Nedostatečná srozumitelnost zákona je v rozporu s Úmluvou.

Rozhodnutí ESLP ze dne 14. 4. 2020 ve věci Dragan Petrović v. Srbsko, stížnost č. 75229/10

Shrnutí fakt:

V červenci 2008 policie obdržela oznámení, že stěžovatel se měl podílet na napadení a bití osoby v pokročilém věku, která následkům těžkého ublížení na zdraví posléze podlehla. Vyšetřující soudce vydal na základě této informace dvě rozhodnutí, jimiž nařídil jednak domovní prohlídku  v bydlišti stěžovatele a za druhé odebrání vzorku slin stěžovatele pro analýzu DNA. Účelem domovní prohlídky bylo zajištění určitých předmětů souvisejících s vraždou, zejména „černé kožené bundy“, „bot a jiných předmětů“, které mohly souviset s vraždou. Policie rovněž našla dvě ruční střelné zbraně, o kterých stěžovatel tvrdil, že o nich nemá žádné povědomí. DNA test ze slin stěžovatele byl nezbytný pro porovnání s DNA vzorky získanými na místě činu. Soudce povolil policii, aby odebrala vzorek slin nebo krve stěžovatele za použití síly, pokud to bude nutné, a za asistence zdravotníků. Stěžovatel, za přítomnosti právního zástupce, svolil k odebrání vzorku slin. Policie však o tom nevypracovala žádný záznam. Po porovnání odebraných vzorků nebyl shledán soulad mezi vzorkem DNA stěžovatele a biologickými stopami z místa činu. V srpnu 2008 stěžovatel podal ústavní stížnost, ve které namítal porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 25 a 40 srbské Ústavy a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv). Ústavní soud zamítl jeho stížnost v říjnu 2010.

Předmět stížnosti:

Stěžovatel namítal, že domovní prohlídka a odběr vzorku jeho DNA představovaly porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv). Stěžovatel dále namítal, že mu bylo, v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, odepřeno právo být bezodkladně a podrobně informován státními orgány o skutečnosti, že je podezřelým ze spáchání trestného činu. 

Rozhodnutí ESLP:

K namítanému porušení čl. 8 Úmluvy

ESLP nejdříve posuzoval stížnost týkající se domovní prohlídky v bydlišti stěžovatele, přičemž zkoumal, zda namítaný zásah byl zákonný, legitimní a proporcionální ke stanovenému cíli (Paradiso a Campanelli v. Itálie [GC], 24. 1. 2017). ESLP konstatoval, že domovní prohlídka byla zásahem do práva stěžovatele na respektování soukromého života, přičemž tento zásah sledoval legitimní cíl a byl v souladu se zákonem. Co se týče požadavku proporcionality neboli otázky „nezbytnosti“ zásahu „v demokratické společnosti“ (Camenzind v. Švýcarsko, 16. 12. 1997), ESLP uvedl následující.

Příkaz k domovní prohlídce v souvislosti s vyšetřováním vraždy byl konkrétní co do předmětu – policie hledala zejména černou koženou bundu, boty a jiné předměty vztahující se k trestné činnosti. Příkaz k domovní prohlídce tedy nebyl vágní, jak tvrdil stěžovatel. Stěžovatel měl k dispozici dostatečné a účinné záruky proti jakémukoliv zneužití pravomoci během prohlídky, zejména s ohledem na skutečnost, že při domovní prohlídce byli přítomni jak stěžovatel, tak jeho právní zástupce, ale i majitel bytu. Právní zástupce stěžovatele navíc podepsal protokol a oficiální zprávu o prohlídce a nevznesl žádné námitky proti jejímu průběhu, pouze ve vztahu k odůvodnění příkazu k prohlídce. Zásah byl tak „nezbytný v demokratické společnosti“. ESLP jednomyslně rozhodl, že domovní prohlídka nezaložila porušení stěžovatelových práv garantovaných čl. 8 Úmluvy.

V následující fázi ESLP posuzoval námitku týkající se odběru vzorku DNA ze slin stěžovatele.

ESLP konstatoval, že odběr vzorku DNA stěžovatele byl zásahem do jeho práva na respektování soukromého života. Soud dále uvedl následující. Skutečnost, že stěžovatel dal k odběru souhlas, není relevantní vzhledem k tomu, že souhlas učinil pod pohrůžkou, že vzorek slin nebo krve bude jinak proveden za použití síly. Zásah nebyl „v souladu se zákonem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy vzhledem k tomu, že příslušná vnitrostátní legislativa nebyla pro stěžovatele dostatečně předvídatelná co do jejích účinků. Příkaz k odběru vzorku DNA ze slin se nezakládal na žádném zákonném ustanovení. Relevantní ustanovení trestního řádu (čl. 131 odst. 2 a 3) ne­upravovalo odběr vzorků DNA; navíc v rozporu s čl. 239 trestního řádu státní orgány nevyhotovily úřední záznam o průběhu odběru DNA ze slin stěžovatele. Ust. čl. 131 odst. 2 a 3 trestního řádu stanovilo, že soud může nařídit odběr krevního vzorku nebo provedení „jiných lékařských postupů“, pouze pokud je to z lékařského hlediska považováno za nezbytné pro zjištění skutečností „důležitých“ pro vyšetřování, přičemž takové postupy se mohly vztahovat na poměrně širokou skupinu osob. Kromě toho ust. čl. 131 odst. 2 a 3 trestního řádu neobsahovalo konkrétní právní úpravu ve vztahu k odběrům vzorků DNA.

Až přijetím novely trestního řádu v roce 2011 byly upraveny podmínky, za kterých lze provést odběr vzorků DNA ústním výtěrem (provedení pouze odborníkem; vymezená kategorie osob, u kterých lze výtěr provést bez jejich souhlasu). Přijatá novela trestního řádu kontrastovala s předchozí právní úpravou v tom, že stanovila, že odběry vzorků ústním výtěrem mohou být prováděny pouze u podezřelých, případně také u obětí nebo jiných osob, které se nacházely na místě činu, a to „za účelem vyloučení podezření ze spojitosti s trestným činem“. Přijetím novely trestního řádu v roce 2011 žalovaný stát implicitně uznal potřebu přesnější právní úpravy v této oblasti. ESLP dospěl k závěru (v poměru šesti hlasů ku jednomu), že zásah do práva na respektování soukromého života stěžovatele v podobě odběru vzorku jeho DNA nebyl v souladu se zákonem, a tudíž došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

K namítanému porušení čl. 6 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že mu bylo, v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, odepřeno právo být bezodkladně a podrobně informován státními orgány o skutečnosti, že je podezřelým ze spáchání trestného činu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto námitku nevznesl před vnitrostátními orgány, ESLP zamítl tuto část jeho stížnosti pro nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků.

Ohledně spravedlivého zadostiučinění (just satisfaction) ESLP uložil Srbsku, aby stěžovateli uhradilo částku 1 500 eur jako náhradu za nemateriální újmu a 1 200 eur jako náhradu vynaložených nákladů.

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.