Judikatura k náhradě nákladů řízení v řízeních o vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“) je použitelná i při vypořádání společných jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“).

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 287/2017 

K věci: 

Soud prvního stupně ze zaniklého společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemky uvedené ve výroku rozhodnutí v celkové hodnotě 3 160 000 Kč, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil OPEL ASTRA v hodnotě 26 000 Kč (výrok I.), z majetků a závazků tvořících součást SJM přikázal žalobkyni práva a povinnosti k finančnímu zůstatku na běžném účtu u Air Bank, a. s., ve výši 33 115,69 Kč, závazek ze Smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 1 460 463,80 Kč, závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 203 939,20 Kč; žalovanému přikázal práva a povinnosti k finančnímu zůstatku na běžném účtu u Československé obchodní banky, a. s., ve výši 9 110,18 Kč, práva a povinnosti k finančnímu zůstatku na běžném účtu u mBank, a. s., ve výši 20,62 Kč (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu 332 108 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Českých Budějovicích náhradu nákladů řízení ve výši 8 079 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok V.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Českých Budějovicích náhradu nákladů řízení ve výši 6 079 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok VI.).

K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. až VI. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 159 820 Kč do jednoho měsíce od právní moci usnesení a zaplatit státu 14 158 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 050 Kč do jednoho měsíce od právní moci usnesení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Klade otázku, zda lze hovořit o úspěchu a neúspěchu ve věci u SJM, které bylo vypořádáno toliko částečně. Poukazuje na to, že v řízení byly vypořádány jen položky uvedené v žalobním návrhu, avšak z průběhu řízení je patrné, že se nejedná o úplný výčet hodnot spadajících do zaniklého SJM; žalovaný se proto hodlá v opačném procesním postavení domáhat vypořádání zbytku hodnot. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že řízení o vypořádání SJM svědčí oběma účastníkům, nelze tedy uvažovat o tom, kdo z vypořádání vyšel jako vítěz, a je tedy úspěšný, neboť úspěšnými jsou po vydání rozhodnutí oba účastníci řízení. K mimosoudnímu vyřízení nemohlo dojít, neboť návrh žalobkyně byl neúplný a nevýhodný, což vyplývá i z ne­úplného výčtu hodnot zahrnutých do žalobního návrhu, navíc v průběhu řízení žalobkyně odmítala jakékoliv vnosy žalovaného a započtení výše splátek hypoték od zániku manželství do rozhodnutí soudu, rovněž znaleckým oceněním byla zjištěna výrazně nižší cena vozidla, než se kterou žalobkyně uvažovala ve své žalobě. Náklady řízení pak dosahují 159 820 Kč, což činí téměř 50 % vypořádacího podílu, s čímž žalovaný nesouhlasí a považuje to za zcela zásadní zásah do své majetkové sféry. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé a nepředvídatelné, spočívající na nesprávném právním posouzení věci při aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. Neoprávněná a nepřípustná je pak argumentace rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15. Byť se majetkovou sférou žalovaného soudy nijak nezabývaly, přesto odvolací soud dovodil, že do ní nebude nepřiměřeně zasaženo. Obdobné platí pro povinnost náhrady nákladů řízení státu. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že výroky IV. až VI. rozsudku soudu prvního stupně se potvrzují.

Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí, když odvolací soud správně zhodnotil závěry prvostupňového řízení, v němž byla žalobkyně úspěšná v jí navrženém způsobu vypořádání, v zápočtu jejího vnosu ve výši 1,3 mil. Kč, jakož i v určení vypořádacího podílu za situace, kdy zásadně nerozporovala vnosy žalovaného. Odvolací soud přihlédl k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 a 22 Cdo 3730/2015. Žalobkyně zdůrazňuje, že v průběhu celého řízení zastávala konzistentní postoj a navrhovala od samého počátku přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, započtení jejího vnosu a vyplacení vypořádacího podílu žalovanému. Žalovaný sdělil svou představu o vypořádání až v závěrečném návrhu, jeho způsob se neslučoval s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a tak žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná. Po celé řízení nenavrhl rozšířit vypořádání o další položky, v rozdělení a odvezení movitých věcí žalobkyně žalovanému nikdy nebránila. Znepřístupnil žalobkyni dům a nebyl jej ochoten opustit ani po právní moci rozsudku. Vystěhoval se, aniž by žalobkyni cokoliv sdělil, odvezl si z domu věci bez domluvy s žalobkyní a bez její přítomnosti. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.

Z odůvodnění: 

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrné, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ust. § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel – ač sám uváděl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – v dovolání poukazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, nevymezil žádnou právní otázku již vyřešenou v judikatuře dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. V dovolání dovolatel vyjadřuje toliko přesvědčení, že v řízení o vypořádání SJM nepřichází při rozhodování o náhradě nákladů řízení zásada úspěchu ve věci do úvahy. I kdyby dovolací soud pominul, že dovolatel svou námitkou nevystihuje žádnou právní otázku, je jeho argumentace v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu.

Již v rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněného pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), je uvedeno: „Při rozhodování o nákladech řízení o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (§ 148 odst. 2 o. z.) soudy správně vycházejí z toho, že navrhovatel měl plný úspěch, bylo-li jeho návrhu na zrušení vyhověno, a to i v případě, že odpůrce s tímto zrušením souhlasil. Při rozhodování o nákladech řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vycházejí soudy vesměs z ust. § 142 o. s. ř. Tuto praxi třeba považovat za správnou. Pokud soudy spatřují procesní úspěch nebo neúspěch obou manželů v tom, jak velikého podílu se jim ze společného majetku dostane, jde o postup, který odpovídá tomu, že soudy nejsou návrhem na vypořádání vázány při zjišťování rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví a při provedení vypořádání. Tento postup vyhovuje zřejmě i potřebám praxe svou jednoduchostí, přičemž nelze přehlédnout ani to, že shodně postupují soudy i při vyměřování soudního poplatku. Nelze ovšem vyloučit ani ten postup, kdy soudy při posuzování poměru procesního úspěchu obou manželů přihlédly podle okolností konkrétního případu i k tomu, jak byla řešena otázka rozsahu a hodnoty bezpodílového spoluvlastnictví.“

S odkazem na uvedené stanovisko Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 11-12/2012, str. 421), uvedl, že „základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM je zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.).“

Rovněž judikatura Nejvyššího soudu se přihlásila k závěru, že rozhodnutí o náhradě nákladů v řízení o vypořádání SJM je ovládáno zásadou úspěchu ve věci [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 (uveřejněné pod č. C 12 874 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Dále judikatura zdůraznila, že rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností nemá blížit sporu ve věci samé. Proto obzvláště tam, kde je předmětem vypořádání SJM mnoho položek, nelze ukládat soudům, aby pro účely náhrady nákladů řízení přihlížely k procesnímu úspěchu u každé navržené položky; stanovení procesního úspěchu tak závisí na úvaze soudu, která zohlední všechny okolnosti případu. Zejména je třeba přihlížet k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM a které nikoliv. Dále pro účely náhrady nákladů řízení musejí soudy přihlédnout k položkám větší hodnoty (zpravidla nemovitosti) a k položkám, které vyžadovaly složité dokazování (zpravidla spor o vnosy či disparitu) – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 7-8/2015, str. 258), nebo ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015 (dostupné na www.nsoud.cz). Procesní úspěch ve věci je třeba posuzovat podle více hledisek: Je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení, je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do SJM a které nikoliv. Do úvahy je třeba vzít i tu skutečnost, že některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu jednat o vypořádání SJM [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 13-14/2016, str. 506)].

Uvedené závěry jsou přitom v zásadě aplikovatelné i při vypořádání společného jmění manželů zaniklého po 1. 1. 2014, které má být vypořádáno již v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť procesní úprava vypořádání SJM se nezměnila.

V dané věci soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval zásadu úspěchu ve věci, přičemž dovodil, že oba účastníci řízení měli ve věci procesní úspěch jen částečný, a proto žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, přičemž poukázal na povahu řízení o vypořádání SJM jakožto iudicium duplex. Odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu souhlasil se soudem prvního stupně ohledně aplikace zásady úspěchu ve věci, neztotožnil se však s názorem soudu prvního stupně ohledně částečného úspěchu každého z účastníků, když shledal, že to byla žalobkyně, která byla v řízení plně procesně úspěšná. Zdůraznil, že žalobkyně před zahájením řízení navrhla žalovanému vypořádání zaniklého SJM způsobem, který převzala do žaloby a který byl v podstatě v rámci rozhodnutí ve věci samé akceptován i soudem. Byť žalovaný na návrh reagoval, navržený způsob neakceptoval. Žalobkyni nemůže jít k tíži případná absence dalších předžalobních jednání, jestliže žalovaný své zamítavé stanovisko k navrhovanému způsobu vypořádání prezentoval i v řízení. Žalobkyně byla úspěšná nejen v dílčí, ale zároveň zásadní otázce přikázání nemovitosti do svého vlastnictví, nýbrž i v zápočtu svého vnosu v hodnotě více než 1,3 mil. Kč. Nelze přehlédnout ani to, že v průběhu řízení zásadně nerozporovala žalovaným uplatněný vnos ve výši necelého 0,5 mil. Kč, tedy vesměs všechny zásadní hodnoty zúčtované v rámci vypořádání. Jestliže judikatura zdůrazňuje, že se nemá složitě vypořádávat každá hodnota zvlášť, pak je třeba přihlédnout i k tomu, že žalobkyně navrhovala žalovanému vyplatit vypořádací podíl ve výši 300 000 Kč oproti jí soudem uložené částce 332 108 Kč. Vše uvedené podle odvolacího soudu svědčí o tom, že žalobkyni pro procesní úspěch náleží právo na náhradu nákladů řízení. Podle vyúčtovaných nákladů by žalobkyni příslušela částka téměř 250 000 Kč, tedy více než dvojnásobek dříve aplikovaných paušálních odměn, čímž by bylo podle odvolacího soudu zcela nepřiměřeně zasaženo do majetkové sféry žalovaného, a proto s pou­kazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, přiznal žalobkyni jako spravedlivou náhradu nákladů řízení 150 000 Kč.

Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal a neshledal nic, čím by se odvolací soud v neprospěch žalovaného odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud správně aplikoval zásadu úspěchu ve věci, rovněž logickým způsobem ozřejmil, proč byla žalobkyně plně procesně úspěšná, přičemž vypočtenou náhradu nákladů řízení s poukazem na judikaturu Ústavního soudu snížil o 100 000 Kč, aby podle něj tato náhrada byla spravedlivá, respektující smysl institutu náhrady nákladů řízení vzniklých úspěšné straně. Naopak námitky žalovaného nejsou v dané věci přiléhavé; to se týká především jeho polemiky s uplatněním zásady úspěchu ve věci a nesouhlasu s plným procesním úspěchem žalobkyně. Namítá-li žalovaný, že výše nákladů řízení dosahuje částky 159 820 Kč, je třeba poukázat na jeho postoj v řízení a na celkovou hodnotu vypořádaného majetku. Rovněž nepřiléhavá je námitka, že předmětem SJM účastníků byly bezesporu další položky, pročež by žalovaný mohl sám podat žalobu na vypořádání SJM; žalovaný v této souvislosti pomíjí, že měl v řízení možnost učinit předmětem vypořádání další položky, čehož podle zjištění odvolacího soudu takřka vůbec nevyužil.

Námitce žalovaného ohledně neuplatnění nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, by bylo možné dát za pravdu, neboť řízení v dané věci bylo zahájeno až po zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., a to již v době, kdy byl znám rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (uveřejněný pod č. 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v němž Nejvyšší soud dovodil, že po zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem pro její neústavnost je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy výpočet náhrady nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); dovolatelova argumentace je však ve skutečnosti v jeho neprospěch, neboť na základě aplikace pro věc nepřiléhavého nálezu Ústavního soudu odvolací soud snížil vypočtené náklady řízení o částku 100 000 Kč, neboť považoval takový postup za spravedlivé řešení.

Jestliže dovolatel v dovolání poukazoval na to, že „soud provedl řízení o vypořádání společného jmění o předmětu řízení, který ve svém žalobním návrhu označila žalobkyně, avšak v průběhu řízení bylo a je patrné, že se nejedná o úplný výčet hodnot spadajících do zaniklého společného jmění“, na základě čehož naznačuje, že „není z čeho dovodit, zda soudem provedené vypořádání v konečném důsledku bude představovat pro jednoho z účastníků úspěch a pro druhého neúspěch, či naopak“, nepolemizuje se závěry, na kterých založil odvolací soud své rozhodnutí.

Směřoval-li snad dovolatel uvedenou námitkou k poukazu na to, že pokud není předmětem řízení o vypořádání veškeré jmění tvořící součást SJM, nelze určit procesní úspěch či neúspěch, je tato námitka zcela nepřípadná.

V soudní praxi je nezpochybnitelnou notorietou, že procesní úspěch či neúspěch se posuzuje podle toho, co bylo předmětem řízení, a nikoliv toho, co by snad předmětem řízení být mohlo, přičemž pro soudy je rozhodný stav ke dni jejich rozhodnutí (§ 154 odst. 1, § 211 o. s. ř.) – k tomu srov. např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3345/2013 a v něm uvedenou judikaturu. Procesní úspěch se tak posuzuje k předmětu řízení [k tomu srov. např. P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l), Řízení sporné, Praktický komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2016, str. 698].

Soud při vypořádání SJM může vypořádat pouze tu část zaniklého SJM, kterou účastníci učinili předmětem řízení, tj. nemůže do vypořádání zařadit ty součásti SJM, které účastníci vypořádat nechtějí [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 (uveřejněný pod č. C 5 061 v Souboru)]. Procesní úspěch k vypořádání společného jmění je z hlediska soudního rozhodnutí nutné poměřovat k těm součástem SJM, které účastníci učinili předmětem řízení a o kterých soud také rozhodoval. Jestliže dovolatel naznačuje, že se „hodlá v opačném procesním postavení domáhat vypořádání zbytku hodnot, spadajících do zaniklého společného jmění manželů s žalobkyní“, učiní-li tak žalobou, bude soud opětovně posuzovat procesní úspěch k těm součástem SJM, které budou předmětem řízení.

Jestliže pak dovolatel ve zcela obecné rovině vytýkal odvolacímu soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení dospěl k závěru, že do majetkové sféry dovolatele nebude nepřiměřeně zasaženo, ač se jeho majetkovou sférou „nikterak nezabýval“, pak dovolací soud pouze pro úplnost uvádí, že žádný takový závěr odvolací soud neučinil.

Odvolací soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci by činily náklady řízení téměř 250 000 Kč, čímž by bylo „zcela nepřiměřeně zasaženo do majetkové sféry žalovaného“. Proto pak jejich výši určil částkou 159 820 Kč. Směřuje-li snad dovolatel poukazem na své majetkové poměry k možné aplikaci § 150 o. s. ř., dovolací soud uvádí, že okolnosti, prostřednictvím kterých by mělo dojít k aplikaci uvedeného zákonného ustanovení (nevyplývají-li z obsahu spisu), je povinen tvrdit, případně prokazovat ten účastník, který se moderace nákladů řízení dovolává.

Na své majetkové poměry však dovolatel žádným způsobem nepoukázal ve vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které směřovalo proti výrokům o náhradě nákladů řízení, a nečiní tak v konkrétní podobě ani v dovolání.

K námitce překvapivosti je pak třeba zdůraznit, že se svou povahou jedná o vadu řízení, která však dovolacímu přezkumu v této fázi dovolacího řízení nepodléhá (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Toliko pro úplnost je třeba uvést, že žalobkyně podala proti výrokům IV. až VI. rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž nesouhlasila s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Pokud za dané situace odvolací soud přezkoumal uvedené výroky a změnil je tím způsobem, že přiznal žalobkyni a státu náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, není na rozhodnutí odvolacího soudu objektivně zcela nic překvapivého.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Komentář: 

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu se dotýká tradiční oblasti civilních sporů, jíž je vypořádání společného jmění manželů a v jeho rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení. Praktické postupy soudní praxe byly ve faktické rovině ovlivněny dosahem dovolacího přezkumu ve vztahu k tzv. nákladovým výrokům. Až do 31. 12. 2012 nákladové výroky nebylo možné napadnout dovoláním.

Soudní praxe původně – až na zcela výjimečné případy – vycházela při rozhodování o náhradě nákladů řízení z R 42/72 tak, že rozhodovala, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Minimálně v souvislosti se změnou bezpodílového spoluvlastnictví na společné jmění manželů však závěry R 42/72 přestaly být v plném rozsahu aplikovatelné. Primární nepřiznávání náhrady nákladů řízení bylo totiž v R 42/72 odůvodněno hlediskem parity podílů při vypořádání se zdůrazněním, že soud není vázán rozsahem návrhu na vypořádání BSM. Tím se ovšem jasně deklarovala povaha řízení o vypořádání BSM jako řízení, ve kterém je soud povinen pátrat po součástech BSM. S přihlédnutím k tomu bylo do jisté míry přijatelné (i když rozhodně ne zcela), že praxe rezignovala na primární hledisko procesního úspěchu a neúspěchu, neboť z tohoto pohledu přibližovala řízení o vypořádání BSM nespornému řízení, pro něž bývalo typické nepřiznávání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Řízení o vypořádání BSM však nebylo klasickým nesporným řízením, neboť jej nebylo možné zahájit bez návrhu z úřední povinnosti.

Jakmile však zejména s přechodem na institut společného jmění manželů začala praxe dovolacího soudu zdůrazňovat přípustnost částečného vypořádání SJM, a tudíž i možnost učinit předmětem řízení pouze část společného jmění, hlavní argument z R 42/72 přestal být plně uplatnitelný. Protože však Nejvyšší soud v této době neměl možnost přezkoumávat nákladové výroky, účastníkům zůstávala v zásadě pouze možnost ústavní stížnosti. Byť Ústavní soud vždy ve své praxi zdůrazňoval velké omezení k přezkumu výroků o náhradě nákladů řízení, snad i setrvalá praxe, která nepřiznávala účastníkům řízení o vypořádání SJM právo na náhradu nákladů řízení, vedla k tomu, že ještě před zakotvením možnosti, aby dovolací soud přezkoumával nákladové výroky, Ústavní soud dosavadní praxi změnil – v rozhodnutí citovaném v publikovaném rozhodnutí – se zdůrazněním primátu procesního úspěchu a neúspěchu.

Na toto rozhodnutí pak navázala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakmile „získala“ možnost k přezkumu i nákladových výroků. Vytvořila poměrně rozsáhlý soubor rozhodnutí – z nichž větší část těch klíčových je v rozhodnutí uvedena –, která byla založena primárně na zdůraznění procesního úspěchu v řízení. Tím se následně podařilo usměrnit praxi soudů nižších stupňů, které si postupně „navykaly“ na rozhodování podle pravidel sporného řízení.

V souvislosti s novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., účinnou od 30. 9. 2017 (k tomu přímo ve vztahu k dovoláním srov. čl. II Přechodná ustanovení, bod 2, podle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů), je pak pro budoucí období přezkoumávání nákladových výroků Nejvyšším soudem vyloučeno. To se týká i vypořádání SJM, které se bude řídit již o. z. Proto bylo důležité, že v publikovaném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že dosavadní judikatura k nákladovým výrokům bude použitelná i při vypořádání SJM podle nové právní úpravy. V opačném případě nebylo možné vyloučit, že by se soudní praxe vrátila k předchozí praxi, která nebyla nakloněna přiznávat náhradu nákladů řízení.

I v současné době však již účastníkům řízení zůstává pouze možnost domáhat se přezkumu nákladových výroků v rámci ústavní stížnosti. Ústavní soud si zřejmě ponechá svůj dosavadní limitovaný přístup k nákladovým výrokům. Přesto však může být situace do určité míry pro účastníky příznivější než v minulosti. Jestliže např. v průběhu řízení účastník ve vztahu k nákladům řízení bude odkazovat výslovně na judikaturu Nejvyššího soudu (případně i v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně) a soud se s takovým výslovným odkazem nijak nevypořádá, je možné, že i judikatura Ústavního soudu rozšíří počet případů, ve kterých se nákladovými výroky bude zabývat.

Závěrem tohoto komentáře ještě zdůraznění jedné skutečnosti. Judikatura Nejvyššího soudu k nákladovým výrokům neměla soudům nižších stupňů jejich rozhodovací činnost ztěžovat (a také to dovolací soud opakovaně zdůrazňoval), měla je však přimět k tomu, aby v řízeních o vypořádání SJM vzaly za základní kritérium procesní úspěch ve věci. To, že někdy může být stanovení procesního úspěchu či neúspěchu poměrně složité, je nepochybné. Proto také dovolací soud nastavil velmi široký úvahový prostor soudům nižších stupňů a požadoval, aby nákladové výroky byly v tomto rámci řádně zdůvodněny. Jistou „odměnou“ za to bylo, že mantinely dřívějších přezkumů dovolacího soudu byly založeny pouze v případě, že úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Skutkových situací, které vyžadovaly různé posouzení, bylo nepřeberné množství. Namátkou zmiňme případy, kdy žalobce je procesně úspěšný co do způsobu vypořádání např. ohledně 19 z 20 položek, těchto 19 je však mezi účastníky v zásadě nesporných a spor se vede o poslední zbývající položku, ve vztahu ke které se provádí dokazování nejrozsáhlejším způsobem. Může jít dále o případy, kdy je mezi účastníky shoda na způsobu vypořádání, ale liší se v představách o přiměřené náhradě, jejíž uvedení ostatně není ani náležitostí žaloby, nebo o případy, kdy je žalobce úspěšný z hlediska rozsahu SJM, ale neúspěšný co do konkrétního způsobu vypořádání. Ve všech těchto případech praxe dovolacího soudu vždy toliko požadovala, aby soudy všechny takové situace posoudily individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Zdůraznila však, že rozhodování o náhradě nákladů řízení se nemá svou náročností blížit rozhodování ve věci samé. Zdá se, že minimálně zčásti se tento přístup podařilo již do soudní praxe prosadit; tento trend snad už nebude ovlivněn ani vědomím nemožnosti napadnout nákladové výroky dovoláním.

 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.