sankcí fyzickým osobám, než je tomu v případě porušení obdobných opatření vlády vyhlašovaných dle krizového zákona.[4] Dle § 92n odst. 3 krizového zákona lze za porušení shora uvedených opatření uložit pokutu až do 3 000 000 Kč. Tyto sankce však jako výsledek řízení o přestupcích ukládají orgány podřízené Ministerstvu zdravotnictví, typicky hygienické stanice, které tak mohou činit buďto vlastním šetřením či na podnět jiných osob. Vzhledem k celostátní naléhavosti řešení současné situace je pravděpodobné, že sankcionování osob nebude včasné ani efektivní.

Lze tedy soudit, že současná opatření spočívající v omezení základních práv jsou nejen nezbytnými vzhledem k akutnosti celé situace, ale taktéž je jejich porušení náležitě sankcionováno, což vypovídá o jejich důležitosti.[5] Nabízí se tedy otázka, jaké technologie mohou věcně příslušné orgány využít ke včasnému odhalování porušení povinností v souvislosti s nařízenou karanténou. 

Využití provozních a lokalizačních údajů pro kontrolu dodržování nařízených opatření

V současné době na území České republiky dochází k plošnému uchovávání provozních a lokalizačních údajů, spojených s provozem mobilních telefonů, a to po dobu 6 měsíců zpětně. Takovéto uchovávání se vžilo pod pojmem „data retention“.

Právní základ data retention poskytuje ustanovení § 97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (tento zákon ve znění pozdějších předpisů dále jen jako „ZEK“), které ukládá všem operátorům plošné a neadresné uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Provozním údajem se dle ustanovení § 90 ZEK rozumí „jakékoli údaje zpracovávané pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací nebo pro její účtování“. Relevantnější však budou lokalizační údaje. Ty definuje ustanovení § 91 ZEK jako: „jakékoli údaje zpracovávané v síti elektronických komunikací nebo službou elektronických komunikací, které určují zeměpisnou polohu telekomunikačního koncového zařízení uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací“.

Uchovává se například datum a čas zahájení komunikace, délka komunikace, identifikátory mobilních telefonů, datum a čas odeslání zpráv SMS atd.[6] Všeobecně se po dobu 6 měsíců zpětně uchovává i informace o lokacích, ve kterých se pohyboval mobilní telefon.[7]

Jakým způsobem však mohou být údaje od operátorů využity? Zákon taxativně předpokládá situace, za kterých může dojít ze strany operátorů k předání provozních a lokalizačních údajů. V minulosti Ústavní soud ČR opakovaně vyjádřil závazný názor,[8] že plošné uchovávání provozních a lokalizačních údajů je možné pouze a jen za situace, kdy právní řád jasně vymezuje procesní institut, za jehož využití mohou být tyto data vydávána.[9]

V současné době je provozní a lokalizační údaje možno vydávat především v souladu s ustanovením § 88a zákona č. 141/1963 Sb., trestního řádu (tento zákon ve znění pozdějších předpisů dále jen jako „tr. ř.“), které upravuje záznam o uskutečnění telekomunikačního provozu. Lze však předpokládat, že naplnění podmínek[10] pro využití tohoto procesního institutu bude možné jen v případě vyšetřování zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci nebo šíření nakažlivé lidské nemoci nedbalosti. V jiném případě, než pro vyšetřování spáchaného trestného činu při respektování zásady ultima ratio využití tohoto procesního institutu pro boj s nemocí možné nebude. Jiné, méně vhodné instituty, které situaci nejsou příznačné, prozatím – pro účely tohoto článku – pomíjíme. Jedná se například o využití údajů dle zpravodajských zákonů.

Z uvedeného vyplývá, že státní orgány, pokud se nejedná přímo o vyšetřování trestného činu, na základě ZEK k užití žádné ze zákonných licencí v boji s pandemií za vyhlášeného nouzového stavu oprávněny nebudou. Řešení této situace by však mohlo být zdárně jednoduché.

Dobrovolné poskytnutí provozních a lokalizačních údajů

V současné době je diskutováno, že bude systém vyhlášení obecného omezení pohybu osob nahrazen systémem zpětného trasování pohybu nakažené osoby. Využití lokalizačních údajů uchovávaných na principu data retention bude možné s ohledem na usnesení vlády ze dne 18. 3. 2020 č. 250. Toto usnesení předpokládá, že po vyslovení informovaného souhlasu bude možné zpětně využít plošně uchované lokalizační údaje pro sestavení orientačního přehledu o pohybu osoby, která k tomu poskytne souhlas.

Jak však bylo uvedeno, jedná se pouze o dobrovolné poskytnutí údajů. Nejsme názoru, že pouhé odepření poskytnutí souhlasu může mít za následek sankcionování osoby v důsledku nespolupráce s hygienickou stanicí k povinnosti umožnit sestavení množiny osob, které mohly být onemocnění vystaveny.

Jaké možnosti se tedy nabízejí v případě, že nakažená osoba odmítne svůj souhlas, popř. dochází či existuje podezření, že dochází k rozsáhlému porušování nařízené karantény? Je nutné zajistit, aby plošné sledování osob nemělo toliko výslednou funkci represivní, nýbrž především preventivní, která je pro boj s virem stěžejní.

Novelizace § 6 krizového zákona

Vzhledem k tomu, že ZEK je „pouhým“ podústavním zákonem a provozní a lokalizační údaje dle ZEK nejsou ničím jiným, než určitým projevem soukromého života osoby a uchováváním údajů o ní, naskýtá se otázka, zda by v zájmu efektivního boje s pandemií nebylo záhodno explicitně včlenit práva dle čl. 10 LZPS odst. 2 a 3, tj. právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o osobách, do práv omezitelných dle krizového zákona. To pro větší srozumitelnost znamená rozšířit § 6 krizového zákona o další, shora uvedená práva, která sice nejsou právy absolutně neomezitelnými, jak předpokládá Listina, avšak jejich omezení není explicitně umožněno krizovým zákonem, což ve výsledku znamená, že vláda k jejich omezení v období vyhlášeného nouzového stavu není zákonem zmocněna.

Z uvedeného důvodu zastáváme názor, že by měl být § 6 krizového zákona rozšířen o další práva, omezitelná v období nouzového stavu, čímž by došlo k možnosti plošného sledování nakažených, resp. suspektivně nakažených osob, které porušují karanténu a potenciálně tak šíří nakažlivou nemoc ve svém okolí.

Takový postup by, při náležitém upřesnění v krizovém zákoně (např. konstrukcí, že omezení daných práv bude dopadat toliko na zmiňované případy užití předmětných údajů od telefonických operátorů) a případném zavedení příslušné výjimky v ZEK, jasně stanovil, jakým způsobem je možné chránit veřejné zdraví za užití provozních a lokalizačních údajů. Takové užití by se dle našeho názoru ukázalo být jako vysoce efektivní, a to jak ve vztahu ke sledování šíření nákazy, tak ve vztahu k prevenční funkci sankcionování, neboť osoby by byly o této zákonné možnosti státních orgánů informovány. Za takové právní úpravy by nebylo nutné vyžadovat souhlas dotčených osob s poskytnutím příslušných údajů, čímž by byl boj s pandemií značně urychlen.

Dopady do oblasti ochrany osobních údajů

V souvislosti se současnou pandemií koronaviru, a v kontextu výše uvedené situace dochází rovněž k poměrně zásadním, byť značně opomíjeným dopadům v oblasti ochrany osobních údajů, kdy údaje o zdravotním stavu jednotlivců patří mezi zvláštní kategorii osobních údajů v souladu s článkem 9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (dále jen „GDPR“), který uvádí „Zakazuje se zpracování osobních údajů, které vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech, a zpracování genetických údajů, biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby a údajů o zdravotním stavu či o sexuálním životě nebo sexuální orientaci fyzické osoby“. Nevhodné zpracovávání těchto osobních údajů může mít poměrně zásadní dopady jak na osobní, tak pracovní život jednotlivců, kdy data breaches ohledně infekce koronavirem u jednotlivců mohou vést k jejich ostrakizaci ve společnosti, či dokonce k agresivním výpadům proti nim.

Titul zpracování, kterého je v současné době veřejnoprávními autoritami (a do určité míry i soukromoprávními subjekty) využíváno, je zpracování na základě článku 9 odst. 2 písm. i) GDPR – za předpokladu, že „zpracování je nezbytné z důvodů veřejného zájmu v oblasti veřejného zdraví, jako je ochrana před vážnými přeshraničními zdravotními hrozbami nebo zajištění přísných norem kvality a bezpečnosti zdravotní péče a léčivých přípravků nebo zdravotnických prostředků, na základě práva Unie nebo členského státu, které stanoví odpovídající a zvláštní opatření pro zajištění práv a svobod subjektu údajů, zejména služebního tajemství.“ Tato je v souvislosti se současným stavem rozšíření nemoci COVID-19 bezpochyby splněna, což potvrzuje rovněž i místopředseda Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „ÚOOÚ“) Josef Prokeš.[11] Veřejné nebo soukromé subjekty, které jsou povinny se řídit opatřeními proti nákaze koronavirem, mají postupovat v mezích pokynů a doporučení příslušných orgánů, za současného dodržování platné legislativy, kdy je naprosto nezbytné věnovat značnou pozornost zejména zpracování, zabezpečení a předávání osobních údajů souvisejících se zdravotním stavem jednotlivců.

K této problematice se vyjádřil rovněž European Data Protection Board (dále jen „EPDB“) ve svém Stanovisku ze dne 19. 3. 2020.[12] Jako klíčové označuje EPDB dodržování zásad konkrétnosti a účelnosti zpracování osobních údajů, transparentnost (alespoň v hlavních rysech) a v neposlední řadě zabezpečení a důvěrnost zpracovávaných dat, stejně jako nezbytnost náležitého dokumentování jednotlivých opatření. Ve věci data retention údaj o pohybu či platbách jednotlivých osob, je třeba dodržovat zásadu proporcionality a snažit se tedy najít způsob, jakým lze „sledovat“ jednotlivce s co nejméně invazivními následky, zvláště pak za předpokladu, že data jednotlivců nejsou sbírána na anonymizované bázi (jak navrhuje např. navrhovaná chytrá karanténa).

Neopatrnost s nakládáním s osobními údaji v době nouzového stavu se totiž může velice snadno vést k přetrvání těchto opatření v časech po skončení tohoto stavu, což může mít v krajním případě za následek ztrátu svobody pohybu jednotlivce a vznik tzv. policejního státu.

 

Autoři Mgr. Adam Holubář, Mgr. Michal Mohelský a Mgr. Jaroslav Seborský, působí jako právníci.

Foto: Pixabay

---

[1] https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/koronavirus-v-cr-v-cesku-italie-karantena-poruseni-karanteny-platebni-karty_2003211017_ako

[2] Související povinnosti fyzických osob pak stanoví § 31 odst. 3: „Fyzická osoba je v době krizového stavu povinna…c) strpět omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu, … f) zdržet se činností zakázaných krizovým opatřením vydaným na základě § 6 odst. 3.“ Platí, že „Plnění povinností uvedených v odstavci 3 může fyzická osoba odmítnout, pokud by jejich plněním ohrozila život nebo zdraví vlastní nebo jiných osob anebo pokud jsou povinnosti jí ukládané v rozporu se zákonem.“

[3] Mezi tato omezení patří např. „b) zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami, zejména omezení cestování z některých oblastí a omezení dopravy mezi některými oblastmi, zákaz nebo omezení slavností, divadelních a filmových představení, sportovních a jiných shromáždění a trhů, uzavření zdravotnických zařízení jednodenní nebo lůžkové péče, zařízení sociálních služeb, škol, školských zařízení, zotavovacích akcí, jakož i ubytovacích podniků a provozoven stravovacích služeb nebo omezení jejich provozu,…“.

[4] Ustanovení § 92n stanoví, že „Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že b) nesplní povinnost uloženou mimořádným opatřením vydaným podle § 80 odst. 1 písm. g) nebo podle § 82 odst. 2 písm. m) k ochraně zdraví fyzických osob při epidemii, nebezpečí jejího vzniku, živelné pohromě nebo jiné mimořádné události, j) se nepodrobí opatření uloženému podle § 82 odst. 2 písm. l), …“

[5] Spolu s vyhlášením nouzového stavu došlo k zařazení onemocnění COVID-19 na seznam nakažlivých lidských nemocí, jejichž šíření je dle § 152 a § 153 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, trestně postižitelné. Je tedy ve hře i odpovědnost trestněprávní.

[6] Rozsah údajů dále rozvádí vyhláška č. 357/2012 Sb., o uchovávání, předávání a likvidaci provozních a lokalizačních údajů.

[7] Ačkoliv se jedná o lokalizační data, a měla by být v souladu s ustanovením § 97 odst. 3 ZEK uchovávána po dobu až 6 měsíců, technická praxe stanovuje, že vyžádat polohu, resp. pohyb mobilního zařízení s odpovídací historií pohybu, lze jen několik dnů zpětně. V praxi se určování polohy, na které se mobilní telefon nachází, nebo na kterých se nacházel, děje pomocí tzv. buněk. Přitom se poloha zařízení určuje podle jedinečného identifikátoru, pomocí kterého zařízení komunikuje s vysílači mobilních operátorů ve svém okolí. Přesnost se pohybuje od několika metrů (v městské zástavbě s dobrým pokrytím mobilního signálu) až po několik stovek metrů (odlehlá místa se slabším či žádným pokrytím mobilního signálu).

[8] Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/11 a dále nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17

[9] V praxi se určování polohy, na které se mobilní telefon nachází, nebo na kterých se nacházel, děje pomocí tzv. buněk. Přitom se poloha zařízení určuje podle jedinečného identifikátoru, pomocí kterého zařízení komunikuje s vysílači mobilních operátorů ve svém okolí. Přesnost se pohybuje od několika metrů (v městské zástavbě s dobrým pokrytím mobilního signálu) až po několik stovek metrů (odlehlá místa se slabším či žádným pokrytím mobilního signálu).

[10] Ustanovení § 88a může být využito za situace, kdy byl vydán souhlas se zásahem do práva na soukromí nebo bez souhlasu (podezřelé osoby, neboť jsme v režimu TŘ). Pokud souhlas nebyl udělen, nebo je tato osoba neznámá a primárním cílem využití institut je její ustanovení, musí být k využití institutu kumulativně splněny následující podmínky:

1. trestní řízení je vedeno pro:

a) úmyslný TČ s horní hranicí sazby odnětí svobody nejméně 3 roky, nebo

b) pro některý z TČ dle § 182, § 209, § 230, § 231, § 353, § 354, § 357, §365 TZ, nebo

c) pro úmyslný TČ, k jehož vydání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva,

  2.  a zároveň sledovaného účelu nelze dosáhnout jiným způsobem, nebo by jiný postup dosažení účelu ztěžoval,

    3.   a zároveň vydání údajů musí vždy nařídit předseda senátu nebo samosoudce.

[11] ÚOOÚ ke zpracování osobních údajů v souvislosti s šířením koronaviru, https://www.uoou.cz/uoou-ke-nbsp-zpracovani-osobnich-udaju-v-nbsp-souvislosti-s-nbsp-sirenim-koronaviru/d-40538

[12] Stanovisko ke zpracování osobních údajů v souvislosti s propuknutím nákazy COVID-19. Přijato dne 19. března 2020, https://www.uoou.cz/assets/File.ashx?id_org=200144&id_dokumenty=40775