Sledování osob po skončení trestního stíhání

J.Tlapák Navrátilová
Ingrid Galovcová

Článek se zamýšlí nad oprávněností zásahu do soukromí odsouzeného využitím institutu sledování osob a věcí dle § 158d trestního řádu ve vykonávacím stadiu trestního řízení, ke kterému dochází v praxi. Poukazuje přitom na možnosti interpretace stávající právní úpravy a její aplikaci v situaci, kdy sledováním nemají být zjišťovány skutečnosti ohledně (s)páchané trestné činnosti, ale cílem je zjistit poznatky o osobě jako podklad pro rozhodnutí ve vykonávacím stadiu řízení.

Sledování osob představuje důležitý nástroj v boji proti kriminalitě, umožňující její efektivní odhalování a objasňování v počátečních stadiích trestné činnosti. S využitím tohoto institutu je však nerozlučně spjat zásah do soukromí sledované osoby. Na jedné straně tak stojí legitimní zájem státu na odhalování a postihování trestné činnosti, na straně druhé právo jednotlivce na soukromí a garance jeho respektování a neumožnění bezdůvodných zásahů do soukromí ze strany veřejné moci. Limity umožňující zásah do práva na soukromí je nezbytné respektovat v každé situaci, kdy je zvažováno využití institutu sledování osob v trestním řízení. Z hlediska jejich naplnění může být významné i samotné stadium, ve kterém má být sledování realizováno. Ukončení trestního stíhání je okolností, která může mít vliv při poměřování předpokládaného zásahu do práva na soukromí sledované osoby a zájmu státu na efektivním boji proti trestné činnosti. 

Zákonná úprava sledování osob a věcí 

Sledování osob a věcí představuje, spolu s předstíraným převodem a použitím agenta, jeden z operativně pátracích prostředků využitelných v trestním řízení o úmyslném trestném činu. Jeho podstata a podmínky realizace jsou upraveny v ust. § 158d tr. řádu. Zákonná definice vymezuje sledování osob a věcí jako „získávání poznatků o osobě a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky“. Takto široké vymezení možného postupu orgánů činných v trestním řízení je dále korigováno jednak zákonnými podmínkami pro možnost realizace sledování plynoucími z § 158d tr. řádu, ale i obecnými požadavky stanovenými pro použití operativně pátracích prostředků v § 158b tr. řádu.

Systematicky je institut sledování osob a věcí zařazen do hlavy deváté trestního řádu, upravující postup orgánů činných v trestním řízení v jeho počáteční fázi, tj. postup před zahájením trestního stíhání, což určuje dobu, kdy primárně má být institut sledování využíván. Tato doba je následně korigována ust. § 158f tr. řádu, podle kterého: „Objeví-li se důvod pro po­užití operativně pátracích prostředků až po zahájení trestního stíhání, postupuje se podle § 158b až 158e; po podání obžaloby o jejich použití rozhoduje předseda senátu soudu prvního stupně i bez návrhu státního zástupce.“ Operativně pátrací prostředky je tak možné využít i v pozdějších stadiích trestního řízení, tj. i po zahájení trestního stíhání, a to též ve stadiu řízení před soudem, tj. po podání obžaloby, ale jejich použití je i v těchto stadiích vázáno na existenci zákonného důvodu pro jejich využití, kterým je zjišťování skutečností důležitých pro trestní řízení a nemožnost sledovaného účelu dosáhnout jinak, přičemž důraz je kladen na šetření základních práv a svobod jednotlivců (viz § 158b odst. 2 tr. řádu). Obecné podmínky použití operativně pátracích prostředků tak vytvářejí rámec pro konkretizaci zákonných předpokladů využití sledování osob a věcí vymezených v § 158d tr. řádu, a to i s ohledem na jejich subsidiaritu, zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti a proporcionalitu zásahu do práva na soukromí, přičemž zákonná úprava umožňuje výjimečně povolit sledování osob a věcí též v průběhu řízení před soudem, kde se rozhoduje o podané obžalobě.

Možnost rozhodnout o sledování osob a věcí ve stadiu vykonávacího řízení ale zákonná úprava sledování osob a věcí neobsahuje a není možné ji dovodit ani extenzivním výkladem § 158f anebo analogií. V takovém případě by se jednalo o analogii zasahující do základních práv a svobod v neprospěch osoby odsouzeného, což je v právním státě nepřípustné. Není pochyb, že vykonávací řízení je součástí trestního řízení, ale je jeho závěrečným stadiem navazujícím až na pravomocné skončení trestního stíhání. Použití operativně pátracích prostředků je ale z časového hlediska vázáno na probíhající trestní stíhání. Uvedené lze dovodit i z ust. § 158b odst. 1 tr. řádu, jako obecné úpravy podmínek pro použití operativně pátracích prostředků, která výslovně stanovuje, že používat operativně pátrací prostředky lze výlučně v řízení o úmyslném trestném činu, tj. pro potřeby rozhodování o úmyslném trestném činu. Účel vykonávacího řízení a prostředky jeho dosažení jsou odlišné od účelu samotného trestního stíhání, proto použití operativně pátracích prostředků ve stadiu řízení následujícím po tom, v němž již bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu, nemůže být opatřením legitimním z hlediska dodržení podmínek subsidiarity jejich využití a přiměřené účelu sledovanému v tomto stadiu řízení, kdy již existuje pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.

Závěr o nepřípustnosti sledování osoby pro účely rozhodování ve vykonávacím řízení je přitom možné dovodit i systematickým výkladem ust. § 158d tr. řádu. V kontextu náležitostí pro žádost o povolení sledování obsažených v jeho odst. 4 je nutné nahlížet i na důvod, pro který má být sledování realizováno. Základním požadavkem takovéto žádosti přitom je, že „žádost musí být odůvodněná podezřením na konkrétní trestnou činnost“. I když ve stadiu řízení před soudem již není nezbytné, aby o povolení sledování osob a věcí bylo rozhodováno jenom na základě žádosti státního zástupce, nelze základní materiální předpoklad povolení sledování opomíjet a nařídit sledování v situaci, kdy podezření na trestnou činnost sledované osoby neexistuje.

Důvodem pro nařízení sledování osoby tak nemůže být získání poznatků o chování odsouzeného v době přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů, tj. jestli dodržuje léčebná opatření vztahující se k jeho zdravotnímu stavu. I pro případ, že by odsouzený léčebná opatření nedodržoval, může to mít nanejvýš vliv na jeho zdravotní stav, ale určitě toto jednání nezakládá jeho deliktní odpovědnost, tj. podezření na konkrétní trestnou činnost sledované osoby dovodit nelze. Pokud soud rozhoduje ve vykonávacím řízení o žádosti odsouzeného o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody podle § 327 odst. 3 tr. řádu, není ani možné sledováním zjistit okolnost důležitou pro jeho rozhodování o odkladu. Jenom stěží si lze představit, že splnění zákonného předpokladu pro toto rozhodnutí, tj. že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou, životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou duševní nemocí, by soud zjišťoval cestou sledování osoby odsouzeného. Chování jednotlivce na veřejnosti nemůže žádným způsobem ovlivnit objektivně, lékařskými závěry podloženou existenci nevyléčitelné, životu nebezpečné nemoci nebo nevyléčitelné duševní nemoci. Dodržování léčebného režimu při diagnostice takovéto nemoci není skutečností, jež by byla zákonnou podmínkou rozhodnutí soudu o upuštění od výkonu zbytku trestu. 

Právo na soukromí vs. sledování osob v trestním řízení 

Respektování práva na soukromí není možné obecně vymezit z prostorového hlediska. Skutečnost, že ke sledování osoby došlo na veřejném prostranství, neznamená, že by takovéto sledování nemohlo být zásahem do soukromí sledované osoby. Relevanci sledování na soukromí sledované osoby a případnou intenzitu zásahu je nezbytné posuzovat v každém jednotlivém případě s ohledem na jeho specifické okolnosti. V souvislosti s vymezením prostranství, kde může k zásahům do práva na respektování soukromého života docházet, Repík z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že ty mohou být rea­lizovány nejen v soukromí osoby, tj. zejména v místě bydliště sledovaného, ale soukromí je narušováno i sledováním osob jak v místech přístupných jenom omezenému okruhu osob (jako je škola, hotel, restaurace, věznice atd.), tak i na místech veřejně přístupných.[1] Při sledování na veřejném prostranství bude zásah do soukromí a jeho intenzita závislá na více faktorech. Zatímco náhodné vyfocení osoby na veřejném prostranství takovýto zásah nezpůsobí, systematické sledování a zaznamenávání pohybu jednotlivce mimo jeho bydliště, tj. v prostorech veřejně přístupných, již zásahem do soukromého života nepochybně bude.[2] Intenzitu takového zásahu pak zvyšuje pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů při sledování.

Čl. 4 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) vyžadují, aby limity pro zásah do práva na respektování soukromého života byly vymezeny zákonem. Avšak ani v situaci, kdy sledování osob by bylo realizováno z formálního hlediska v souladu se zákonnými předpoklady k jeho realizaci, není možné opomíjet další požadavky pro jeho legitimitu. V této souvislosti je třeba uvést, že Listina, na rozdíl od Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), dále nekonkretizuje požadavky možného omezení práva na soukromí. Naproti tomu Úmluva v čl. 8 odst. 2 stanovuje, že zásah musí být dovolen zákonem, musí sledovat některý z cílů uvedených v tomto ustanovení a musí být tomuto cíli přiměřený a v demokratické společnosti nezbytný. Tato kritéria je proto nevyhnutelné aplikovat i na rozhodování o sledování osob v českém trestním řízení.

Intenzita zásahu do soukromí v důsledku sledování osob a věcí může být různá, na což poukazuje i Gřivna, když rozlišuje tři formy sledování osob a věcí upravené § 158d tr. řádu, a to:

  1. prosté sledování;
  2. sledování, při kterém jsou pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy;
  3. sledování, při kterém je zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků.[3]

Lze jenom souhlasit s jeho kritikou současné právní úpravy, která zakotveným povolovacím režimem nemusí vždy korespondovat s intenzitou zásahu do soukromí při té které formě sledování (typicky prostorový odposlech).[4] Jak ale ukazuje aplikační praxe, ani rozhodování soudu o povolení sledování osoby nemusí být vždy zárukou posouzení všech předpokladů pro legitimitu zásahu do soukromí sledované osoby.

Právo na respektování soukromého života není garantováno absolutně, má relativní povahu, proto je možné do něj využitím operativně pátracích prostředků zasáhnout za situace, kdy jsou splněny předpoklady legality, legitimity a proporcionality takovéhoto zásahu. Limity zásahu do práva na soukromí v důsledku sledování osob je přitom možné dovodit z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, který při posuzování zásahů do soukromí nerozlišuje mezi jednotlivými způsoby skrytého sledování a ke sledování osob za využití technických prostředků na záznam obrazu a zvuku přistupuje v obecné rovině stejně jako k realizaci odposlechů, monitorování elektronické komunikace či použití agenta, tj. takovéto sledování osob spadá pod pojem „secret surveillance“, a uplatňuje ve vztahu k němu limity stanovené pro použití těchto skrytých forem sledování. Evropský soud pro lidská práva přitom při posuzování individuálních žalob namítajících porušení čl. 8 Úmluvy skrytým sledováním neposuzuje vnitrostátní úpravu a její soulad s Úmluvou, ale zaměřuje se na způsob její aplikace v konkrétním případě.[5] Je proto nezbytné, aby již vnitrostátní soud při povolování sledování osoby aplikoval ustanovení trestního řádu způsobem, který je s požadavky garance práva na soukromí konformní, a respektoval stanovené limity zásahu do tohoto práva. Legální vymezení toho, co se považuje za oprávněný důvod zásahu do soukromí, se tak ve vnitrostátních úpravách může odlišovat, je ale nezbytné, aby aplikace na konkrétní případ zohlednila i garance stanovené Úmluvou.

Obecné zásady pro naplnění požadavků legitimity zásahu do práva na soukromí, ke kterému dochází sledováním osob v trestním řízení, a posouzení jeho konformity s právem na spravedlivý proces, vymezil Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Dragojević v. Chorvatsko. Poukázal přitom jednak na obecné požadavky na vnitrostátní úpravu tajného sledování (legalita, legitimnost důvodu a nevyhnutelnost pro dosažení cíle),[6] ale i podmínky použití speciálních vyšetřovacích technik ve smyslu jejich definice, vycházející z doporučení REC (2005) 10 Výboru ministrů členských států o speciálních vyšetřovacích technikách ve vztahu k závažné trestné činnosti včetně teroristických trestných činů ze dne 10. 4. 2005.[7] Uvedené doporučení za speciální vyšetřovací techniky považuje postupy v trestním řízení zaměřené na shromažďování informací takovým způsobem, aby nedošlo k varování cílových osob, pod což je bezpochyby možné podřadit sledování osob podle § 158d tr. řádu. Použití speciálních vyšetřovacích technik, v rámci jejich definice v uvedeném doporučení, se přitom váže výlučně na potřebu efektivního vyšetřování trestných činů a trestní stíhání jejich pachatelů. Možnost jejich využití po skončení trestního stíhání, tj. v průběhu vykonávacího řízení za použití argumentu a contrario není dána. V tomto stadiu trestního řízení sledování osob již nemůže být zaměřeno na vyšetřování nebo stíhání trestných činů. 

Závěr

Je zřejmé, že zákonná úprava procesního postupu při využití sledování osob, jakož i předpoklady použití tohoto institutu v souladu s limity umožňujícími zásah do soukromí sledované osoby ze strany orgánů veřejné moci neumožňují, aby sledování osoby bylo povoleno a realizováno ve vykonávacím stadiu trestního řízení pro potřeby rozhodování o návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody. Sledování osoby v tomto stadiu řízení by bylo zaměřeno na jiný účel, než je vyšetřování trestných činů a stíhání jejich pachatelů, a nepředstavovalo by prostředek nezbytný v demokratické společnosti pro dosažení legitimního cíle.[8]

 

doc. JUDr. et Mgr. Jana Tlapák Navrátilová, Ph.D., je docentkou na Katedře trestního práva PF UK a zároveň působí jako advokátka v Praze.

JUDr. Ingrid Galovcová, Ph.D., je odbornou asistentkou na Katedře trestního práva PF UK a zároveň působí jako advokátka v Praze.

 


[1] B. Repík: Audiovizuální sledování osob mimo soukromé prostory ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Trestněprávní revue č. 1/2003, str. 349.

[2] Srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Uzun v. Germany ze dne 2. 9. 2010, bod č. 45, 46.

[3] T. Gřivna: Zákonnost důkazů získaných sledováním osob a věcí, in J. Jelínek a kol.: Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces, Leges, Praha 2018, str. 320.

[4] Srov. tamtéž, str. 321.

[5] Srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Goranova – Karaeneva v. Bulharsko ze dne 8. 3. 2001, bod č. 48.

[6] Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dragojević v. Chorvatsko ze dne 15. 1. 2015.

[7] Recommendation Rec (2005) 10 of the Committee of Ministers to Member States on „Special Investigation Techniques“ in Relation to Serious Crimes Including Acts of Terrorism [online], Copyright © UNHCR 2019 [cit. 20. 10. 2019] Dostupné z: http://www.refworld.org/docid)43f5c6094.html.

[8] Článek je publikačním výstupem v rámci programu institucionální podpory vědy na Univerzitě Karlově, Progres 002 „Publicizace práva v evropském a mezinárodním srovnání“.

Go to TOP