Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 22/19 ze dne 14. ledna 2020, který zveřejnil dnes 21. ledna 2020, zrušil část advokátního tarifu upravující výpočet odměny opatrovníka osoby, která se ze zdravotních důvodů dlouhodobě nemůže účastnit řízení. Nález vstoupí v platnost dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů. Podle Ústavního soudu neexistuje rozumný důvod, aby advokáti jako opatrovníci účastníků řízení dostávali nižší odměny než v situaci, kdy vystupují jako soudem ustanovení zástupci.

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhovělo návrhu II. senátu Ústavního soudu a zrušilo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech „nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení“.

II. senát Ústavního soudu navrhl zrušení části § 9 odst. 5 advokátního tarifu v souvislosti s jím posuzovanou ústavní stížností. V řízení předcházejícím této ústavní stížnosti byl stěžovatel – advokát ustanoven podle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu opatrovníkem žalovanému trpícímu trvalým degenerativním onemocněním mozku, omezujícím zásadně jeho rozumové schopnosti i možnosti pohybu. Za zastupování mu byla rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3 805 Kč. Stěžovatel však namítá, že kdyby byl ustanoven nikoliv opatrovníkem, ale zástupcem žalovaného podle § 30 odst. 2 občanského soudního řádu, náležela by mu za stejnou práci odměna pětkrát vyšší a není mu zřejmé, z jakého důvodu je činěn v tomto ohledu rozdíl.

Ústavní soud nálezem ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE) zrušil § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech „jehož pobyt není znám“. V odůvodnění přitom uvedl, že stanovil-li normotvůrce nižší odměnu, kterou obdrží advokát jako opatrovník osoby neznámého pobytu, nezvolil nejšetrnější řešení k dotčeným základním právům – tedy k právu na právní pomoc a k právu získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Zároveň dodal, že tyto důvody neústavnosti mohou dopadat i na jiné části tohoto ustanovení. II. senát Ústavního soudu dospěl k názoru, že neústavnost vykazuje i nyní napadená část ustanovení.

Ústavní soud s poukazem na zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19 konstatuje, že i v tomto případě byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, a to formou závislé činnosti jako zaměstnaný advokát nebo jako advokát vykonávající advokacii formou podnikání.

Zásah do těchto základních práv je nutno nazírat rovněž v kontextu práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stanovil-li totiž normotvůrce výrazně nižší výši odměny pro advokáty jako opatrovníky účastníků řízení, jimž jiné zdravotní důvody zabraňují, nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit se řízení, degradoval tím práci ustanovených advokátů v těchto případech oproti zastupování v případech jiných, a to bez jakéhokoliv rozumného opodstatnění.

Jakkoliv proto Ústavní soud nepochybuje o tom, že kvalita odvedené právní služby advokáta se neodvíjí primárně od výše poskytnuté odměny, je třeba současně respektovat zásadu, podle níž za odvedenou práci má každý právo na spravedlivou odměnu (čl. 28 Listiny), přičemž tato odměna má být v těchto případech za srovnatelnou práci ve srovnatelné výši.

Prezidentka Unie rodinných advokátů a advokátka JUDr. Daniela Kovářová, která se exkluzivně vyjádřila pro Advokátní deník, tento nález velmi vítá a dodává: „Ústavní soud konečně nahlas konstatoval, co my advokáti tvrdíme už celá desetiletí. Advokát vykonává stejné kroky a úkony a má stejnou kárnou i občanskoprávní odpovědnost, ať v soudním řízení vystupuje jako zástupce účastníka nebo jako jeho opatrovník. Neexistuje proto žádný logický důvod, aby byl v prvním případě odměňován podle předmětu soudního řízení, zatímco ve druhém případě, aby byla jeho odměna symbolická (400 Kč za jeden úkon, například za sepis složitého odvolání, ústavní stížnosti nebo za dvě hodiny soudního řízení). Ustanovení advokátního tarifu, které Ústavní soud zrušil, jsme dlouhodobě kritizovali. Už od nálezu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. Pl ÚS 4/19, však byl zřejmý kritický pohled Ústavního soudu. Tehdy ÚS zrušil část § 9 odst. 5 advokátního tarifu, protože k větší korekci právní normy neměl oprávnění. Bylo tedy jen otázkou času, kdy bude projednávat řádně odpovídající návrh. Vítám proto dnes zveřejněné rozhodnutí z 14. ledna 2020, zejména část jeho odůvodnění, v níž se hovoří nejen o neexistenci rozumného důvodu pro dvojí výši advokátovy odměny, o porušení zásady rovnosti v návaznosti na právo podnikat, ale zejména o degradaci práce ustanoveného advokáta stanovením snížené odměny, a to bez jakéhokoliv rozumného odůvodnění. Sluší se také, abych jako příslušník české advokacie poděkovala Ústavnímu soudu (pod jehož plenárním rozhodnutím je podepsán předseda Pavel Rychetský) za následující formulaci: „Výkon advokacie je tedy skutečně speciální činností silně ovlivněnou též obecně přijímanými pravidly slušnosti a představami o tom, co je mravné a co již nikoliv. Na druhou stranu je advokacie stále koncipována jako služba poskytovaná za (adekvátní) odměnu dokonce s tím, že stát sice negarantuje dosažení zisku, nicméně má povinnost vytvářet takové podmínky, aby ho mohlo být dosaženo.“

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 22/19 je dostupný  zde.

Zdroj: ÚS, foto AD.