Projekt Advokáti proti totalitě ukazuje, jak se proměňovala profese v čase

Petr Blažek (*1973) je český historik, jenž úzce spolupracoval na projektu Advokáti proti totalitě, který přichystala Česká advokátní komora ke 30. výročí sametové

Petr Blažek (*1973) je český historik, jenž úzce spolupracoval na projektu Advokáti proti totalitě, který přichystala Česká advokátní komora ke 30. výročí sametové revoluce. Pro výstavu Advokáti proti totalitě v sídle ČAK také zapůjčil cennou posmrtnou masku Jana Palacha, protože je rovněž hlavním autorem webových stránek o Palachovi i expozice Národního muzea v Památníku Jana Palacha ve Všetatech. 

Jde o renomovaného odborníka, který pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů. Zabývá se československými dějinami, dějinami odboje a opozice proti komunistickému režimu a československo-polskými vztahy. Publikoval řadu historických studií, edic dokumentů a rozhovorů s pamětníky. Působil i jako odborný poradce u vzniku mnoha dokumentárních filmů (Proces H, Nikomu jsem neublížil, Neznámí hrdinové, Nízká vysoká hra) a hraných (Pouta, Hořící keř) historických snímků.

Petr Blažek je rovněž autorem a spoluautorem výstav o králích Šumavy, dějinách K-231, Janu Palachovi, případech sebeupálení ve světě, vzniku Charty 77 a procesu s členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v roce 1979.

Pane doktore, co Vás motivovalo k tomu, že jste se zapojil i do projektu Advokáti proti totalitě?

Pro mě bylo podstatné, že mě oslovil pan doktor Petr Toman, kterého si velmi vážím. Patřil totiž k lidem, kteří se snažili na počátku 90. let objasnit fungování předlistopadového režimu. Byl to člověk, který zasedal jako parlamentní poslanec v Komisi 17. listopadu a byl mluvčím této komise. Jeho osobnost je pro mě zárukou toho, že projekt bude mít smysl. Na začátku jsem mu ale říkal, že advokátů, kteří se zachovali tak, že je můžeme vnímat jako vzory, je z předlistopadového období jako šafránu. Bohužel naprostá většina advokátů byla vzhledem k masivní kontrole nad tímto oborem v situacích, na které by asi neradi vzpomínali. Myslím si, že se nakonec podařilo příběhy výborně vybrat a realisticky popsat.

Jste tedy spokojený s výběrem deseti aktérů (advokátů), kteří jsou prezentováni v knize Advokáti proti totalitě a na stejnojmenné výstavě?

Jsem spokojený a původní výběr, u kterého jsem byl už na počátku, jsem o některá další jména také doplnil. Ale celkově byla volba dobrá v tom, že jsou zastoupeny různé generace, včetně advokátů, kteří se narodili ještě v 19. století. A potom jsou tam ti, kteří profesně nastupovali v 60. nebo dokonce v 70. letech. Díky tomu je možné srovnávat životní příběhy a ukázat, jak se proměňovala profese advokáta. Například jakou roli advokát sehrával v rámci justice a jakou měl možnost se v systému podílet buď na aktivním odporu proti totalitě nebo alespoň pomáhat lidem, kteří byli postiženi. Jsou tam generace, které musely čelit oběma totalitám, oběma systémům, nejenom tomu komunistickému.

Z jakých zdrojů jste vycházeli při přípravě knihy?

Mně se líbilo, že k projektu velmi svědomitě přistoupila Česká advokátní komora. Ta dala k dispozici svůj archiv, ve kterém jsou velmi cenné prameny ke všem deseti osobnostem, ale samozřejmě k řadě dalších advokátů, kteří působili jako členové této profesní organizace. Jsou tam jejich osobní spisy, které také ukazují, jakým způsobem byla prováděna kontrola nad advokacií i v období nacistické okupace, ale i během druhé nebo třetí republiky a samozřejmě po roce 1948. Takže to byl první velký zdroj, který byl k dispozici. Potom záleželo na tom, o jakou šlo osobnost a v jaké době působila. Zda k ní existují vyšetřovací spisy Státní bezpečnosti, nebo jestli jsou k dispozici vzpomínky soukromníků… Skutečně se podařilo shromáždit velké množství písemných pramenů z několika archivů, především z Národního archivu, bezpečnostních složek a v kombinaci s archivem ČAK si myslím, že bylo možné rekonstruovat životní osudy advokátů, a to nejen ty profesní. Pokud by někoho zajímaly role některých konkrétních lidí, tak rozhodně doporučuji navštívit velké archivy, které jsem zmiňoval. Případně se podívat do zachovalých soudních spisů ke konkrétním kauzám, v nichž advokáti vystupovali nebo v nichž byli dokonce sami obžalováni a odsouzeni.

Jak vypadala spolupráce profesionálního historika s advokátem? Mám na mysli pana doktora Petra Tomana, duchovního otce projektu Advokáti proti totalitě a spoluautora stejnojmenné knihy. Jak jste „sladili“ noty?

Myslím si, že doktor Petr Toman není úplně běžný advokát. Je to člověk, který má velmi dobré znalosti z historie, pracoval s archiváliemi Státní bezpečnosti na počátku 90. let. A vždy se zajímal o období, ve kterých dané osobnosti působily jako advokáti. Já jsem se snažil, aby byla zachována historická věcnost, aby v práci nebyly historické chyby, dohledával jsem archivní dokumenty. Nepodílel jsem se ale na projektu jako jediný historik, určitě musím zmínit i dalšího historika Petra Malottu, který se věnoval postavě advokátního koncipienta Jaroslava Borkovce. Myslím si, že historické dokumenty byly v řadě případů klíčové. Poprvé byly u některých popsány životní osudy podrobněji, stalo se tak například u advokáta JUDr. Františka Hejného. Okolnosti jeho příběhu dosud příliš známé nebyly. Ale i v případě dalších osobností, advokátů, historické dokumenty napomohly ověřit vzpomínky pamětníků, které jsme používali, a navíc zpřesnily některé historické události, což patří k běžné práci historika.

Někde jste uvedl, že je pro Vás největší odměnou, když se bavíte přímo s pamětníky. S kým jste se díky projektu Advokáti proti totalitě setkal?

Některé zajímavé osobnosti jsem potkal už při přípravě projektu a u předchozího bádání. Pěkné vzpomínky nám poskytl například Karel Zámečník, který byl odsouzen v procesu Tigrid – Beneš – Zámečník v roce 1967. Jeho advokátem byl JUDr. Otakar Motejl, který je také představen v projektu Advokáti proti totalitě. A Karel Zámečník odešel od soudu díky jeho mimořádné obhajobě a také proto, že už Pražské jaro klepalo na dveře. Třeba spisovatel Jan Beneš už to nestihl. Karlu Zámečníkovi se pak podařilo díky zproštění obžaloby odejít do zahraničí. Motejlova sestra byla v té době Zámečníkova přítelkyně, takže JUDr. Otakar Motejl měl k tak mimořádně silné obhajobě i tento osobní motiv.

Ovšem pamětníků, se kterými jsem se díky projektu Advokáti proti totalitě dále setkal, bylo více. Velmi si vážím třeba advokáta JUDr. Milana Hulíka, který odvedl hodně práce pro VONS. Takže jsem opravdu rád, že mě ke spolupráci s projektem Advokáti proti totalitě JUDr. Petr Toman oslovil.

V projektu Advokáti proti totalitě byla kromě vydání stejnojmenné knihy připravena i právně-historická konference.  Zvolil jste si téma svého vystoupení o VONS. Proč?

Chtěl jsem představit, jakým způsobem spolupracoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který byl založen v roce 1978. Jeho cílem bylo pomáhat lidem, kteří byli postiženi komunistickým režimem, zejména Státní bezpečností nebo v justiční oblasti… Chtěl jsem ozřejmit, jakým způsobem spolupracovali členové tohoto výboru s profesními advokáty, kteří tehdy mohli působit. Pokud se nepletu, tak nikdo ze členů výboru profesně v té době advokátem nebyl, ale všichni dokázali postupně navázat kontakty s několika advokáty, kteří se potom stali poměrně blízkými spolupracovníky výboru. Obraceli se na ně také v případech, když potřebovali, aby se ujali konkrétní kauzy. Byli to lidé jako JUDr. Milan Hulík, JUDr. Jiří Machourek nebo JUDr. Otakar Motejl i JUDr.  Dagmar Burešová.

Někteří advokáti, kteří nespolupracovali úzce s VONS, byli například ochotni předávat informace prostřednictvím klientů. Takových advokátů bylo více, zejména na počátku, předtím, než byla zakladatelská skupina VONSu postižena „velkým“ procesem v roce 1979. V prvních měsících, přestože probíhala tuhá normalizace, si dokázali získat důvěru řady lidí, kteří jim pomáhali. Sice velice opatrně, aby se nikde jejich jméno neobjevilo, ale i prostřednictvím klientů, které zastupovali. Tak se výbor dostával k poměrně přesným informacím o konkrétních případech.

Jaká byla podle Vás spolupráce advokátů s VONS?

Myslím si a je to zároveň potřeba říci, že většina advokátů se bála a odmítala kontakty s VONS. Ale vždy se našli takoví, kteří byli ochotni pomoci, proto je dobré připomenout jejich život, jména a osudy. Například JUDr. Otakar Motejl krátce před smrtí na konferenci, která byla věnována právě VONS, vzpomínal na to, jaké podmínky tehdy advokáti měli, aby vůbec mohli pomáhat.

VONS navíc vydával sdělení, která publikoval v zahraničí a v nich dokumentoval případy porušování lidských a občanských práv. Do zahraničí se tak dostávaly případy soudní zvůle. Činnost VONS považuji za zásadní, významnou a hodnou ocenění. Myslím, že stojí zato připomenout, že by neměl takovou podobu a úspěch, pokud by žádná spolupráce s advokáty neprobíhala. (Videozáznam z právně-historické konference ČAK zhlédnete ZDE, poz. red.).

Když jsme v ČAK připravovali výstavu Advokáti proti totalitě, byli jsme nadšeni z posmrtné masky Jana Palacha, kterou jste nám zapůjčil. Jak jste k ní přišel?

Je to posmrtná maska, kterou vyrobil sochař Olbram Zoubek jako jednu z několika. Tato konkrétní byla vytvořena pro sochaře Jiřího Sozanského, který se rozhodl ztvárnit protest Jana Palacha ve své umělecké tvorbě, na což nedávno vzpomínal i v Českém rozhlase. Pomáhal jsem mu se vznikem jeho výstavy a knihy, která se jmenovala 1969 rok zlomu. Jiří Sozanský mi masku dal, abych jí případně věnoval někomu dalšímu, kdo se bude věnovat odkazu Jana Palacha. Chtěl jsem ji dát Památníku ve Všetatech. Národní muzeum ale již mělo svoji masku, svůj odlitek, takže ve Všetatech je jiná, která byla vyrobena nově. A to i z toho důvodu, aby tam nemusela být instalována tak velká ochrana a mohla být umístěna způsobem, který zvolili. Proto mi maska zůstala, tak uvidíme… Nyní vzniká muzeum Paměť 20. století, které zakládá Praha, tak třeba najde místo tam.

Dílo sochaře Jiřího Sozanského k odkazu Jana Palacha, které je aktuálně k vidění v Karolinu, historickém sídle UK. Kopie masky je jako vzácný exponát vystavena také v Galerii 17. listopadu, sídle ČAK.

Angažujete se také v založení Památníku tří odbojů, který vzniká na symbolickém místě v Lošanech na Kolínsku. Jak jsou přípravy daleko?

Památník vzniká na místě rodného statku Josefa Mašína, hrdiny protihabsburského a protinacistického odboje, to je ten 1. a 2. odboj. Jde o legionáře a člověka, který se za druhé světové války zapojil do známé zpravodajské skupiny Tři králové. Jeho synové se posléze stali jedním ze symbolů protikomunistického odboje. Myslím si, že na rodině Mašínů a na osudech jejích příslušníků je dobře vidět provázanost odbojů i ideové zdroje, které jsou pro jednotlivé generace podobné nebo stejné. Je to zároveň možnost vytvořit důstojný památník na místě, které bylo bohužel téměř zničeno komunistickým režimem. Ani polistopadový režim se nezachoval moc dobře. Rodný statek byl vrácen paní Mašínové teprve v roce 2017 po dlouhé soudní při s odůvodněním, že stát se nedokázal pořádně postarat o památné místo hrdinů dvou odbojů. Statek chátral, proto jsme s přáteli vytvořili spolek, který se jmenuje Mašínův statek – památník tří odbojů z. s. Předsedou spolku je Jiří Padevět, český spisovatelknihkupec a nakladatel. (V roce 2014 získal cenu Magnesia Litera za knihu Průvodce protektorátní Prahou., pozn. red.). Jsem místopředsedou spolku spolu s Jiřím Klepsou, bývalým starostou obce.

Jak mohou pomoci případní zájemci, které by myšlenka a záměr tohoto sdružení také oslovila?

Spolek si dal za cíl vytvořit důstojný památník s pomocí veřejné sbírky, která byla vyhlášena 26. srpna 2019, v den výročí narození Josefa Mašína. Ve sbírce se už vybralo přes milion korun. Potřeba je samozřejmě několikanásobně více, ale těší nás zájem řady drobných přispěvatelů. Často dárci připojí i vzkaz, například abychom „nezapomněli na památku hrdinů“ nebo, že je to „splátka velkého dluhu vůči rodině Mašinů“ atd. Myslím, že nyní, kdy bývají relativizovány zločiny komunismu, ale bohužel někdy i nacismu, je dobré připomenout ideové zdroje tří odbojů. Díky tomu prvnímu Československá republika vůbec vznikla, druhý protinacistický odboj přispěl k obnově republiky a třetí, protikomunistický, se podílel na pádu komunistického režimu. Rodina Mašínů přinesla mimořádné oběti. Otec byl zastřelen nacisty v Kobylisích, maminka zemřela v komunistickém vězení, tělo bylo pohozené do hromadného hrobu v Ďáblicích. Teď se připravuje exhumace. Pro mě je to příležitost podílet se na smysluplné věci, protože se jedná o mimořádné místo s mimořádným osudem.

V lednu 2017 jste byl Senátem Parlamentu ČR zvolen členem nezávislé Etické komise ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Ta je nezávislým správním orgánem zřízeným zákonem č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Laici možná tápou, čemu se komise přesně věnuje?

Jde o nezávislou instituci, odvolací orgán ve správním řízení a první instituci, která vyřizuje žádosti o udělení osvědčení účastníka třetího odboje. V případě, že například Ministerstvo obrany ČR zamítne něčí žádost, tak ta přichází před nezávislou instituci, která není nikomu podřízena s výjimkou soudu. Jsme přiděleni k Úřadu vlády, ale ten nás neřídí. Rozhodně se nedá říct, že bych byl podřízeným Andreje Babiše. Část členů volí Senát, někteří jsou přímo jmenováni vládou, nebo jsou jmenováni radou Ústavu pro studium totalitních režimů či prezidentem republiky.

Pro mě je to zajímavá zkušenost, protože rada zasedá v Úřadu vlády a schází se nad žádostmi o změnu rozhodnutí. Máme většinou několik možností, jak se zachovat – buď vyhovíme žadateli a udělíme ocenění sami, nebo vracíme žádost k přezkoumání. Někdy řešíme tři případy, jindy deset. Scházíme se jednou za měsíc a před jednáním máme k dispozici rešerše z různých archivů, někdy musíme pročíst i tisíce stránek k rozhodnutí. Na konci se hlasuje a každý se rozhoduje sám ze sebe, nejde o kolektivní orgán. Oceňujeme pouze aktivní odpůrce, nikoliv pasivní oběti, což si lidé často neuvědomí a hlásí se i ti, kteří aktivními odpůrci nebyli.

V tom případě odpovídáme, že si vážíme jejich utrpení, a odsuzujeme jednání zločinného režimu, ale bohužel že nespadají do kategorie lidí, kterou posuzujeme. Zákon už platí delší dobu, proto se postupně počet žádostí zmenšuje. Na druhou stranu se objevují případy žádostí, které podávají za mrtvé jejich příbuzní nebo organizace, které sdružují bývalé politické vězně nebo se zabývají historií. Velmi si vážím toho, že má stát nástroj, jak ocenit aktivní odpůrce a že vše nezůstalo jen v rovině rehabilitace obětí. Tímto způsobem také ukazuje vzory, které bychom měli následovat a vážit si jich pro jejich konkrétní činy. Velmi si také vážím toho, že mohu být v této komisi, protože její současné složení považuji za úctyhodné.

Děkujeme za rozhovor, a srdečně zveme všechny čtenáře a zájemce o toto téma na výstavu Advokáti proti totalitě.

 

Mgr. Hana Kejhová, MPA. Foto: ČTK.

Go to TOP