Před 70 lety zatkla StB hokejové mistry světa, obhajoval je JUDr. Lindner

Před 70 lety, 13. března 1950, zatkla československá státní bezpečnost v Praze devět československých hokejových mistrů světa. Ti pak byli spolu s dalšími třemi hokejovými reprezentanty ve vykonstruovaném procesu “proti Modrému a spol.” odsouzeni za velezradu a špionáž k mnohaletým žalářům. Výše jejich trestu se pohybovala od osmi měsíců až k 15 letům odnětí svobody. Jedním ze dvou obhájců československých reprezentantů byl JUDr. Vladimír Lindner, jehož pohnutý osud bude již brzy připomínat i projekt České advokátní komory Advokáti proti totalitě.
Komunistická moc tak dala sportovcům i jejich obhájcům exemplárním způsobem najevo, kdo je pánem v zemi.

V hospodě u Herclíků v Pštrossově ulici bylo tehdy zatčeno devět hokejových reprezentantů: Augustin Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Josef Jirka, Zlatomír Červený, Jiří Macelis, Antonín Španinger, Přemysl Hajný a Josef Stock. Vladimír Kobranov a Mojmír Ujčík byli zatčeni následující den. Později si policie přišla i pro hvězdného brankáře Bohumila Modrého.

Až na Modrého měli všichni reprezentovat Československo na hokejovém mistrovství světa v Londýně, a to jako obhájci zlata z posledních dvou šampionátů. Do Británie 11. března 1950 ale z rozhodnutí ministra informací Václava Kopeckého nikdo z hokejistů neodletěl. O neúčasti hokejistů na šampionátu v Londýně vedení KSČ oficiálně informovalo 13. března 1950 pod nepravdivou záminkou, že Britové odmítli vystavit vstupní víza československým rozhlasovým reportérům.

JUDr. Vladimír Lindner

Zklamaní reprezentanti se týž den sešli v restauraci U Herclíků, nazývané Zlatá hospůdka, poblíž pražského Národního divadla. Rozčilení hráči si nebrali servítky a začala padat ostrá slova na adresu režimu. To už byli ovšem pod dohledem příslušníků Státní bezpečnosti (StB), která vzápětí začala zatýkat. „Pamatuju, jak jsme s Vaškem Roziňákem vybíhali z té hospody a křičeli, jak chceme mít křídla a chceme být volní. Křičeli jsme ‘smrt komunismu’ a že chceme svobodu. Blázniví dvacetiletí kluci, mysleli jsme, že to všecko zvrátíme,“ připomněl později Augustin Bubník.

Do čela “ilegální skupiny” postavila tajná policie “Bóžu” Modrého, kterého obvinila ze styku s cizími špióny a z úmyslu emigrovat. Špionáž a vlastizrada byly hlavním zaklínadlem zinscenovaného soudu, konaného v Praze v říjnu 1950, z něhož žádný z obžalovaných nevyvázl bez trestu.

Mistři světa skončili v uranových dolech. Po propuštění se většina z nich k hokeji vrátila. V červenci 1968 byla celá skupina plně rehabilitována Nejvyšším soudem. Bohumil Modrý se tohoto dne již nedočkal, zemřel v roce 1963 ve věku 46 let na následky pobytu v uranových dolech.

Na výši trestů nic nezměnila ani obhajoba doktora Vladimíra Lindnera (na snímku), jednoho ze dvou advokátů, kteří československé hokejové reprezentanty v trestním procesu u Státního soudu ČR zastupovali. Na zmíněný proces i osobnost JUDr. Lindnera vzpomíná synovec zmíněného obhájce a pražský advokát JUDr. Milan Lindner:

“Provinění uvedených hokejistů spočívalo v jejich živelné reakci na oznámení funkcionářů ČSTV, že se nebudou moci zúčastnit mistrovství světa v ledním hokeji v Londýně, které se konalo v březnu 1950. Na mistrovství měli obhajovat titul mistrů světa. Do Londýna měli hokejisté odletět v sobotu 11. března 1950. Po uplynutí času odletu se hokejisté domáhali vysvětlení vzniklé situace. To obdržel pouze kapitán družstva Vladimír Zábrodský, který však hokejisty s faktem, že nikam nepoletí, ihned neseznámil.

Oficiálně byli hokejisté seznámeni s faktem, že do Londýna nepoletí, následující pondělí v Tyršově domě, kde sídlil Československý svaz ledního hokeje. Pravý, ryze politický, důvod, proč byl zrušen jejich start na mistrovství, jim sdělen nebyl. Nešťastní a pobouření hokejisté si odpoledne odvezli z letiště své věci a domluvili se, že večer navštíví hospodu U Herclíků, kterou občas navštěvovali také hokejisté pražské Sparty. Tam popíjeli pivo. Během doby se někteří z nich nezdrželi ostré kritiky české vlády, komunistů a jmenovitě soudruha Václava Kopeckého (zarytý stalinista, v té době ministr informací). Nadávky vyústily v potyčku hokejistů s příslušníkem StB, který je vyzval, aby restauraci opustili. Na to hokejisté nereagovali. Do hospody vnikl oddíl policistů, kteří byli již před zákrokem déle připraveni a čekali na příležitost k zásahu.

V roce 2009 byla na budově v Pštrossově ulici v Praze 1, kde zatýkání hokejistů začalo, odhalena pamětní deska.

Hokejisté byli zatčeni a odvezeni v už připravených antonech do policejního vězení v Bartolomějské ulici a do Domečku, vojenského vězení v Praze 6. Hokejisté takto rychle pozbyli svobodu a získali ji až po mnoha letech. Při vyšetřování docházelo postupem času některým z obviněných, že vyšetřovatelům vůbec nejde o nějakou výtržnost v restauraci, ale že se jedná o snahu udělat z nich exemplární případ pro ostatní sportovce. Dosah zlovůle iniciátorů jejich postihu však nebyli schopni v plném rozsahu domyslet. Po ukončení vyšetřování a kompletaci spisu byla na hokejisty vypracována žaloba Státní prokuraturou v Praze adresovaná Státnímu soudu v Praze. V této žalobě byli obžalovaní charakterizováni jako „osoby, které upřednostňují dosažení zisku před reprezentací vlastního státu. V situaci, v níž se dostali do okruhu tzv. bývalých deseti tisíc, stala se rozmařilost, hazardní hry a pitky náplní jejich života. Svůj poměr k sportu dokazovali tím, že na svých zájezdech do ciziny se zabývali černým obchodem a pašováním. Nesledovali vývoj politických poměrů v Československé republice a nezapojili se do budovatelského úsilí našeho pracujícího lidu. Měli se odcizit vlastnímu národu a dát se do služeb nepřátel našeho státu. Uprchlým zrádcům zprostředkovali styk s domácí reakcí, plánovali emigraci, aby mohli sloužit emigrantské propagandě proti České republice. Když měl být plán na emigraci zmařen nepřípustným postupem Britského vyslanectví při vystavování víz československým redaktorům, kteří měli výpravu doprovázet, dali žalovaní reprezentanti průchod svému zklamání a nenávisti vůči lidově demokratickému zřízení na schůzce v hospodě U Herclíků dne 13. 3. 1950, kde způsobili výtržnost, při které hanobili vládu, lidově demokratické zřízení a KSČ“. 

Obžaloba připsala jednotlivým obžalovaným skutky, které byly vykonstruovány v průběhu vyšetřování. Obvinění hokejisté byli opakovaným psychickým a fyzickým násilím donuceni k doznání, resp. k podepsání protokolů o výsleších, které obsahovaly dílem nepravdivé nebo jen částečně pravdivé a účelově překroucené údaje. Pokud někteří, např. obviněný Jirka, údaje uvedené ve výsleších odvolali a vysvětlili obavami z fyzického násilí, nemělo takové vysvětlení jakýkoliv význam pro další postup v trestním řízení. Na atmosféru a průběh procesu se dochovala vyjádření některých osob. Dcera Ing. B. Modrého po letech vzpomínala: „Hokejistům byli přiděleni 2 advokáti. Jeden z nich se jmenoval JUDr. Lindner a ten měl dobrou pověst. Když si přečetl všechny papíry, řekl klientům, že je nemohou odsoudit. Budou odsouzeni maximálně za rozruch v hospodě a dostanou nejvýše dva roky. Body obžaloby vztahující se k obvinění z velezrady a narušování socialistického zřízení jim nemohou prokázat, protože k tomuto obvinění neexistuje jakýkoliv důkaz a všechno je to jen fikce“.

JUDr. Lindner dodával klientům odvahu. Sami obžalovaní si mohli před zahájením hlavního líčení přečíst soudní spis. Většina z nich se v něm dostatečně neorientovala a ani nebyla schopna pochopit podstatu obvinění. Byli nervózní a neměli k seznámení ani dostatek času. Jednání se konalo s vyloučením veřejnosti. Pokud se v průběhu důkazního řízení objevila skutečnost, hovořící ve prospěch některého z obžalovaných, vystoupil prokurátor s tím, že to nemá vliv na celkový morální profil obžalovaných. Svědkové, kteří mohli podpořit argumenty obhajoby, byli zamítnuti. Po ukončeném důkazním řízení mohli obžalovaní říct jen několik málo slov na svou obhajobu.

Po dvoudenním líčení u Státního soudu v Praze, které se konalo 5. a 6. října 1950 (čj. Ts I/VI 47/50-28), byli obžalovaní Ing. B. Modrý, A. Bubník, Vl. Kobranov, J. Jirka, V. Roziňák a S. Konopásek uznáni vinnými ze spáchání trestných činů  velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 231/48 Sb. a odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody:

– Ing. B. Modrý k 15 letům odnětí svobody,

– A. Bubník k 14 letům odnětí svobody,

– S. Konopásek k 12 letům odnětí svobody,

– Vl. Kobranov k 10 letům odnětí svobody,

– V. Roziňák k 10 letům odnětí svobody,

– J. Jirka k 6 letům odnětí svobody,

Tito obžalovaní byli rovněž odsouzeni ke konfiskaci majetku, ztrátě občanských svobod a čestných práv.

Po vynesení odsuzujícího rozsudku se snažil JUDr. Lindner klienty uklidnit a optimisticky se vyjádřil, že po napadení rozsudku odvoláním bude rozsudek zrušen, protože uložené tresty jsou zcela nepřiměřené. Odvolání obžalovaných Ing. B. Modrého, A. Bubníka, Vl. Kobranova, J. Jirky, V. Roziňáka, S. Konopáska a A. Španingera do rozsudku St. soudu č. T0 x 65/50 z 22. 12. 1950 ale byla zamítnuta.

Všichni obžalovaní byli po odsouzení deportováni do věznic, v nichž vykonávali uložené tresty odnětí svobody. Po propuštění na svobodu měla většina z obžalovaných doživotní následky na zdraví způsobené nelidskými podmínkami, kterým byli ve výkonu trestu vystaveni. Ing. B. Modrý na následky práce v uranových dolech několik let po propuštění zemřel.

Odsouzení hokejových reprezentantů se dostalo do povědomí široké obce sportovních fanoušků nejen v naší republice. Sportovci byli souzeni a odsouzeni za jednání, které by se v civilizovaných zemích ve 20. století mohlo hodnotit jako přestupek proti občanskému soužití. Zlovůle iniciátorů trestního postihu a následného odsouzení špičkových sportovců a reprezentantů výrazně poznamenala jejich životy i životy jejich rodin.

Reakce československých sdělovacích prostředků na proces téměř celého národního hokejového týmu byla minimální. Ve slovenských periodikách byla zmínka o tom, že československá vláda zastavila všechny sportovní kontakty se zeměmi západní Evropy. Bylo to prý způsobeno tím, že “orgány Spojeného království u příležitosti naší neúčasti v soutěži na mistrovství světa v ledním hokeji zavrhlo československé sportovce”. Ministr Kopecký řekl, že ČSR se připojí ke sportovcům Sovětského svazu a dalších východoevropských zemí. Odsouzení československých hokejistů bylo zmíněno i v norském periodiku.

Proces a jeho vyústění se nejenže stalo obří ostudou Československé republiky, ale i mementem pro budoucí generace nejen v justiční sféře, ale i pro slušné lidi, nedopustit, aby zlovůle státní moci mohla vládnout a ovlivňovat životy lidí.

V naší republice se o procesu začalo hovořit v době uvolňování politické atmosféry a v literatuře i v tisku se objevily různé úvahy na toto téma. Až v roce 1968 byl rozsudkem Prezidia NS ČSSR ze dne 30. července 1968, sp. zn. Prz 50/68, rozsudek Státního soudu z 26. října 1950 zn. Ts I/VI 47/50 zrušen stejně jako usnesení NS ČR č. To x 65/50 z 22. prosince 1950. V tomto rozsudku je na str. 8 konstatováno, že bývalý Státní soud v Praze neměl žádné podklady k tomu, aby jednání obviněných posoudil jako trestný čin velezrady podle § 1 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 231/48 Sb. Obžalovaní proto měli být trestného činu velezrady zproštěni.

Po zahájení soudních rehabilitací v roce 1968 požádal JUDr. Vladimír Lindner dopisem z 5. června 1968 Ministerstvo spravedlnosti ČR o povolení výjimky k zastupování bývalých hokejových reprezentantů v rehabilitačním řízení. Uvedl, že jeho klienti A. Bubník, V. Roziňák a J. Jirka, kteří byli spolu s dalšími reprezentanty, Ing. B. Modrým, Z. Červeným, P. Hajným, Vl. Kobranovem a S. Konopáskem, odsouzeni v nezákonně vedeném procesu u Státního soudu ČR (sp. značka TS I/VI 47/50) za trestný čin velezrady k vysokým nepodmíněným trestům odnětí svobody, chtěli být v rehabilitačním řízení zastoupeni právě jím.

Je zřejmé, že klienti JUDr. Lindnera i po uplynutí desítek let na svého obhájce nezapomněli a projevili mu plnou důvěru. Jeho charakter a zásadovost zůstala natrvalo v povědomí nejen klientů, které obhajoval, ale i jeho kolegů. Více si o osobnosti JUDr. Vladimíra Lindnera, který je zařazen v projektu ČAK mezi další osobnosti advokátů bojujících proti totalitě, už brzy přečtete na www.advokatiprotitotalite.cz.

Zdroj: ČTK; JUDr. Milan Lindner; redakce AD
Foto: ČTK + archiv JUDr. Lindnera + Advokátní deník

Go to TOP