Rozsudek ESLP ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle v. Irsko, stížnost č. 51979/17

Shrnutí fakt:

Stěžovatel, Barry Doyle, který v současné době vykonává trest odnětí svobody na doživotí, byl zadržen v únoru 2009 v souvislosti s vraždou S. G. z listopadu 2008. Po předvedení na policejní stanici byl stěžovatel informován o svých právech, včetně práva na přístup k obhájci, a bylo mu umožněno, aby se před prvním výslechem poradil s obhájcem, což stěžovatel učinil. Stěžovatel byl posléze několikrát vyslýchán, přičemž měl v době mezi výslechy jak telefonický, tak osobní přístup k obhájci. Veškeré výslechy byly nahrávány na video a probíhaly bez fyzické přítomnosti obhájce. Ani stěžovatel, ani jeho obhájce nepodali žádost, aby se obhájce mohl zúčastnit výslechů, a to s ohledem na policejní praxi v té době, podle které se obhájci fyzicky neúčastnili policejních výslechů. Na stěžovatelovu žádost byl jeden výslech zastaven, aby se stěžovatel mohl poradit se svým obhájcem. Při patnáctém výslechu se stěžovatel přiznal k tomu, že zabil S. G., a uvedl řadu detailů ke spáchanému činu. Policie jej poté ještě několikrát vyslechla.

V průběhu hlavního líčení se stěžovatel domáhal toho, aby k jeho doznání nebylo přihlíženo, s odůvodněním, že byl k němu donucen, že mu bylo vyhrožováno a že mu nebyl umožněn přístup k právní pomoci. Soudce jeho námitky odmítl a v únoru 2012 jej porota shledala vinným z vraždy S. G. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Jeho opravné prostředky k odvolacímu soudu a k Nejvyššímu soudu byly neúspěšné. Nejvyšší soud, který v lednu 2017 zamítl jeho dovolání poměrem šesti hlasů ku jednomu, se detailně zabýval otázkou práva na přístup k obhájci během policejního výslechu.

Předmět stížnosti před ESLP:

Stěžovatel namítal, že v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy (právo na spravedlivý proces a právo obhajovat se za pomoci obhájce podle vlastního výběru) nebylo umožněno, aby jeho obhájce byl fyzicky přítomen během výslechů, čímž stát nedostál své povinnosti zajistit mu spravedlivý proces. V důsledku nepřítomnosti jeho obhájce při výsleších na něj mohla policie činit nátlak, aby se doznal.

Rozhodnutí ESLP:

Právo každého, kdo je obviněn z trestného činu, na účinnou obhajobu za pomoci obhájce je jedním ze základních aspektů práva na spravedlivý proces [Salduz v. Turecko (GC), § 55; Beuze v. Belgie (GC), § 119-150]. Právo na obhajobu za pomoci obhájce zahrnuje právo podezřelého na navázání kontaktu s obhájcem před prvním policejním výslechem a právo podezřelého na fyzickou přítomnost obhájce při policejních výsleších [Beuze v. Belgie (GC), § 132-134; Soytemiz v. Turecko, § 43-46].

Na základě judikatury ESLP se na případy týkající se čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy aplikuje dvoustupňový test. V první fázi se posuzuje, zda existovaly přesvědčivé důkazy, které odůvodňovaly omezení práva na přístup k obhájci, a ve druhé fázi se zkoumá spravedlivost řízení jako celku.

Co se týče první fáze, stěžovatel měl po zadržení a před prvním výslechem přístup k obhájci. Po prvním výslechu a dále během přípravného řízení měl možnost kdykoliv se s obhájcem radit. Avšak v souladu s tehdy platnou policejní praxí jeho obhájci nebylo umožněno, aby byl fyzicky přítomen u výslechů. Skutečnost, že obhájce stěžovatele se nemohl fyzicky účastnit policejních výslechů, představovala omezení práva stěžovatele na přístup k obhájci. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel měl přístup k obhájci před prvním policejním výslechem a kdykoliv poté, a vzhledem k tomu, že všechny výslechy byly nahrávány na video, rozsah tohoto omezení byl relativní. I když napadené omezení práva na přístup k obhájci vyplývalo z policejní praxe v daném čase, a bylo tudíž obecné povahy, nebyly pro něj dány přesvědčivé důkazy ve smyslu judikatury ESLP [Ibrahim a další v. Spojené království (GC), § 258], které by jej odůvodňovaly. Namístě je tak přísný přezkum spravedlivosti řízení jako celku.

Stěžovatel se nenacházel ve zranitelném postavení. Není dán žádný důvod pro zpochybnění posouzení případu vnitrostátními orgány, které velmi pečlivě přezkoumaly, zda policie během výslechů vyhrožovala stěžovateli a zda jej nutila k doznání. Vnitrostátní soudy tří stupňů neshledaly nic, co by nasvědčovalo tomu, že doznání stěžovatele bylo důsledkem donucení nebo výhrůžek. Stěžovatel mohl napadnout přípustnost důkazů a jejich použití v kterékoliv fázi řízení. Navíc byl dán zjevný veřejný zájem na tom, aby stěžovatel byl stíhán pro trestný čin vraždy. Soudní proces se týkal vraždy nevinné oběti, která byla zaměněna za jinou osobu v kontextu války zločineckých gangů, která vyžadovala odpovídající zásah státu [Ramanauskas v. Litva (GC), § 53]. V rámci trestního řízení existovaly jiné procesní záruky, např. skutečnost, že z veškerých policejních výslechů byly pořizovány videozáznamy, které byly posléze předány soudům a porotě. Videozáznamy výslechů byly krokem k předcházení nátlaku a špatného zacházení ze strany policie. Kromě toho porota obdržela od soudce důkladné instrukce ohledně hodnocení důkazů. Nepřítomnost obhájce při policejních výsleších tak byla vyvážena jinými procesními zárukami.

Po zvážení vlivu omezení práva na přístup k obhájci v přípravném řízení na celkovou spravedlivost trestního řízení dospěl ESLP k závěru šesti hlasy ku jednomu, že spravedlivost řízení jako celek nebyla dotčena. Nedošlo tudíž k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.

Lze shrnout, že k závěru, že spravedlivost řízení jako celek nebyla dotčena, ačkoliv právo na přístup k obhájci bylo omezeno, vedly ESLP tyto konkrétní okolnosti:

a) Stěžovatel byl od počátku právně zastoupen.

b) Výslechy nebyly neobvykle nebo přehnaně dlouhé a podle vyjádření soudce byl stěžovatel během výslechů v dobré fyzické a duševní kondici.

c) Stěžovatel měl možnost napadnout přípustnost důkazů a jejich použití (po desetidenním zvláštním řízení o přípustnosti důkazů shromážděných během policejních výslechů soudce vydal obsáhlé a odůvodněné rozhodnutí).

d) Tvrzení stěžovatele, že byl zastrašován policií, bylo rozsáhle přezkoumáno vnitrostátními soudy (dle jejich mínění i kdyby jednání policie bylo možné označit za zastrašování či donucování, nelze jej spojovat s doznáním stěžovatele, a to s ohledem na běh času a na skutečnost, že stěžovatel měl příležitost radit se se svým obhájcem jak osobně, tak telefonicky bezprostředně před tím, než učinil doznání).

e) Ačkoliv odsouzení stěžovatele bylo založeno na dobrovolném přiznání viny, bylo podepřeno podstatnými nezávislými důkazy.

f) Soudce poučil porotu, aby otázku, zda byl stěžovatel donucen k doznání ze spáchání trestného činu, přezkoumala neutrálně, a upozornil ji na riziko odsouzení osoby pouze na základě doznání bez usvědčujících důkazů. Porota byla rovněž obeznámena s důvody, pro které soudce připustil záznamy z výslechů jako důkazy.

g) Stěžovatel byl stíhán ve veřejném zájmu.

h) Existovaly jiné důležité procesní záruky: i) videozáznamy všech policejních výslechů, které byly postoupeny soudci a porotě, ii) obhájce stěžovatele, ačkoliv nebyl fyzicky přítomen u výslechů, využil možnosti přerušit výslech, aby mohl konzultovat se stěžovatelem. Úloha obhájce byla klíčová v tom, že policie a stěžovatel komunikovali jeho prostřednictvím, a nikoliv přímo mezi sebou.

 Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.