Úkonem právní služby podle advokátního tarifu je i pouhý podpis podání doručeného soudu, které advokát sám nezpracoval.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2587/2019

K věci:

Žalobce – advokát se domáhal úhrady právních služeb poskytovaných žalované za zastupování v soudních řízeních. Právní služby jí poskytoval, aniž s ní měl uzavřenu písemnou smlouvu o odměně za zastupování, a požadované částky proto vyčíslil z merita projednávaných věcí podle advokátního tarifu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a mimo jiné namítala, že písemná podání podaná soudu vyhotovil jednatel žalované, který má právnické vzdělání, není advokátem a žalobce tato podání pouze podepsal a podal soudu. Soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dovolací soud dovolání žalované odmítl.

Z odůvodnění:

Na první z dovolatelkou předestřených otázek hmotného práva, totiž „zda pouhé překopírování podání na hlavičkový papír a jeho podepsání advokátem lze považovat za úkon právní služby ve smyslu advokátního tarifu a zákona o advokacii“, resp. „zda se jedná o úkon právní služby ve smyslu nároku advokáta na tarifní odměnu v případě, že advokát se pouze podepíše pod podání, které zpracoval zastupovaný účastník, nebo se pouze formálně zúčastní na soudním řízení se zastupovaným účastníkem“, dávají odpověď závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2610/2015, a to odpověď kladnou.

Byť v tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval situací, v níž byly procesní úkony fakticky zpracovány zástupcem účastníka řízení a následně učiněny samotným účastníkem, tedy situací zrcadlově opačnou oproti té, k níž mělo podle tvrzení dovolatelky dojít ve zde souzené věci, a řešil otázku náhrady nákladů řízení, tedy vztah mezi účastníkem a protistranou, nikoliv právo advokáta na odměnu vůči klientovi, uplatní se i v této věci závěry, podle nichž při zastoupení činí právní úkony za zastoupeného navenek, tj. vůči třetím osobám, zástupce. Ten, kdo jedná za jiného (zástupce), však vždy koná sám, činí tedy vlastní úkony (ať je činí vlastním jménem, nebo jménem zastoupeného). Pro zastoupení není významné, kdo podání fakticky zpracoval, ale kdo podání učinil. K tomu lze ostatně dodat, že i kdyby advokát vskutku učinil jen to, co tvrdí dovolatelka, šlo by nepochybně i tak o jím poskytnuté úkony právní pomoci, protože už tím, že advokát předloží soudu podání svým jménem, jako zástupce účastníka řízení, přebírá odpovědnost za jeho obsah, a to jak morální (dává všanc svou profesní pověst), tak právní, včetně odpovědnosti za případně způsobenou škodu.

Komentář:

V citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2610/2015 Nejvyšší soud sice již dříve judikoval, že pro zastoupení není významné, kdo podání zpracoval, ale kdo podání učinil, jednalo se však o situaci zrcadlově opačnou a nárok se zakládal na nákladech vynaložených na daňového poradce v daňovém řízení, proto se domnívám, že je vhodné veřejně zmínit i toto aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rovněž si dovoluji vyslovit názor, že doslovné převzetí textu zpracovaného klientem, byť právníkem, do podání učiněného nakonec advokátem, by mělo být při výkonu advokacie něčím zcela ojedinělým. Pokud se advokát rozhodne přistoupit na takovouto formu spolupráce s klientem, tak o to bedlivěji by měl dbát povinností vyplývajících pro něho ze zákona o advokacii a etického kodexu advokáta, jakož i rizik s tím spojených.

Rozhodnutí zpracoval JUDr. LUBOR BERNATÍK, advokát v Ostravě.