ÚS zrušil část přechodného ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky
Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhovělo návrhu Městského soudu v Praze a zrušilo dnem vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 ve Sbírce zákonů § 112 odst. 2 větu první zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Plénum ÚS dospělo k závěru, že zákonodárce nemůže nově prodloužit promlčecí dobu u přestupků, které byly spáchány podle předchozí úpravy.
Napadené ustanovení je zařazeno do části čtvrté daného zákona nazvané společná, přechodná a závěrečná ustanovení a obsahuje přechodné ustanovení tohoto znění: „Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí.“
Městský soud v Praze navrhl zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s jím vedeným řízením o žalobě proti rozhodnutí správních orgánů o přestupku. Žalobci byl ve správním řízení uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a pokuta ve výši 25 000 Kč. Ke spáchání přestupku došlo 24. 2. 2016, tj. předtím, než dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky. Pokud by byl zánik odpovědnosti za přestupek posuzován podle právní úpravy účinné v době spáchání přestupku, tedy zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017, došlo by k zániku odpovědnosti uplynutím dvou let od jeho spáchání, tedy ke dni 24. 2. 2018. Jinými slovy, k zániku odpovědnosti za přestupek (jeho promlčení), by došlo ještě předtím, než rozhodnutí o přestupku dne 29. 3. 2018 nabylo právní moci. Naopak pokud by byl posuzován zánik odpovědnosti za přestupek podle zákona o odpovědnosti za přestupky, rozhodnutí by nabylo právní moci ještě předtím, než by došlo k zániku odpovědnosti – a tudíž přestupek by promlčen nebyl, protože by konec lhůty připadal až na 24. 2. 2019.
Podle zákona o přestupcích zanikla odpovědnost za přestupek uplynutím nejpozději 2 let od jeho spáchání, podle zákona o odpovědnosti za přestupky zanikla nejpozději uplynutím 3 let od jeho spáchání. Tato časová diference způsobila i jiný výsledek při posouzení promlčení odpovědnosti za přestupek dle uvedených zákonů.
Podle § 112 odst. 2 věty první zákona o odpovědnosti za přestupky se má užít zákona, který je v dané věci pro obviněného méně příznivý, tj. zákona o odpovědnosti za přestupky, dle nějž by rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci před zánikem odpovědnosti za přestupek. Městský soud považuje toto ustanovení za rozporné s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Podmínky trestnosti (včetně promlčení) mají být pachateli známy již v okamžiku spáchání protiprávního jednání a nemohou být podle názoru městského soudu dodatečně zpřísňovány.
Ústavní soud k tomu uvádí následující. Smyslem čl. 40 odst. 6 Listiny je úprava časových aspektů právní úpravy trestání. V konečném důsledku tento článek obviněnému zaručuje, že při posuzování trestnosti činu na něj nikdy nebude použita přísnější právní úprava, než která tu byla v době jeho spáchání. Čl. 40 odst. 6 Listiny tak zakotvuje zákaz retroaktivity v neprospěch obviněného při posuzování trestnosti činu a ukládání trestu, čímž se zajišťuje v těchto oblastech právní jistota (věta první), a dále obsahuje příkaz retroaktivního působení pozdějšího zákona, je-li to pro pachatele příznivější (věta druhá).
Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že i promlčení odpovědnosti za přestupek je součástí vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny. Tento závěr přitom není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (zamítnutí návrhu na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu), který se vztahoval toliko k velmi specifické otázce související s polistopadovým vypořádáním se s minulostí.
Lze tedy shrnout, že § 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky dle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané před účinností tohoto zákona. Úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž je napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož směřuje k ústavně reprobovanému výsledku v podobě užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného. Z tohoto důvodu je § 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny a Ústavní soud souhlasí s městským soudem v tom, že není možný ústavně konformní výklad § 112 odst. 2 věty první zákona o odpovědnosti za přestupky.
K výroku a odůvodnění nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Jan Filip a Vojtěch Šimíček.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 včetně disentu je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: Pixabay