Vláda schválila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony. Součástí návrhu zákona je i změna trestního řádu, která má mj. umožnit použití zpravodajských informací (tj. informací získaných zpravodajskými službami při jejich činnosti) jako důkazů v trestním řízení, což bylo doposud vyloučeno.

Navrhovaný text ustanovení trestního řádu (§ 89), lze považovat za změnu velmi podstatnou, neboť významně rozšiřuje okruh důkazních pramenů získávaných za cenu zásahu do základních občanských práv ovšem bez toho, že by stanovil zákonné podmínky těchto zásahů. Zákonodárce upravuje definici toho, co lze použít jako důkaz ale ne to, jak smí být takový důkaz opatřen. To je dáno tím, že se mění trestní řád, ale ne právní předpisy, které upravují právě ono získávání těchto důkazních pramenů. Česká advokátní komora odmítá celý koncept navrhované novely trestního řádu z řady zásadních důvodů. Daná novela a chystané legislativní změny zásadně nerespektují zcela odlišné zákonné režimy a zákonné vymezené účely zpravodajských služeb a trestního řízení, ohrožují tím samotné zpravodajské akce a utajované skutečnosti, které by tímto krokem měly být vtaženy do trestního řízení a zcela účelově obcházejí principy trestního řízení, respektive trestního řádu.

Stanovisko České advokátní komory k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony

Použití zpravodajských informací jako důkaz v trestním řízení navrhované znění novely zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

§ 89

Obecná ustanovení

(1) V trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména:

a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin,

b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek,

c) podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu,

d) podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele,

e) podstatné okolnosti umožňující stanovení následku, výše škody způsobené trestným činem a bezdůvodného obohacení,

f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.

(2) Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.

(3) Informace získaná zpravodajskými službami podle zákonů upravujících jejich činnost na základě použití zpravodajské techniky spočívající ve vyhledávání, otevírání, zkoumání nebo vyhodnocování dopravovaných zásilek, v odposlouchávání nebo zaznamenávání telekomunikačního, radiokomunikačního a jiného obdobného provozu, ve zjišťování údajů o telekomunikačním, radiokomunikačním a jiném obdobném provozu, nebo v pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů, může sloužit jako důkaz, jen pokud

a) je vedeno trestní řízení pro trestný čin, pro který by bylo možné povolit nebo nařídit použití obdobného institutu upraveného v trestním řádu (§ 86 až 87b, § 88, § 88a a § 158d), a

b) jde o informaci, jejíž získání jiným způsobem by bylo neúčinné nebo podstatně ztížené.

(4) S informací uvedenou v odstavci 3 nakládá orgán činný v trestním řízení od okamžiku předání podle její povahy obdobně jako s informací získanou podle ustanovení tohoto zákona o zadržení a otevření zásilek, jejich záměně a sledování, odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, zjišťování údajů o telekomunikačním provozu nebo sledování osob a věcí.

(5) Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.

Navrhovaný text tohoto ustanovení, lze považovat za změnu velmi podstatnou, neboť významně rozšiřuje okruh důkazních pramenů získávaných za cenu zásahu do základních občanských práv ovšem bez toho, že by stanovil zákonné podmínky těchto zásahů. Jak patrno, zákonodárce upravuje definici toho, co lze použít jako důkaz ale ne to, jak smí být takový důkaz opatřen. To je dáno tím, že se mění trestní řád, ale ne právní předpisy, které upravují právě ono získávání těchto důkazních pramenů.

Zásadní pozornost musí být směřována právě k procesní nepoužitelnosti informací získaných zpravodajskou službou České republiky, a to formou důkazu v rámci trestního řízení, a to především z důvodu zcela odlišného zákonného účelu jejich pořízení a následného užití. Zpravodajské odposlechy a trestněprávní odposlechy mají zcela odlišný zákonný režim a zákonem vymezený účel. Zatímco účelem trestního řízení je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, účelem činnosti (vojenských) zpravodajských služeb je zabezpečení informací o záměrech a činnostech představujících vojenské ohrožení České republiky, o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany České republiky a o činnostech ohrožujících státní a služební tajemství v oblastech obrany České republiky. Zde řečené zároveň potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008.

Zpravodajské služby

Zpravodajské odposlechy a trestněprávní odposlechy mají zcela odlišný zákonný režim a zákonem vymezený účel.

Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky upravuje subjekty zpravodajských služeb a jejich působnost. V České republice působí zpravodajské služby ve složení Bezpečnostní informační služba (BIS), Úřad pro zahraniční styky a informace a Vojenské zpravodajství. Jde o uzavřený počet zpravodajských služeb České republiky. Zákon ve svém ustanovení § 5 vymezuje působnost jednotlivých subjektů zpravodajských služeb. Smyslem úpravy je stanovení úkolů jednotlivých služeb tak, aby nedocházelo k nežádoucímu kompetenčnímu překrývání v jejich činnosti. Bezpečnostní informační služba zabezpečuje především informace sloužící k odhalování záměrů a činností extrémních politických skupin, informace o působení cizí moci a organizací s programem násilného prosazování svých zájmů na území České republiky. Zpravodajskou ochranu demokratických základů svrchovanosti a územní celistvosti České republiky odůvodňuje prioritní postavení těchto hodnot v základních ustanoveních Ústavy České republiky. Rovněž je nutné zpravodajsky odhalovat i snahy směřující proti mechanismům finančního a hospodářského fungování státu v případech, kdy jejich důsledky mohou poškodit zájmy České republiky, a činnosti proti zájmům na utajení skutečností významných pro stát. Úřad pro zahraniční styky a informace sleduje především informace zahraničního původu odhalující politicko-bezpečnostní rizika pro Českou republiku. Vojenské zpravodajství sleduje informace potřebné pro uskutečňování a zabezpečení obranné funkce státu, jejichž původ je jak na území České republiky, tak v zahraničí. Zákon předpokládá možnost plnění dalších úkolů zpravodajskými službami v případech, kdy tak stanoví jiný zákon nebo mezinárodní smlouva.

Na základě zmíněné působnosti zpravodajských služeb se dostaneme k zájmům, které mají být výše vymezenou působností chráněné. Zpravodajské služby jsou tedy orgány státu. Jsou zřizovány za zvláštním účelem, kterým je získávání, shromažďování a vyhodnocování informací. Zpravodajské služby nezískávají, neshromažďují a nevyhodnocují veškeré informace, ale pouze ty, které se dotýkají vnitřní či vnější bezpečnosti státu, jeho ekonomických zájmů či ohrožujících ústavní zřízení. Zpravodajské služby můžeme tedy z nejobecnějšího hlediska zahrnout pod státní orgány působící na poli zajišťování bezpečnosti státu.

Rozdíl mezi zpravodajskými službami a ostatními bezpečnostními sbory (např. Policií České republiky, Hasičským záchranným sborem České republiky, Celní správou České republiky, nebo Vězeňskou službou České republiky) lze zejména spatřovat ve způsobu získávání informací. Zpravodajským službám je zákonem přiznána možnost používat specifické prostředky získávání informací, které jsou zákonem taxativně vymezeny. Mezi tyto specifické prostředky patří zpravodajská technika, krycí prostředky a krycí doklady, sledování a využívání osob jednajících ve prospěch dané služby. Mohlo by se zdát, že kupříkladu sledování či krycích dokladů mohou využívat i příslušníci Policie ČR dle příslušných ustanovení trestního řádu. Z toho by tedy vyplývalo, že zpravodajské služby nejsou jediným bezpečnostním sborem, který těmito specifickými prostředky disponuje. Ovšem zcela zásadní rozdíl spočívá v účelu, za jakým jsou tyto specifické prostředky získávání informací použity. Trestní řád explicitně stanoví, že použití těchto specifických prostředků získávání informací nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení[1]. Kdežto zpravodajské služby se použitím specifických prostředků nesnaží zjistit důkazní prostředky pro trestní řízení, nýbrž se pokouší získat a vyhodnotit informace důležité pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnosti a obrany České republiky.

Zákon o zpravodajských službách stanoví, že: „Zpravodajské služby předávají… policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou. Přestože je povolení k použití zpravodajské techniky podrobeno soudní kontrole, nedosahuje podle názoru Ústavního soudu, garančních kvalit, které stanoví trestní řád, a proto nelze takto získané odposlechy použít jako důkaz v trestním řízení. Odlišný zákonný účel limituje paletu použitelnosti informací získaných zpravodajskými službami. Odlišnost od trestněprávních zásad plyne i z faktu, že do procesu poskytnutí informací jsou začleněny špičky výkonné moci (které Ústava ČR vymezuje jako politické). Avšak v trestním řízení musí veřejná moc přísně dodržovat trestní řád.

Trestní řízení

Jak bylo uvedeno výše, v trestním řízení je zcela odlišný zákonný účel, který naprosto limituje škálu použitelnosti informací získaných zpravodajskými službami. V trestním řízení musí veřejná moc přísně dodržovat trestní řád. Trestní řád jako zákon upravující postup veřejné moci při omezování základních práv zde platí se všemi svými garancemi. Důkazy obstarává policie, na níž dohlíží ústavně povolaný zástupce veřejné žaloby. Trestní řád přitom tam, kde upravuje důkazní použití informací, získaných prolomením svobody soukromí (zejména ustanovení § 88 a § 158d tr. ř.), mlčí o možnosti použít jako důkazu odposlechů získaných na základě jiných zákonů.

V důvodové zprávě k dané novele se argumentuje tím, že právní úprava má mít pozitivní dopady na bezpečnost nebo obranu České republiky neboť, posiluje a zefektivňuje pravomoci policie při řešení závažných ohrožení vnitřního pořádku a bezpečnosti a za určitých podmínek umožňuje procesní využití informací získaných zpravodajskými službami o závažné trestné činnosti jako důkazu v trestním řízení. Situaci, kdy zpravodajské služby získají o této trestné činnosti představující významné riziko, jako je například právě terorismus, podstatnou informaci a tato informace, může být důkazně využita orgány činnými v trestním řízení a tím má přispět k účinné ochraně vnitřního pořádku a bezpečnosti České republiky. Dále se v důvodové zprávě uvádí, že případné poznatky opatřené právě odposlechy tajných služeb mohou zachytit neopakovatelný důkaz, jenž by následně policie vlastními silami zajistit nedokázala.

Odmítáme takovouto univerzálnost propojení tajných služeb s vyšetřovateli v rámci trestního řízení. Nelze s naprostou jistotou garantovat, že takové odposlechy budou využívány pouze pro závažnou trestnou činnost. Při eliminaci nejvážnější trestné činnosti ohrožující bezpečnost státu by měla policie postupovat jiným způsobem než využíváním odposlechů od zpravodajských služeb, kdy tento argument potvrzují i bezpečnostní experti. Více by se policie měla zabývat prostředky, které má pro vyšetřování k dispozici a které zcela neužívá, jak konstatoval bezpečnostní analytik a expert na organizovaný zločin Tomáš Šmíd: „Mnohem více by se měli věnovat vzdělávání a výcviku personálu, celá řada operativců dnes neumí nic jiného než sedět na ’uších’ (odposlechy). Neznají terén, neznají závadové prostředí,“ upozorňuje na velmi důležitý fakt. Navrhovaná legislativní změna tedy není na místě, neboť současný mechanismus obranných či obraně represivních zákonných opatření je dostačující, za podmínky, že je řádně a efektivně naplňován.

Nesystematičnost novely trestního řádu § 89

Zařazení novely trestního řádu do příslušného ustanovení § 89 je zcela nesystematické.

Jak patrno, zákonodárce upravuje definici toho, co lze použít jako důkaz, ale ne to, jak smí být takový důkaz opatřen. To je dáno tím, že se mění trestní řád, ale ne právní předpisy, které upravují právě ono získávání těchto důkazních pramenů.

Podle současné úpravy mohou zpravodajské služby podle své úvahy informovat policii o svých zjištěních a lze předpokládat, že při vhodné organizaci je možno na takovou informaci reagovat v řádu hodin. Zpravodajským službám nepochybně zůstává zákonný prostor pro to, aby opatřovaly informace, které mohou vést k bezprostředním reakcím na bezprostředně hrozící útok, a současně iniciovat urychlené nasazení operativně pátracích prostředků, umožňujících současnými zákonnými postupy zajistit důkazy potřebné pro eventuální trestní stíhání. V tom nejkrajnějším případě by bylo možné uvažovat o tom, že důkaz či informace získané zpravodajskou službou by jako důkaz mohly sloužit jen v případě, že okamžitě nebylo možné postupovat dle § 158 d) či jiného ustanovení trestního řádu a pouze s tím, že by šlo o informace použitelné jako důkazy shromážděné za dobu relativně krátkého časového úseku, například dvou dnů. Je naprosto vyloučeno, aby v takovémto časovém prostoru nebyl získán zákonný podklad pro realizaci důkazních postupů dle trestního řádu.

Ohrožení zpravodajských akcí

Dle odborníků a samotných subjektů zpravodajských služeb může být novela způsobilá ohrozit zpravodajské akce. V rámci připomínkového řízení se proti využití poznatků tajných služeb jako důkazů v trestním řízení postavila i civilní kontrarozvědka BIS. BIS odmítla povinnost poznatky nasvědčující trestnému činu poskytovat, neboť novela počítá s tím, že by služba musela spolu s poznatkem postoupit i odůvodněnou žádost a povolení Vrchního soudu v Praze, který je podle zákona příslušný k povolování nasazení operativní techniky tajných služeb. Všechny tyto informace by se pak staly standardní součástí trestního spisu, do něhož by měly přístup strany řízení. BIS namítala, že by tím nepřípustně odhalila své metody a zdroje. Poznatky Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) pak nebudou moci být využívány vůbec, neboť nesplňují podmínku povolení soudu.

Utajované skutečnosti v rámci trestního řízení

Úprava umožňující použít informace získané zpravodajskými službami jako důkaz v trestním řízení, má i další negativní důsledky v podobě „vtažení“ zpravodajských služeb a jejich informací do trestního řízení. V současné době a v trestním řízení, které využívá jako důkazů záznamů telekomunikačního provozu nebo informací získaných operativně pátracími prostředky, zejména tzv. prostorovým odposlechem je běžné, že orgány činné v trestním řízení předkládají prameny důkazů, záznamy rozhovorů, ale následně jsou vyžadovány některé další záznamy, které nebyly předloženy, protože z pohledu policejního orgánu se nejeví jako zájmové, ale později je tvrzeno, že zájmové být mohou. Typicky záznamy rozhovorů časově předcházejících nebo následujících záznamu, který je předkládán k důkazu atd. Nikoliv neběžné jsou také důkazy prováděné výslechem příslušníků útvaru zvláštních služeb o výsledcích či k výsledkům sledování apod. Zejména v případě námitky, že ve věci došlo k tzv. policejní provokaci, či jinému porušení zákona, jsou sumárně řečeno podrobnému přezkumu podrobovány všechny operativní postupy policie, před zahájením trestního stíhání případně v rámci operativně pátracích úkonů.

Navrhovaná úprava zcela zřetelně neřeší takovou situaci pro případ, že pramen důkazů bude pocházet z informací získaných zpravodajskými službami, například půjde o záznam komunikace, ať již telekomunikace nebo komunikace v určitém prostoru, ale z výše uvedených či obdobných důvodů bude vyžadován i nějaký další záznam, o němž bude tvrzeno, že nutně musel být pořízen, či jiný důkazní pramen, o němž bude tvrzeno totéž.

Prameny důkazů pořizované postupem dle § 88 trestního řádu nebo § 158d trestního řádu jsou kromě jiného charakterizovány i způsobem jejich pořízení, který opatřením soudu, z něhož je kromě jiného patrno, resp. musí být patrno, že nařízení nebo povolení takového postupu bylo vydáno za splnění zákonných podmínek. A je v podstatě přezkoumatelná zákonnost tohoto soudního postupu. Kromě jiného to ale i znamená, že z příslušného opatření je zřejmý důvod pro jeho vydání. Též je patrno i v jaké době bylo povolení či opatření vydáno, tedy od kdy mohl být důkaz získán a pro účely trestního řízení musí být ve smyslu § 88 a 158d trestního řádu opatřen příslušným protokolem. Obecněji řečeno, má-li být výsledek průlomu do soukromí občana, chráněného ústavními normami užit jako důkaz, musí být jeho získání realizováno velmi formalizovaným postupem.

Nic z toho ovšem návrh novely neupravuje a v prvé řadě je třeba si položit otázku, zda bude příslušná zpravodajská služba ochotna doložit legálnost pořízení informací ̶ záznamu předaného policií i příslušným rozhodnutím soudu, které mohlo být vydáno z důvodů, jež zpravodajská služba zveřejnit nechce. Takto nedoloženému pramenu důkazů bude jistě možno vytýkat, že byl pořízen již před dlouhou dobou, případně jde o montáž a bude možné jistě uplatňovat i celou řadu dalších výhrad. Je zřejmé, že by stát dostával do rukou velmi silný prostředek použitelný v krajním případě až k vydírání, v případě nikoliv krajním k jeho přímému zneužití. Záleželo by totiž jen na zmíněné zpravodajské službě, jestli usvědčující materiál předloží nebo nepředloží policii ve formě použitelného důkazu, a tím osobě, které se tento materiál týká, přivodí nepochybně značné komplikace.

Celá konstrukce zákonných důvodů pro to, aby informace získaná zpravodajskou službou mohla sloužit jako důkaz, vycházející z definování okruhu trestných činů, u nichž vedení trestního řízení legitimuje použití takových důkazů, předpokládá, že bude zcela jednoznačně ověřitelné splnění těchto formálních podmínek. To ovšem může předpokládat relativně rozsáhlé prokazování počínající právě zmíněným soudním rozhodnutím soudce Vrchního soudu, jež ale nemusí mít všechny relevantní informace.

Podmínkou použitelnosti informací získaných zpravodajskými službami jako důkazu je vedení trestního řízení. Tedy nikoliv trestní stíhání. Lze si velmi snadno představit situaci, kdy bude vedeno trestní řízení, tedy budou například prováděny odposlechy pro podezření přípravy teroristického trestného činu, ale přitom těmito odposlechy budou zjištěny informace použitelné jako důkaz pro řízení v úplně jiné věci, respektive pro trestní stíhání, pro skutek, který s uvedenými trestnými činy vyjmenovanými v navrhovaném odst. 3 § 89 nemá vůbec nic společného. Nicméně, striktně vzato půjde o důkaz ve věci, v níž je vedeno trestní řízení pro uvedené trestné činy, zatímco trestní stíhání bude vedeno pro úplně jiný trestný čin. Užitá formulace je tedy nevyhovující.

Pokud již jde o jednotlivé skupiny trestných činů, u nichž by pouhé vedení trestního řízení legitimovalo použití informací získaných zpravodajskými službami jako důkazu, pak kategorie uvedené v navrhovaném znění § 89 trestní řádu jsou jako definice jasné zcela. Podle ustanovení § 129 trestního zákoníku je organizovanou zločineckou skupinou společenství nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Organizovaná zločinecká skupina tedy může být založena za účelem provozování nejen vysoce nebezpečné trestné činnosti, ale i za účelem kapesních krádeží apod. Rozhodně nemusí zcela zákonitě jít o vážnou hrozbu jako v případě terorismu a v tomto případě, i kdyby nic jiného, nelze o využití informací získaných zpravodajskými službami jako důkazu pro prokázání této trestné činnosti uvažovat.

Nad rámec výše uvedeného Česká advokátní komora považuje za nutné zdůraznit, že principiálně je třeba veškeré snahy o pořizování záznamu a sledování komunikace mezi advokátem a klientem, mezi obhájcem a obviněným či obžalovaným odmítnout. Ochrana důvěrnosti je totiž základním prvkem celé stavby právního řádu a práva na spravedlivý proces. Smyslem důvěrnosti komunikace mezi klientem a advokátem je umožnit „poradit si sám se sebou“, kdy sám se sebou znamená poradit se kvalifikovaně, tedy s osobou k tomu ze zákona povolanou s právním profesionálem. Jedná se o výsostné zachování zásady, že myslet si samo o sobě není a nesmí být protiprávní ani trestné, neboť neumožňuje jakékoli lidské bytosti přijmout rozhodnutí, které má dopady v právním a faktickém světě, ať už pozitivní či negativní. Právě to je jediným smyslem a základem existence důvěrnosti vztahu mezi advokátem a klientem. Zákonodárce všech demokratických států nepřipouští, aby docházelo ke kontrole myšlenek a kontrole úvah z hlediska postihů trestního práva. Jakákoli snaha o provádění této kontroly znamená vždy potenciální narušení prvního pilíře právního státu spočívající ve shora uvedeném. Nejen pro možnost, že se tak stane, a stane se tak určitě, ale i pro fakt, že zdánlivě chráněná komunikace s třetími nezájmovými osobami vždy podléhá narušení důvěrnosti komunikace vztahu advokáta a klienta. Protože bez možnosti seznámit se s jejím obsahem nelze říct, že tato komunikace je komunikací, která není podezřelá. Policejní orgán i soudy se tak stávají v podstatě soudci nad myšlením druhých lidí v době, kdy jsou rozhodující jejich myšlenky a nikoli činy. Obavy z možného nadržování trestným činům a přispívání k narušení právních norem jsou zcela liché. Česká advokátní komora zde zdůrazňuje ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, dle něhož „advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb“, tedy jedná se o povinnost výslovně státem uznanou, a současně ustanovení § 21 odst. 7 zákona o advokacii, kdy povinností mlčenlivosti není dotčena zákonem uložena povinnost překazit spáchání trestného činu. Tato vzájemná vyváženost povinnosti mlčenlivosti a ochrany zájmu společnosti je zjevná a zřejmá a naprosto odpovídající reflexi všech v zájmu společnosti.

V této souvislosti je nutné připomenout, že sledovaná právní norma i zákon o advokacii jsou na stejné úrovni a nelze je vykládat ve vztazích vzájemné podřízenosti či nadřízenosti tak, že by mohlo docházet k zásahům do základních práv, která jsou garantována příslušným ustanovením zákona o advokacii. Má-li zákonodárce za to, a obecně mají-li demokratické státy za to, že zákonnou povinnost mlčenlivosti advokáta nepovažují za nutnou pro existenci práva na spravedlivý proces, nechť tak vyjádří úpravou svých základních právních předpisů, ústav a listin základních práv a svobod, což se však nestalo.

Je na místě zdůraznit, že sledovaná právní úprava týkající se odposlechu v advokátních kancelářích, připuštění důkazů získaných tajnými službami či řady obdobných jednotlivých dílčích kroků, je odůvodňovaná vždy snahou a bojem proti tzv. zvlášť závažné trestné činnosti a terorismu, jakkoliv jde o záminku. Je nutno takovouto legislativní snahu zcela odmítnout, protože zrovna tento způsob úpravy rozhodně nebude mít za následek daný zamýšlený účel, a to předejití páchání zvlášť závažné trestné činnosti a ohrožení společnosti.

Účelové obcházení trestního řádu 

Upozorňujeme, že zde existuje reálná, a to nikoliv nezanedbatelná, obava z účelového zneužití dané novely (tj. účelové obcházení trestního řádu skrze použití zpravodajské techniky na základě příslušných zpravodajských zákonů).

Souhlasíme s názorem široké odborné veřejnosti, že jde o prolomení základního principu postavení policie a tajných služeb, který byl nastaven v České republice po roce 1990. Tento zásadní průlom považujeme za velmi nebezpečný, ne-li „nejnebezpečnější zásah do trestního řízení od roku 1990,“ jak uvedl historik Ústavu pro studium totalitních režimů. Nebezpečnost lze spatřit především v tom, že se mohou v trestním řízení objevit důkazy, které byly získány nejen bez dozoru státního zástupce, ale i bez dozoru kohokoliv dalšího. Novela tedy velmi neoddiskutovatelně směřuje k tomu, aby důkazy, které byly získány bez dozoru státního zástupce před zahájením trestního řízení, byly použity u soudu.

Obě složky spolu sice mohou spolupracovat a předávat si informace, avšak nesmí takto obcházet pravidla pro zásahy do soukromí a dalších práv osob. Stručně řečeno, pokud orgán činný v trestním řízení či zpravodajská služba nedostanou povolení k využití zpravodajské techniky, nelze se jednoduše obrátit na druhý orgán a případné informace od něj jen tak získat. Šlo by totiž o obcházení kontrolních mechanismů ochrany lidských práv. Pokud soud využití zpravodajské techniky povolí, povolí je určitému orgánu k určitému účelu. Soud při tom zhodnotí možnou míru zásahu do práv dotčených osob, jeho důvody a přiměřenost právě ve vztahu k žádanému účelu. Pokud je jiný orgán má využít k jinému účelu, ocitá se toto využití úplně mimo soudní či jinou kontrolu právě z hlediska legitimity a přiměřenosti zásahu, což je však v rozporu s Listinou základních práv a svobod a mezinárodními závazky ČR, které podmiňují jakýkoliv zásah do lidských práv právě jeho legitimností a přiměřeností, což má přitom posoudit dostatečně nezávislý orgán garantující nezávislé a dostatečné posouzení a ochranu práv dotčených osob. To však v případě pouhého předání záznamů informací mezi orgány činnými v trestním řízení a zpravodajskými službami splněno není.

Odmítáme tedy celý koncept navrhované novely trestního řádu na základě výše uvedené argumentace, kdy daná novela a chystané legislativní změny zásadně nerespektují zcela odlišné zákonné režimy a zákonem vymezené účely zpravodajských služeb a trestního řízení, ohrožují tím samotné zpravodajské akce a utajované skutečnosti, které by tímto krokem měly být vtaženy do trestního řízení a zcela účelově obcházejí principy trestního řízení, respektive trestního řádu.  

 

Odbor vnitřní a vnější legislativy ČAK
Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] § 158b odst. 2 trestního řádu