Erika Mačáková je vedle své běžné práce advokátky také velice aktivní v Klubu dr. Milady Horákové. Zde jeho členové nejen studují život a dílo této statečné a komunistickým režimem odsouzené ženy, ale také se dlouhodobě snaží o odkrývání hlubších souvislostí v našich dějinách. Proto Eriku Mačákovou oslovil i projekt Advokáti proti totalitě pod patronací ČAK. Důležité je totiž upozorňovat nejen na oběti, ale i  statečné advokáty, kteří se nenechali zlomit totalitou. V rozhovoru upozorňujeme na mnoho pozapomenutých osudů postižených lidí. A zveřejňujeme i jeden dosud zcela neznámý příběh mladé ženy, která kdysi jako asistentka Advokátní komory zaplatila za svou solidaritu s advokáty v době totality vězením.

Sešly jsme se s JUDr. Erikou Mačákovou v kavárně na Národní třídě, kde mi vyprávěla příběhy intelektuálek, spisovatelek, novinářek, ale i obyčejných žen z dob totality. Jednou z nich byla i devatenáctiletá Libuše Kuhnová, kdysi zaměstnankyně Advokátní komory. Nebyla to advokátka, „jen“ sekretářka předsedy v Kaňkově paláci. Za svou solidaritu s kolegy advokáty zaplatila v roce 1949 vězením. Venku se smrákalo, ale tíseň, která na mě padla, tentokrát neměla s pochmurným podzimním večerem nic společného.

Před časem jste upozornila duchovního otce projektu Advokáti proti totalitě JUDr. Tomana na mladou ženu, která kdysi pomohla mnoha advokátům. Její jméno upadlo téměř v zapomnění…

Ano, jmenovala se Irena Vlachová a v Advokátní komoře měla kamarádku, Libuši Kuhnovou, která pracovala v roce 1949 jako asistentka předsedy Advokátní komory Zikmunda Steina. Byl to člověk dosazený komunisty, aby dělal mezi advokáty čistky. A tyto mladé dívky si všimly, že na komoru chodí z Ministerstva spravedlnosti zvláštní seznamy advokátů. Bylo to krátce po Gottwaldově převratu a ti, kteří na nich byli uvedeni, brzy začali mít problémy s policií. Sekretářka Libuše zmíněné seznamy kopírovala a nosila je pak Ireně Vlachové. A tyto mladé, čisté a trochu naivní dívky začaly posílat ohroženým právníkům výstražné anonymní dopisy. Brzy však následovalo zatčení a výslechy v Bartolomějské ulici.

Z dochovaných svědectví pak víme, že Irena Vlachová, tehdy devatenáctiletá, dostala 25 let vězení. Z něj se dostala až na amnestii a později emigrovala do Holandska se svým manželem hudebníkem, kde v roce 2017 zemřela. Donedávna ještě jezdila tato dáma do České republiky a sdílela svůj příběh v projektu Paměť národa. (Více se dozvíte zde.) My sice nevíme, kolik advokátů dvě mladé ženy zachránily, ale že za to krutě a draze zaplatily, je jisté. Takže si myslím, že ze strany České advokátní komory si obě zaslouží alespoň symbolickou vzpomínku. Snahu v tomto směru budu ještě vyvíjet. 

Profesně se věnujete finančnímu právu, ve svém volném čase ale činnosti v Klubu Milady Horákové. Proč Vás zajímají osudy politických vězeňkyň z 50. let, což není zrovna veselé téma? 

Věnuji se finančním službám, distribuci finančních produktů, licencím a regulatorice velkých subjektů. Takže ano, jsem ve velkém byznysu. Práce v Klubu Milady Horákové je pro mě tak trochu kompenzace. V poslední době mi právě aktivity tohoto spolku dávají čím dál větší smysl. Tím, jak člověk stárne, si nějak víc uvědomuji, že jsou důležitější věci, než jsou ty každodenní. A tyto věci nás přesahují. Žijeme v době, kdy jsou ještě naživu jak oběti totality, tak i jejich pachatelé. Všichni ale fungujeme v jakési tiché symbióze, jako by se v nedávné minulosti nic odsouzeníhodného nestalo. Ale ono se přece stalo!

Máte osobní nebo rodinnou zkušenost z období totality?

Můj děda byl politický vězeň z padesátých let, zavřený byl necelý rok. Nebyl tak tvrdě postižený, byl to sedlák, kterému chtěli vzít statek. Postavil se proti tomu a byl souzen. Můj tatínek byl poslední ze čtyř dětí a na něm se zkušenost s totalitou podepsala nejvíce, protože po procesu nemohl studovat. Od babičky jsem zase slýchávala, jak stávali estébáci před vrátky domu. Byli tam klidně tři dny, než začali dělat domovní prohlídku schválně ve tři ráno, za tmy, aby vzbudili i děti. Nebo jsem slýchávala vyprávění, jak dědu naložili do auta, celou noc ho vozili bůhvíkde a pak ho vydírali, že jsou na hranicích a že svou rodinu už nikdy neuvidí. Šlo o soustavný, sice mírný, ale účinný psychicky nátlak. O tomhle se v rodině hodně vyprávělo, takže to je asi i podhoubí toho, proč jsem nakonec také skončila v Klubu Milady Horákové. 

Jak se Vaše rodina tvářila, když jste se rozhodla studovat zrovna práva?

Na práva jsem se hlásila až v 90. letech, tedy až po revoluci, kdy se doba už změnila. Nepamatuji si, že bych v životě chtěla být něčím jiným než právničkou. To bylo jedno z mých mála jasných přesvědčení, jinak jsem spíše velký váhavec. Právničinou jsem si byla stoprocentně jistá, právo byla moje první volba a jsem si dodnes jistá, že správná.

Řada příběhů z doby totality je smutná, hlavně z 50. let, ale zároveň jsou ti lidé fascinující svou odvahou.  Třeba Milada Horáková…

Určitě. Právě její osobnost mne do Klubu Milady Horákové přitáhla. A pak samozřejmě i ostatní kolegové, máme tam nejen bývalé politické vězně, ale i učitele a spisovatele. V Klubu dýchá prvorepubliková atmosféra, ze stěn na nás hledí její nejvýznamnější osobnosti. Stále vydáváme časopis Masarykův lid. Tahle doba mě vždy fascinovala.

Ale máte pravdu, že osudy lidí, jejichž odkaz chce Klub udržet, jsou smutné. Patří mezi ně nejen osud Milady Horákové, ale i jiných. Poslední dobou se zaměřujeme na udržení povědomí politických vězeňkyň 50. let. Je to totiž hodně zapomenutá kapitola komunistických dějin. Spousta lidí se mě ptá, proč se nevěnuji raději něčemu pozitivnímu? Já to ale za pozitivní a potřebné považuji. Jakmile se totiž seznámím s těžkým osudem kterékoliv z těch vězněných žen, cítím jakýsi silný a zvláštní závazek něco pro ni udělat.

Proč? Na co chcete upozornit veřejnost? 

Mám pocit, že to, jak si dnes žijeme, je vyváženo tím, kdo a jakou cenu za to zaplatil v minulosti. První republika, 1., 2. a 3. odboj, to jsou věci, které souvisí s tím, jakou dobu žijeme nyní. Generace našich dědů zažila válku, komunisty, totalitu, boj o holý život. Museli překonávat řadu životních obtíží, které my nemusíme. Museli bojovat za dosažení věcí, které my máme za samozřejmé. Blahobytná společnost, kterou máme, to pokojné žití v mírových podmínkách, kdy máme všechno, tak taková doba nepřišla do našeho zeměpisného prostoru zčistajasna.

Proč vás ale fascinují právě ty statečné ženy z 50. let?

Jejich osudy jsou kruté a až neuvěřitelně. Fascinuje mě jejich statečnost, odhodlání nenechat se zlomit, přesvědčení, že jednají správně, ale i ta jejich neústupnost. Podmínky ve věznicích v 50. letech byly tvrdé, těžké i pro muže, tím více pro ženy. Neustálý chlad, špína a psychický teror byly denně přítomné. V takových podmínkách byly některé vězněny i více než deset let. Je pro mě nevysvětlitelné, kde braly vnitřní sílu všechno fyzicky i psychicky vydržet. Snažím se s nimi ztotožnit a ptám se sama sebe – zvládla bych to? Zvládla bych třeba i jen malou část z toho všeho?

Jaké ženy komunistický totalitní režim postihoval? Co měly společného? 

K mému překvapení bylo postiženo dost vzdělaných žen, ale samozřejmě to není jediné pravidlo. Režim likvidoval především ty ženy, které mohly být pozitivním příkladem emancipačního hnutí, tedy spisovatelky, profesorky nebo političky. Komunisté zjevně nestáli o nikoho, kdo mohl mít vlastní názor nebo nějaký potenciál pro kritické myšlení a mohl se tedy zločinnému režimu postavit.

Co v Klubu děláte v současnosti, aby se na takové ženy nezapomnělo?

Polozapomenutých nebo zcela zapomenutých žen je mnoho. V Klubu se snažíme nějakým způsobem připomenout alespoň některé – Fráňu Zemínovou, pro kterou vyřizujeme pojmenování jednacího sálu v Poslanecké sněmovně, Ninu Svobodovou, kterou navrhujeme na udělení titulu Dáma české kultury, Antonii Kleinerovou, která má svůj panel na výstavě Ženy na poště, kde pracovala skoro dvacet let. 

Muži si často boj s totalitou vybrali dobrovolně, ale ženy totalita často postihla druhotně. Třeba jako partnerky nepřizpůsobivých mužů. Jenže ženy jsou i matkami, a doba mateřství je biologicky ohraničená. Jak se promítla tato okolnost do životopisů vězeňkyň?

Mě spíše zaujalo, že řada vězeňkyň z 50. let děti vůbec neměla. Buď to byly starší ženy, které fungovaly už v druhém odboji, třeba Antonie Kleinerová, která pracovala od roku 1937 na ministerstvu sociální péče, kde se seznámila s Miladou Horákovou. Další byla Růžena Vacková, česká teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka. Nebo to naopak byly mladé ženy, které ještě nestihly rodinu založit, například Helena Kučerová nebo Albína Palkosková. Když vyšly z vězení, tak to byly třeba čtyřicetileté ženy. A zakládat rodinu ve zralém věku bylo v té době složité, tím spíš, že měly co dělat, aby se samy postavily po letech věznění na vlastní nohy. Zpravidla totiž končily jako uklízečky nebo pomocné síly. Například Albína Palkosková pracovala jako uklízečka nebo metařka, přestože to byla spisovatelka ovládající několik cizích jazyků. Tyto hrdé ženy končívaly na místech, kde rozhodně nemohly uplatnit své vědomosti.

Potkala jste páry nebo rodiny, které tyhle hrůzné zážitky nezlomily nebo je dokonce stmelily?

Například profesorka Vacková měla nesmírně soudržnou rodinu. Nedávno jsem seděla ve stejné kavárně s jejím synovcem, protože chystáme pamětní desku na domě na Malostranském náměstí, kde Růžena Vacková organizovala bytové semináře. Její synovec mi vyprávěl, jak pravidelně jezdili do věznice za tetou na návštěvy. A profesorka Vacková byla zavřená více jak patnáct let! Po celá ta dlouhá léta ji tatínek, sestra a její synovci pravidelně navštěvovali a podporovali tím, že za ní docházeli do věznice.

Projekt Advokáti proti totalitě také popisuje příběh advokáta dr. Jiřího Křížka a jeho ženy.  A také dokládá, jak totalita dopadala druhotně i na ženy.

Ano, pan doktor Křížek byl statečný advokát. Křížkovi děti neměli, ale měli krásný vztah. Jako manželé spolu všechno nesmírně sdíleli, ale kdoví, kdo měl horší trest? Paní Křížková sice sama nebyla zavřená, ale zůstala jen s maminkou a později úplně sama. Rodina pana dr. Křížka emigrovala do zahraničí. Paní Křížková dlouho bydlela ve sdíleném bytě s cizími lidmi, komunisty. Manžel byl zavřený celých 13 let a ona už v pokročilém věku pracovala jako uklízečka v továrně. Po celou dobu manželova věznění věrně stála při svém muži. Podávala žádosti o jeho milost ze zdravotních důvodů, bojovala za něj všemi silami. Jejich vztah byl pevný vzdor nepřízni osudu.

Máte povědomí o tom, jestli se přístup vyšetřovatelů k mužům a ženám nějak lišil?

Nevím, zda vyšetřovatelé měli pravidla, jak přistupovat k mužům a ženám. Ale shodou okolností Irena Vlachová, o které jsme mluvily, později popisovala, že ji při výsleších vyšetřovatelé surově bili. Dokonce ji nutili k sebevraždě. Stavěli ji k oknu a nutili vyskočit. Irena Vlachová po roce 1989 iniciovala na policii podání, že byla fyzicky trestána při výsleších a brutálně bita až do bezvědomí. Ale co je nejsmutnější, nestalo se vůbec nic. Viníci nebyli potrestáni. A ona byla nesmírně zklamaná tím, co v otázce potrestání viníků přinesl rok 1989. 

Nedávno vyšel Lexikon nejvyšších představitelů československé justice a prokuratury v letech 1948–1989 autorů Adama Zítka a Jaroslava Pažouta. Jak se díváte na ty, kdo oběti totality posílali do vězení?

Nedávno mi prošel rukama seznam soudců, ve kterém bylo uvedeno, kteří z nich byli členy Komunistické strany Československa do roku 1989. Tolik soudců jsem nečekala. Mě to překvapilo, protože zrovna v tomhle profesním oboru bych čekala větší sebereflexi. Justice by měla zvlášť citlivě reagovat na to, co je správné, morální a spravedlivé. A pokud toho není schopna ani sama uvnitř svých struktur, nemůžeme se divit, že situace není lepší ani v jiných profesích, potažmo ve společnosti jako celku. S přibývajícím časem od revoluce bude tlak na očistu jenom slábnout.

Na co jsme podle Vás zapomněli po roce 1989?

Vrhli jsme se na podnikání, cestování, najednou se každému otevřely nové možnosti… Hleděli jsme spíše do budoucna, jenže jsme se zapomněli vypořádat s minulostí. Nelze stavět zdravou společnost, když nemáme udělaný pořádek v hodnotách a vypořádané minulé hříchy. Na některé věci je už pozdě, spousta pachatelů i obětí už zemřela. Tyto věci se měly otevírat po devadesátém roce. Nemyslím dělat plošné čistky, ale tam, kde byl evidentně porušen zákon, například tím, že se někdo dopouštěl násilí, se měly ty věci otevřít, pojmenovat a příslušným způsobem řešit. To se, bohužel, v mnoha případech nestalo. Výsledek této nečinnosti je nyní patrný. Ve vrcholných politických nebo dokonce ústavních pozicích jsou lidé spjatí s minulým režimem.

Ignorování nebo dokonce omlouvání totalitní minulosti je bohužel ve společnosti rozšířený jev. Když se dnes zeptáte občanů, zda vnímají komunismus jako totalitní období, tak se dočkáte odpovědí, že tak půl na půl. Lidé budou tvrdit, že byla jistota zaměstnání, a to, že vedle toho byli lidé mučeni, vysídlováni nebo že skončili ve věznicích, se často bagatelizuje.

ČAK k výročí sametové revoluce připravila projekt Advokáti proto totalitě. Chce tomuto profesnímu stavu, ale i veřejnosti ukázat, že i advokacie má muže a ženy, na které může být hrdá.  V čem jsou podle Vás nyní advokáti svobodnější, a v čem naopak ohroženější?

Svobodnější jsme v tom, že nad námi nevisí Damoklův meč, že když budeme pracovat v souladu s naším přesvědčením, tak nás někdo zavře do vězení nebo znemožní advokacii provozovat. Můžeme svobodně pracovat. Naše podmínky se nedají srovnat s těmi, které například museli překonávat kolegové, kteří jsou zastoupeni v projektu Advokáti proti totalitě. Každý z nich musel být v jiném smyslu statečný. Na druhou stranu advokáti nejsou jiní než zbytek společnosti. Využíváme v plné míře profesních možností, které doba nabízí.

Děkujeme za připomenutí všech statečných lidí, tentokrát hlavně statečných žen. Děkujeme i za Vaši spolupráci na projektu  Advokáti proti totalitě. A zájemce o toto téma zveme na výstavu Advokáti proti totalitě ZDE. Je přístupná každý den a zdarma až do konce ledna 2020.

 

Autorka Mgr. Hana Kejhová, MPA. Foto red.