Ústavní soud svým nálezem Pl. 26/19 ze dne 3. března 2020, který zveřejnil dnes 11. března 2020, zrušil část advokátního tarifu upravující výpočet odměny opatrovníka jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní.

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhovělo návrhu III. senátu Ústavního soudu a zrušilo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní“.

III. senát Ústavního soudu navrhl zrušení části § 9 odst. 5 advokátního tarifu v souvislosti s jím posuzovanou ústavní stížností. V řízení předcházejícím této ústavní stížnosti byl stěžovatel – advokát jmenován opatrovníkem nezletilého pro řízení o vydání předběžného opatření podle § 469 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Při rozhodování o odměně stěžovatele obecné soudy využily předmětné ustanovení advokátního tarifu, podle něhož se při výkonu funkce opatrovníka jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč, tudíž podle § 7 bod 2. advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny 500 Kč a podle § 12a odst. 1 advokátního tarifu byla sazba mimosmluvní odměny snížena o 20 %. Stěžovatel se však domnívá, že jeho odměna měla být dvojnásobná a přiznání sazby ve výši 400 Kč dle § 9 odst. 5 advokátního tarifu považuje za protiústavní.

Ústavní soud nálezem ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2RltVTY ) zrušil § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „jehož pobyt není znám“. V odůvodnění přitom uvedl, že stanovil-li normotvůrce nižší odměnu, kterou obdrží advokát jako opatrovník osoby neznámého pobytu, nezvolil nejšetrnější řešení k dotčeným základním právům – tedy k právu na právní pomoc a k právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Zároveň dodal, že tyto důvody neústavnosti mohou dopadat i na jiné části tohoto ustanovení. II. senát Ústavního soudu dospěl k názoru, že neústavnost vykazuje i nyní napadená část ustanovení.

Ústavní soud s poukazem na zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19 konstatuje, že i v tomto případě byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, a to formou závislé činnosti jako zaměstnaný advokát nebo jako advokát vykonávající advokacii formou podnikání. Zásah do těchto základních práv je nutno nazírat rovněž v kontextu práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stanovil-li totiž normotvůrce výrazně nižší výši odměny pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, jimž jiné zdravotní důvody zabraňují, nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit se řízení, degradoval tím práci ustanovených advokátů v těchto případech oproti zastupování v případech jiných, a to bez jakéhokoliv rozumného opodstatnění. Jakkoliv proto Ústavní soud nepochybuje o tom, že kvalita odvedené právní služby advokáta se neodvíjí primárně od výše poskytnuté odměny, je třeba současně respektovat zásadu, podle níž za odvedenou práci má každý právo na spravedlivou odměnu (čl. 28 Listiny), přičemž tato odměna má být v těchto případech za srovnatelnou práci ve srovnatelné výši.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/19 je dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud

Foto: redakce AD