Na konci tohoto roku předá stávající tajemník České advokátní komory JUDr. Ladislav Krym štafetu svému kolegovi, advokátu JUDr. Petru Čápovi, který dosud vedl kárnou komisi ČAK. Po mnoha letech tak dojde ke střídání v této významné funkci. To je i velkou příležitostí připomenout si ty, kteří ji zastávali v uplynulých 150 letech. Bývalý předseda ČAK, emeritní ústavní soudce a dnes opět advokát, chystající se v lednu převzít funkci děkana plzeňských práv, JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., proto při této příležitosti připojuje následující řádky:

Letošní prosinec je opravdu posledním měsícem, v němž bude funkci tajemníka České advokátní komory vykonávat JUDr. Ladislav Krym. Po celou dobu, kdy byl ve funkci, tedy dlouhých 15 let, jsem si sliboval, že mu pro potěchu napíšu článek o jeho předchůdcích. Jak už to však u advokátů bývá, dokončuji své podání až těsně před koncem lhůty.

V tomto případě, poněvadž pozornost bude věnována tajemníkům z mého pohledu nejvýznamnějším, se ale prodleva vyplatila. Láďa Krym se nepochybně přiřadil do této skupiny a byla by škoda, kdyby příspěvek nemohl být doveden až k samé hranici historie.

Představit tajemníky pražské advokátní komory není možné bez úvodního přiblížení peripetií stavovské samosprávy v předchozích sto padesáti letech. Advokátní komora se sídlem v Praze měnila v tomto období mnohokrát název i teritoriální působnost. V letech 1949 až 1990 přestala dokonce úplně existovat. V období let 1869 až 1918 byla Advokátní komora v království Českém – jak se tehdy správně česky psalo – jednou z četných advokátních komor v Předlitavsku. V letech 1918 až 1948 byla Advokátní komora v Čechách – vedle Moravské advokátní komory a Slezské advokátní komory, respektive Moravsko‑slezské advokátní komory – jakožto jediná komora v hlavním městě nejvlivnější advokátní organizací v českých zemích. Od roku 1990 pak má jediná Česká advokátní komora působnost pro celou Českou republiku.

Prezidenty Advokátní komory v království Českém byli v letech 1869 až 1904 německy mluvící advokáti Friedrich Wiener a Josef Tragy. Po rezignaci Josefa Tragyho byl v roce 1904 poprvé zvolen český prezident František Dvorský. Právě za něho se stal úředníkem pražské advokátní komory Josef Schieszl – později také jeden z blízkých spolupracovníků prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.

Právnický doktorát Josef Schieszl získal v roce 1902. Již za studií praktikoval jako stenograf v advokátní kanceláři Antonína Schauera. Antonín Schauer byl jedním ze zakladatelů Spolku českých advokátů v království Českém a od roku 1899 také členem výboru advokátní komory. A právě on do ní Schieszla doporučil.

Josef Schieszl se po třech letech působení v advokátní komoře stal v roce 1907 jejím sekretářem. Podle Jiřího Křesťana, který pořádal Schieszlovu písemnou pozůstalost a s Josefem Schieszlem v roce 1964 v tehdejším Státním ústředním archivu hovořil, „léta práce v advokátní komoře, jejímž zaměstnancem zůstal až do roku 1920, hodnotil Schieszl později zejména jako zkušenost potvrzující možnost korektních vztahů a spolupráce příslušníků české a německé národnosti na základě odbornosti a společné dobré vůle“.

Na počátku Schieszlova působení byl v roce 1904 přijat jednací řád Advokátní komory v království Českém, podle něhož se ve funkci prezidenta měli po třech letech střídat český a německý advokát. Josef Schieszl tak působil jako sekretář střídavě za Friedricha Kaufmanna a Eduarda Koernera. Od roku 1905 vydával výbor advokátní komory dvojjazyčný Úřední věstník Advokátní komory v království Českém, jehož se stal v roce 1912 Josef Schieszl odpovědným redaktorem.

Již od studentských let se Josef Schieszl zapojoval do politického dění. V roce 1900 vstoupil do České strany pokrokové a po celý svůj život byl stoupencem Masarykovým. Po vzniku samostatného státu působil v Národním výboru, v letech 1918 až 1920 ještě jako sekretář advokátní komory byl také poslancem Revolučního národního shromáždění. Od roku 1920 až do penzionování počátkem roku 1939 byl s výjimkou krátkého působení ve druhé úřednické vládě Jana Černého v roce 1926 přednostou politického a legislativního odboru Kanceláře prezidenta republiky.

V roce 1920 nastoupil v Advokátní komoře v Čechách Evžen Tarabrin. Jako ruského emigranta jej přivedl nový prezident Alois Stompfe, jehož manželkou byla Věra Nikolajevna, rozená Rukina, právnička, rovněž emigrantka a bývalá spolupracovnice Kerenského.

Evžen Tarabrin byl vedle dalšího tajemníka Stanislava Hendrycha výraznou osobností. Ač sám nebyl advokátem, problematikou advokacie se systematicky zabýval. Napsal v roce 1936 vydaný „Nástin vývoje advokacie v zemích koruny České (XIII. – XVIII. stol.)“, patrně ztracený rukopis dalšího pokračování prý dokončil na konci prvé Československé republiky. Z oboru advokátního práva stojí za zmínku Tarabrinem sepsaný „Přehled osnovy advokátního řádu“, otištěný v časopise Česká advokacie v roce 1934, jím sestavená edice „Zásadní usnesení a rozhodnutí valných hromad a výboru Advokátní komory v Čechách“ z roku 1935 a dále edice „Advokátní řád a kárný statut“ z roku 1941, kterou zpracoval spolu se Stanislavem Hendrychem a Josefem Koneczným. Tarabrin však psal nejen do České advokacie, ale též do časopisu Právny obzor a dalších právnických časopisů, kde mimo jiné sledoval i ruskou advokacii.

Po osvobození začal Evžen Tarabrin pravděpodobně z obav o svůj další osud psát o sovětských tématech. V časopise Právní prakse v roce 1945 publikoval článek „Právník Lenin“ a slovníček ruské právnické terminologie. Po zrušení Advokátní komory v Čechách byl v roce 1950 členem kolektivu překladatelů, který přeložil pro edici Nový právní řád vydavatelství Orbis tehdy zásadní spis Anatolije Vasiljeviče Venediktova „Státní socialistické vlastnictví“, vyznamenaný o rok dříve Stalinovou cenou.

Po listopadu 1989 měla Česká advokátní komora dosud pouhé dva tajemníky, oba advokáty, Jiřího Klouzu a Ladislava Kryma. O působení Jiřího Klouzy napsal Karel Čermák v nekrologu publikovaném v lednovém čísle Bulletinu advokacie z roku 2005 následující vzpomínku: „Už koncem roku 1989 a v celém prvním pololetí roku 1990 se podstatně podílel na přípravných pracích pro rekonstrukci České advokátní komory a dnem 1. července 1990, kdy Česká advokátní komora znovu zřízena byla, se stal prvním jejím tajemníkem. Na tomto místě obětavě vytrval až donedávna, kdy mu jeho nemoc další činnost znemožnila. Nevím, zda si dnes všichni plně uvědomujeme, kolik denních nesnází a překážek jeho práce přinášela. Privatizace české advokacie znamenala nejen organizovanou likvidaci majetku dřívějších advokátních struktur a nesčíslné množství účetních operací pro redistribuci starých závazků a pohledávek, ale i vytváření nových vazeb a struktur advokacie, a to vše při neustálé diskusi jak s advokáty, tak s kompetentními státními orgány. Jirka zvládal všechny tyto úkoly s obdivuhodným klidem a nadhledem, bez viditelných hněvů a emocí, skromně a bez finančních nebo kariérových ambicí. Své advokátství obětoval advokacii jako instituci. Kdo z nás jsme se na to vzmohli? Takže, Jirko, za tohle všechno ti patří dík nás všech. Budeš zapsán výrazným písmem do dějin české advokacie.“

Také Láďovi Krymovi patří náš velký dík. S Jirkou Klouzou má mnoho společného, ať již nejlepší tajemnické vlastnosti, lásku k advokacii, jejíž výkon musel výrazně omezovat, tak dokonalou znalost advokátního práva, advokátního stavu a snad všech advokátek a advokátů. Jen pro připomenutí z jeho životopisu: advokát v Advokátní poradně v Příbrami, předseda Krajského sdružení advokátů Středočeského kraje, samostatný advokát v Praze, člen představenstva České advokátní komory, předseda kárné komise, zkušební komisař při advokátních zkouškách, spoluautor komentáře k zákonu o advokacii.

Zvěčnělý kolega Josef Cuřín nás kdysi pravidelně zdravil s otázkou: „Máte rádi Láďu Kryma?“ Za všechny si dovolím jako již tehdy říci, že ano, a vyslovit přání, aby i nadále zůstal Komoře se svojí zkušeností a životní moudrostí co nejvíce nablízku.

Od ledna nastupujícímu tajemníkovi Petru Čápovi pak ze srdce přeji, aby úspěšně navázal na ty, jejichž štafetu právě přebírá.

Zveřejněno s laskavým svolením JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., a měsíčníku Právní rádce

Foto: redakce