Určení hranice mezi pokračujícím a trvajícím přestupkem není zejména pro neprávnickou veřejnost někdy jednoduché, a proto se jí budu věnovat v následujícím odborném textu.

Jak známo, přestupkové právo (tzv. malé trestní právo) se stále více blíží klasickému trestnímu právu. Jak připomněl například přední český administrativista a legislativec Josef Vedral: „Pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů.“[1]

Ze stále narůstajícího objemu a významnosti přestupkového práva, a s tím do jisté míry zákonitě související stoupající jeho složitosti, plynou i určité výkladové problémy.[2]

V praxi jsem se setkal mimo jiné s dotazem k tématu přestupku neoprávněného záboru veřejného prostranství. Je to pokračující, nebo trvající delikt? Pro ilustraci neoprávněný zábor veřejného prostranství v obci zde trval přibližně dva měsíce. A kdy zde začíná běžet promlčecí lhůta?

Trvající přestupek

Podle § 8 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, je trvajícím přestupkem takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán.

Nahlédneme-li do relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu, tak trvajícím přestupkem je takové jednání, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě, jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Důležité je, že toto jednání tvoří jeden skutek až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro zahájení řízení o přestupku tedy začne běžet teprve od momentu ukončení trvajícího přestupku. [3]

Zásadním hraničním určovatelem zde tedy je, že jedná o jeden (!) a nikoliv více škodlivých skutků.

Pokračující přestupek

Naopak pokračováním v přestupku se podle § 7 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky (!) vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Z relevantní judikatury NSS k tematice pokračujících přestupků připomeňme ty klíčové: jedním ze znaků pokračování v přestupku je, že jednotlivé dílčí útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož přestupku, jsou po subjektivní[4] stránce spojeny jedním a týmž záměrem. Jednotný záměr je přitom třeba v řízení dokazovat. Jestliže tedy soud odůvodní existenci jednotného záměru mezi jednotlivými dílčími útoky pokračujícího přestupku odkazem na tvrzení obsažená v žalobě, která nebyla předmětem dokazování ani ve správním ani v soudním řízení, zatíží řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost kasační stížností napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

Rozhodujícím okamžikem pro ukončení skutku v případě pokračování v přestupku, tedy mezníkem oddělujícím jeden pokračující přestupek od dalšího, je jakýkoliv úkon ze strany policejního orgánu nebo příslušného správního orgánu, který přestupek projednává, kterým je obviněný z daného přestupku zpraven o tom, že je důvodně podezřelý z jeho spáchání. K ukončení skutku proto dojde již v momentu, kdy s obviněným sepíšou policisté oznámení přestupku (viz analogicky § 12 odst. 11 t. ř.).[5]

Pokračování v přestupku je nutné důrazně odlišit od opakování přestupku. Není to totéž. V případě opakování se jedná o dva přestupky. Sice stejné skutkové podstaty, které ale nejsou vedeny stejným záměrem (opakování zakládá buď tzv. vícečinný souběh anebo recidivu), na rozdíl od pokračování v přestupku, kdy se jedná o jeden přestupek.[6]

Shrňme, že u pokračujícího přestupku se musí jednat o jednotlivé dílčí ataky, nikoliv tedy o škodlivý skutek jeden, jak je tomu u přestupku trvajícího.

Závěr

In medias res: Poté, co jsme si výše vysvětlili rozdíl mezi trvajícím a pokračujícím přestupkem, je třeba konstatovat, že neoprávněný zábor veřejného prostranství[7] řadíme svou povahou většinově mezi tzv. trvající přestupky.[8]

Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve svém ustanovení § 5 mj. totiž autoritativně stanoví „… poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení,“[9] takže pokud někdo například na dva měsíce neoprávněně zabere veřejné prostranství, tak jde z právního hlediska o jeden negativní skutek, a nikoliv více jednotlivých škodlivých skutků, které by dávaly možnost nahlížet na akt jako na pokračující. A contrario jde tedy o trvající přestupek, jak je uvedeno výše.

Připomeňme, že promlčecí doba aktuálně v českém přestupkovém právu činí podle § 30 přestupkového zákona jeden rok (základní výměra), anebo popřípadě tři roky, jde-li o přestupek, za jenž zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Jelikož za výše uvedený přestupek neoprávněného záboru veřejného prostranství podle ustanovení § 5 odst. 3 písm. d) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, je možné uložit maximálně pokutu 50 000 Kč, pak zde bude běžet promlčecí lhůta jednoletá.

Obecně platí, že promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku. Dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.

Dodejme na závěr, že promlčecí doba počíná běžet:

a) u pokračujícího přestupku dnem následujícím po dni, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku,

b) u hromadného přestupku dnem následujícím po dni, kdy došlo k poslednímu útoku, a

c) u trvajícího přestupku dnem následujícím po dni, kdy došlo k odstranění protiprávního stavu.[10]

I v souladu s judikaturou lhůta pro zahájení řízení u tohoto přestupku tedy začne běžet až od okamžiku ukončení trvajícího přestupku, v tomto případě ukončení protiprávního záboru veřejného prostranství v obci. Jiný počátek lhůty pro běh promlčecí doby podle autora tohoto článku nepřichází z právního pohledu v relevantní úvahu.

 

JUDr. Petr Kolman, Ph.D., je právním pedagogem na VŠ Ambis Praha-Brno.

---

[1] Vedral J.: K novému zákonu o přestupcích, časopis Správní právo, 7/2017, Praha: MVČR, 2017.

[2] Pro komparaci uveďme relativní „jednoduchost a nezáludnost“ českého přestupkového práva např. v devadesátých letech minulého století. Nezbývá než dodat: Panta rhei.

[3] Viz jud. NSS 5 As 21/2007-99.

[4] Zdůrazněme nikoliv objektivní stránce.

[5] Jud. NSS 1 As 49/2012-33.

[6] Pro vyšší informační komplexnost dodejme, že definice pokračování přestupku sice do značné míry vychází z úpravy v trestním zákoníku, avšak přizpůsobuje se charakteru přestupkového práva. Záměrně se nepřejalo slovní spojení „byť i v souhrnu“, a to z toho důvodu, že ve správním trestání by mohla být taková formulace matoucí. Pro účely správního trestání je přitom taková úprava v zásadě nadbytečná, na rozdíl od trestního práva soudního, kde hraje významnou roli pro správnou kvalifikaci protiprávního jednání (zejména s ohledem na sčítání škod způsobených protiprávním jednáním) – viz blíže Důvodová zpráva k z. č. 250/2016 Sb.

[7] Připomeňme, že veřejná prostranství jsou de lege lata nejen všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, ale i kupříkladu veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, a to bez ohledu na jejich vlastníka. Uveďme učebnicový příklad: parkoviště před soukromým komerčním nákupním centrem bývá zpravidla sice v soukromém vlastnictví, avšak současně to nic nemění na tom, že to je veřejné prostranství.

[8] Viz i judikatura NSS – např. i viz jud. NSS 5 As 21/2007-99.

[9] Jde o delikt z oblasti: Přestupky proti veřejnému pořádku.

[10] Viz ustanov. § 31/2 z. č. 250/2016 Sb.